Každé odpoledne oslepne!

Zdraví by mu mohli závidět o hodně mladší. Jenomže úderem čtvrté hodiny odpolední se mění ve slepce. Den co den, s neúprosnou pravidelností. Už šest let se každé odpoledne jeho svět propadne do tmy.

22. října zveřejnil deník Blesk článek o Australance Natalii Adlerové (21), která tři dny vidí normálně a na tři následující dny oslepne. Nikdo neví, proč jí víčka ztěžknou křečí a proč je nedokáže otevřít. Přesně totéž potkalo Ivana Šklíbu, který naše reportéry pozval k sobě domů.

Život končí odpoledne
"Je to vteřinová záležitost," říká v obývacím pokoji svého rodinného domku v královéhradecké čtvrti Slatina Ivan Šklíba. "Cítím tlak v očích a pak je obě mám jakoby plné písku, drsné. Víčka mi okamžitě spadnou a otevřít je nedokážu ani násilím, ani když si pomáhám prsty."

Když ho to před šesti lety potkalo poprvé, myslel, že jde o náhodnou poruchu zraku. Jenomže přesně totéž se opakovalo i příští odpoledne a pak se šokující pravidelností každý další den. "Jak padla čtvrtá odpoledne, málokdy o něco později, zavřely se mi oči a já skončil. S prací, s normálním životem, se vším."

Odumírání buněk? Jistě to nikdo neví...
Lékaři na královéhradecké neurologii pana Šklíbu proklepli víc než důkladně. Jenomže všechno bylo v normě. Nejhorší verdikt o fungování 'součástek' jeho těla zněl - přiměřeně věku. Cholesterol v pořádku, všechny testy včetně tlaku také, žádný neduh. Prostě nic. Jenom ta slepota, kterou nikdo z lékařů nedokázal objasnit.

"Doktoři nic nezjistili. A tak mi začali kolem očí dávat injekce botulotoxinu, ale to pomáhalo jen málo. Křeč přišla zase a s ní i moje slepota," zoufá si pan Šklíba. Konečný verdikt lékařů zněl, že se může jednat o odumírání buněk, zajišťujících spojení očí s mozkovým centrem. Diagnóza - bleefarospasmus. Ale ani to není zcela jisté. Léčit chorobu však nelze, vždyť nikdo neví, jak nebo čím.

Kolik jich u nás je?
V Královéhradeckém kraji je s tímto postižením Ivan Šklíba sám. "Nevím o nikom, kdo by tím trpěl také. Ale pokud takový člověk u nás žije, rád bych se s ním poznal," svěřuje se pan Šklíba.

Jeho dcera Eva Novotná (36) by to také uvítala. "Svěřená bolest je poloviční bolestí," říká. Podle ní rodina stále neztratila naději, že snad kdesi někdo ví, čím přesně její otec trpí a jak by to bylo možné léčit.

Sám Ivan Šklíba snáší částečné vyřazení z normálního života se stoickým klidem. Naučil se s ním počítat, podřizuje své nemoci denní režim. Ale lehké to není. Odjakživa pracoval, z vyučeného technického kresliče se stal stavbyvedoucím a hned v roce 1989 založil vlastní stavební firmu. "Zaměstnával jsem i sto padesát lidí a dodnes navrhuji a kreslím projekty rodinných domků anebo plánuji jejich rekonstrukci. Ale to můžu jen dopoledne," krčí rameny pan Šklíba.

Co je tím spouštěcím mechanismem?
Eva Novotná přičítá postižení svého otce nervům. "Víte, on byl - co ho pamatuji - pořád v pohybu. Věčně něco zařizoval, organizoval a dával dohromady. Po odchodu do důchodu mu z profese zůstalo vlastně jen kreslicí prkno. A to bylo pro ty jeho neklidné nohy málo. Možná proto slepne."

Faktem je, že mechanismy, spouštějící nemoc pana Šklíby, existují. "Určitě jsou a já vím přinejmenším o jednom. Přišel jsem na něj náhodou v divadle."

Tehdy seděl s manželkou v první řadě, a když se otevřela opona, ucítil vůni kulis. "Jako kluk jsem divadlo hrál, i kulisy jsem stavěl. Když jsem ucítil tu jejich neopakovatelnou vůni, přišla křeč, spadla mi víčka a já mohl hru jen slyšet," vzpomíná.

Pořád ještě doufá
Nervové napětí možná tělo Ivana Šklíby uvolňuje a brání se mu dočasnou slepotou. Jako by tak čelilo podnětům zvenčí, vnímaným očima. "Pan profesor Rozsíval, přednosta oční kliniky naší fakultní nemocnice, který mě má v péči, to nevyloučil. Dává mi na ten můj neduh kolem očí injekce s vysoce koncentrovaným alkoholem. Možná to pomůže," neskrývá naději pan Šklíba.

Zatím musí žít tak, jak mu oční choroba dovolí. Přestal pěstovat turistiku a jezdit na kole, na řízení auta musel zapomenout. Za šest let si už zvykl na všemožná omezení a bere je jako nutné zlo. Ale pořád doufá...