18°C
Přihlásit se nebo registrovat
S pouhými 1,3 miliony obyvateli Estonsko už dlouho platí za globálního lídra v digitalizaci. A Poláci zase rychle pochopili, že bez kvalitní dopravní infrastruktury se jejich země rozvíjet nemůže. Jaký je recept na úspěch? Na to se Blesk zeptal diplomatů obou zemí.
Už 99 procent veškeré agendy lze v Estonsku vyřídit on-line, třeba i hlasovat ve volbách.
Poláci zase díky včasné změně zákonů dnes staví silnice a dálnice jak o život. Jak Blesk zjistil z rozhovorů s polským velvyslancem Mateuszem Gniazdowskim (49) a jeho estonskou kolegyní v Praze Gitou Kalmetovou (63), kroky, které české vlády v tomto směru podnikaly a podnikají, jdou v zásadě správným směrem. Jen jsme v tom oproti Varšavě a Tallinu zaspali…
Co stojí za polským úspěchem ve výstavbě infrastruktury?
„V případě Polska bylo důležité odhodlání považovat soudržnost v infrastrukturní dimenzi za jednu ze základních podmínek konvergence se Západem. Do tohoto závodu jsme vstupovali s velmi špatnou infrastrukturou. Uvědomovali jsme si také, že zlepšení dopravní dostupnosti, a to i v periferních oblastech, může být důležitou hnací silou rozvoje. ‚Tvrdá infrastruktura‘ se pro Polsko stala prioritou při provádění evropské politiky soudržnosti. Do této oblasti se podařilo nasměrovat proud národních i evropských prostředků, vybudovat transparentní kritéria financování a průhledné dotační postupy. Zpočátku směřoval hlavní impuls investičních aktivit do silniční infrastruktury, ale v posledních letech se k tomuto procesu připojila rozsáhlá modernizace železnic, která přináší stále lepší výsledky. Základem úspěchu Polska bylo přesvědčení, že rozvoj země závisí na stavu její infrastruktury. V návaznosti na české diskuse se domnívám, že tento předpoklad byl již splněn. Při pohledu na legislativní práce je vidět, že již začal proces, v němž se otevřeně hovoří o polské inspiraci. I v Polsku proběhlo období vytváření právního rámce, který umožňuje bezproblémovou realizaci projektů – od transparentního výběrového řízení přes proces získávání environmentálních povolení až po samotnou výstavbu. Klíčová je v této souvislosti otevřenost a účinná koordinace ze strany úředníků na mnoha úrovních, kteří v projektech vidí zájem širší místní komunity, ale také strategický zájem státu. V tomto procesu se osvědčily i úspěchy polské reformy místní samosprávy, jejímiž pilíři jsou na jedné straně silné, velké obce (zahrnující několik či více vesnic) a na straně druhé velká a kompetenčně silná vojvodství.“
S jakými svízelemi jste se při tom potýkali?
„Rozvoj silné pozice Polska v této oblasti si vyžádal překonání jisté bezmoci, mimo jiné při řešení problémů v oblasti životního prostředí. V průběhu let jsme byli také svědky obtížného dialogu s organizacemi, které navzdory ušlechtilým heslům neměly zcela jasné záměry, a existovala řada pochybností o jejich právním zájmu. Významnou změnou v tomto ohledu byl tzv. speciální silniční zákon, který zavedl zjednodušený postup realizace silniční investice. V důsledku následných změn tohoto zákona bylo možné kumulovat řadu povolení do jednoho správního rozhodnutí. Původně se rozhodnutí o umístění silnice a schválení rozdělení nemovitostí vydávalo odděleně od rozhodnutí o vyvlastnění nemovitostí a o náhradě. Od roku 2008 se v rozhodnutí o vydání povolení na stavbu pozemní komunikace řeší všechny výše uvedené otázky současně, včetně schválení stavebního záměru, s výjimkou náhrady. Otázka vyvlastňování pozemků byla vždy citlivým tématem, ale podařilo se vytvořit spravedlivý a řádně fungující mechanismus. Rozmach práce souvisel také se získáváním zkušeností společností působících na polském trhu v oblasti přípravy investic a předcházením možným překážkám v jednotlivých fázích investičního procesu. Společnosti působící v Polsku se naučily připravovat investice s ohledem na environmentální aspekty tak, aby minimalizovaly možnost obstrukcí. To je prospěšné pro životní prostředí, pro obyvatele oblastí, kterých se investice týká, a také pro tempo realizace projektů. Další otázkou je omezení nepříjemností spojených s pracemi pro obyvatele a řidiče a zvýšení tempa prací. Naši stavbaři se v tomto ohledu hodně naučili, čímž se zvýšila přijatelnost investic pro veřejnost. Vyplatí se využívat osvědčené a zkušené firmy, které mohou zvýšit standardy v této oblasti. Proto mě těší, že polské stavební firmy se stále více zajímají o český trh.“
Je naopak oblast, kde byste se mohli inspirovat u nás?
„Zmínil jsem, že modernizace železnic přišla v Polsku bohužel s určitým zpožděním. Ne nadarmo byly železnice v České republice po léta ukazovány Polsku jako vzor. Podařilo se vám udržet hustou síť spojů a zachovat zvyk používat tento druh dopravy i na venkově. V Polsku se teprve v posledních letech obnovují vyřazené spoje a budují nové tratě. Některá česká řešení liberalizace trhu, zachování železnic pro obsluhu menších sídel a budování jízdních řádů budou v polských železničních diskusích pravděpodobně ještě dlouho uváděna jako vzory. Když už mluvíme o české inspiraci a zkušenostech, nelze nezmínit také efektivitu české vlády během českého předsednictví v Radě EU, včetně aktivit souvisejících s revizí sítě TEN-T, jejímiž beneficienty jsou jak Polsko, tak Česká republika. Jsem rád, že naše ministerstva výborně spolupracují, a jsem si jist, že řada českých zkušeností bude pro Polsko užitečná při přípravě a realizaci předsednictví v roce 2025.“
Co stojí za úspěchem vaší země v digitalizaci, co byste nám poradila?
„Není třeba znovu objevovat kolo. Informace by měly být sdíleny, politiky by měly být opakovaně používány a přizpůsobovány. Máme se od sebe navzájem hodně co učit. Udržitelné digitální transformace lze dosáhnout pouze prostřednictvím spolupráce a sdílení zkušeností mezi regiony a mezi zeměmi. Estonsko je otevřeno jak výuce, tak učení se od ostatních. Žádná země to nemůže zvládnout sama, musíme spolupracovat, náklady na bariéry na jednotném digitálním trhu dosahují v EU stovek miliard eur ročně a zátěž dopadá především na malé a střední podniky, na nichž závisí ekonomika Estonska i České republiky. Nejoblíbenější digitální službou v Estonsku je digitální předpis, který byl zaveden v roce 2010. Všechny nemocnice a lékárny jsou připojeny k estonskému systému digitálního ID, který je nyní interoperabilní s Finskem, Portugalskem, Chorvatskem, Polskem a Španělskem. To znamená, že když Estonci navštíví tyto země a naopak, mohou si vyzvednout své recepty, i když nejsou ve své domovské zemi. Pokud se nemýlím, Česko se k tomuto systému připojilo i v posledních srpnových dnech, byť částečně.“
S jakými svízelemi jste se při tom potýkali?
„Chtěla bych zdůraznit tři klíčové složky digitální transformace Estonska: partnerství veřejného a soukromého sektoru, důvěru, právní stát. Vláda úzce spolupracuje se soukromým sektorem. Stát se nesnaží dělat všechno sám, ale spíše obstarává a nakupuje; to motivuje soukromý sektor a umožňuje vývoj nových řešení. Technologie sama o sobě není dostatečně účinná, pokud není kombinována s jinými reformami. V Estonsku jsou základem našeho digitálního rozvoje právní a správní reformy. Právní stát je důležitým předpokladem pro budování důvěry investorů ve vaší zemi. Budování nebo udržování digitálních služeb nemůže probíhat bez důvěry v systém. V Estonsku je 99 % veřejných služeb dostupných on-line. Díky bezpečnému, pohodlnému a flexibilnímu digitálnímu ekosystému a transparentnosti správy věcí veřejných existuje široká důvěra v digitální společnost. Odhaduje se, že přibližně 80 % Estonců důvěřuje svým digitálním systémům. Když jsme obnovili naši nezávislost, zdědili jsme sovětskou centralizovanou nefunkční ekonomiku, která z hlediska technologie velmi zaostávala za dobou. Bylo nezbytné začít dělat věci jinak, abychom přežili. Chcete-li restartovat od prvního dne. Tehdejší vláda byla tvořena mladými lidmi (průměrný věk 35 let) s obrovským nadšením a vůlí věci dohánět, dohánět. Měli odvahu riskovat a selhat, odvážili se zkoušet nové věci (občanský průkaz, digitální podpis, online hlasování). Digitální transformace je především o mentalitě a nastavení mysli, ani ne tak o technologiích. Cílem není digitalizovat starou byrokracii. IT a internet jsou jen zesilovače, a pokud zesílíte mizernou byrokracii, výsledek bude stejně mizerný. Musíte přehodnotit způsob, jakým jsou služby poskytovány. Vyžaduje změnu myšlení. Estonsko zahájilo své digitální úsilí v roce 1990, učilo děti a staré lidi, jak používat počítače, a vláda dala počítače a Wi-Fi všude. Obecně se má za to, že starší generace nemá dostatek digitálních dovedností a je z digitální společnosti vynechána. Když byla v 90. letech zavedena bezplatná počítačová výuka, více než 10% všech dospělých Estonců navštěvovalo kurzy. I dnes se lze přihlásit do plně státem hrazených počítačových kurzů na místní odborné škole. Dnes se estonští studenti učí kódovat od sedmi let. Odhaduje se, že více než 90% estonské populace je počítačově gramotných.“
Je naopak oblast, kde byste se mohli inspirovat u nás?
„Vše, co Česká republika dělá pro Ukrajinu, je pro nás, Estonce, zdrojem inspirace. Pro Českou republiku i Estonsko je pomoc Ukrajině existenčním posláním, kde nelze učinit žádné ústupky. Český obranný průmysl je určitě to, na co se Estonci dívají s jistou závistí. Pokud se přiblížíme k digitálním otázkám, v Estonsku neustále slýchávám, že Češi jsou silní v kybernetické obraně, že je co se od Čechů učit. Vy, Češi, máte také inspirativního ministra pro digitalizaci Ivana Bartoše, který se nedávno zúčastnil tallinského digitálního summitu a vystoupil na zahajovacím panelu Digitální prostor posílen otevřeným a inovativním vládnutím. Byl to jeden z nejpoutavějších a nejpodnětnějších panelů summitu.“
