Zámecký pán Stropnický: O hledání tepla, praseti s vesničany i nedomrlé koze

Proč jste se s partnerem rozhodli k tomu, že odejdete z Prahy a pořídíte si zámek?

Rozhodli jsme se k tomu, protože jsme chtěli odejít z Prahy a poznat, jak se žije na venkově. To je pro mě jako politika cenné, i když teď nejsem v žádné aktivní funkci. Pořídili jsme si starý vybydlený barák. Krásný, ale prázdný, který vyžaduje celkovou rekonstrukci, ta se ale naštěstí nemusí odehrát během jednoho roku, na to ani nemáme. Proto se i naše webové stránky jmenují zamekbude.cz, teď jde ještě o zámku mluvit jen ztěží.

Do oprav se pouštíte s přítelem sami?

Něco si zvládneme udělat sami. Třeba vyčištění přilehlého parku, což je v tuto chvíli houština, aby byl zámek znovu vidět z dálky a aby ta naše obec byla zase obec se zámkem. A ne jen vesnice jako každá jiná.

Co jste tam už stihli udělat?

Aktuálně restaurujeme pod pečlivým dohledem památkářů půlku jednoho patra. Adaptujeme to do podoby bytu, teď na Vánoce máme zrestaurovánu jednu místnost a koupelnu, která tedy ještě není úplně hotová (smích, pozn. red. ).

A v té místnosti už se dá bydlet?

Brzy se bude dát, protože jsou tam postavená kachlová kamna. To byl vlastně jediný předmět, který se na zámku z minulosti dochoval. Jinak byl zámek opakovaně vybrán jak za komunistů, tak za nacistů, kdy tam za války sídlilo SS.

Ono to sice vypadá, jako „mají zámek“, ale ve skutečnosti ty podmínky, v kterých tu žijeme, jsou mnohem skromnější a spartánštější než ty, ve kterých jsem třeba žil v Praze.

Milenci v upnutých texaskách: Stropnický s přítelem vyrazili za romantikou

V čem například?

Množství času, které člověk stráví na vsi, aby mu bylo teplo a mohl vůbec něco dělat, v mém případě třeba psát nějaké články, je docela velké. Musíte si dost přivstat. V době, kdy jsme tam přišli, byl navíc vytápěcí systém naprosto nefunkční, komíny byly zazděné. Památkáři samozřejmě hlídají, aby všechno bylo v souladu s památkovou péčí, třeba i ta vrátka u komínů. Ale do toho jsme šli, čekali jsme, že to tak bude. Dost nás to baví, ale i zaměstnává.

Plán je teď si zrekonstruovat byt, aby sem za námi mohl někdo přijet. Nebo když nám někdo přijede pomoci, což se docela stává, tak aby měli kde přespat a nebyla jim tu kosa. Téma teplo, zima a jak se zahřát je u nás na zámku od půlky října docela častý předmět diskuse.

Říkal jste, že vám tam jezdí lidé pomáhat, to jsou vaši známí?

Jednak známí, ale poté, co to prošlo novinami, byť ne z mojí iniciativy, se ohlásilo docela hodně lidí, kteří nám chtěli buď jen slovně vyjádřit podporu, nebo přijeli. Řekněme, že to byly třeba dvě desítky lidí.

Když tam přijeli lidé na výpomoc, tak u vás přespávali?

Lidé z vesnice ne, ale jinak ano, v létě to šlo. Ubytovali jsme je v jedné z mnoha komnat. Ale zase, komnaty, to jsou holé podlahy, holé stěny a občas nějaké nemocniční postele, protože se tu za komunistů skladovaly léky a zdravotní potřeby. Díky tomu ten zámek nezchátral úplně. To je celé vybavení zámku, takových postelí je tu asi deset. Když někdo přijede, může tedy spát na posteli, ale většina lidí si sebou vzala spacák a karimatku.

Už jste na zámku zorganizovali nějakou akci?

Udělali jsme jednu větší organizovanou akci, ta byla ale spíš pro lidi z vesnice, kde jsme vyčistili část aleje, která je součástí zámeckého parku. Parku v uvozovkách. Je volně přístupný a bylo to místo, kam se dřív místní chodili procházet. Bylo to místo zamilovaných schůzek. Teď je to zarostlá džungle, tak se to začalo čistit. Pak jsme zasadili lípu ke stoletému výročí Československa. Při té příležitosti jsme grilovali prase a byla to taková akce, na kterou se sešlo šedesát sedmdesát lidí z vesnice, což bylo docela fajn. Byla to taková naše uvítací akce, abychom se seznámili.

A povedla se grilovačka? Jaké máte vztahy s místními?

Myslím si, že docela jo. Také nás vesnice mohla přijmout mnohem zdrženlivěji. V novinách se docela často psalo: „Maminka mu koupila zámek“. Maminka mi nic nekoupila, my si půjčili od rodiny peníze. To si myslím, že dělá docela hodně lidí. A v okamžiku, kdy budou čím dál méně dostupné hypotéky, tak to bude dělat ještě více lidí, pokud to jejich rodinám umožní finanční situace. Teď tu půjčku začínáme splácet a kromě toho je potřeba ještě na ty investice.

Jak rozsáhlé máte se zámkem plány?

Máme s ním nějaké, řekněme kulturně-veřejné záměry, ale je to teprve v rozběhu. Abychom vůbec malinko generovali peníze na rekonstrukci, tak jsme začali některé ty místnosti pronajímat ve formách takových jako chalup. Lidé sem třeba jednou za měsíc přijedou na víkend, my jim tu místnost vytopíme. Tito lidé sem nejedou na brigádu, samozřejmě nám můžou s něčím pomoci, ale mají volný program.

Takto se snažíme pár těch místností využít, aby si zámek na sebe postupně za nějakou dobu malinko vydělal. Nevím, jestli se to podaří, ale je to cíl ekonomického záměru, který s tím máme. Ale nevím, jestli se tady dá hovořit o nějaké ekonomice.

Stropnický o zámecké ruině svého syna: Nadšený jsem z ní nebyl. A naštvaly ho výpady Šlechtové?

Čím ještě chcete financovat rekonstrukci?

Chceme si pomoci kulturní činností. Na léto chystáme divadelní program. Můj partner Dan je herec, má divadelní společnost, která se jmenuje Spoluhra, mají pronajatou část La Fabriky a tam hrají asi čtyři nebo pět inscenací. Jedná se například o hru V hodině rysa se Zuzanou Bydžovskou nebo Gedeonův uzel s Vilmou Cibulkovou.

Kromě toho tam chceme premiérově uvést adaptaci knihy Kladivo na čarodějnice, která byla zfilmovaná, ale nikdy nezískal nikdo práva na to, aby ji mohl uvést jako činohru. Danovi se práva získat podařilo.

Zámek je barokní a Kladivo na čarodějnice se odehrává v éře čarodějnických procesů po třicetileté válce: tedy v baroku. Zámek bude tedy fakt kouzelná kulisa. Navíc ten konflikt moci, která ovládá jedinou pravdu až do hrdel a statků, a vesnického obyvatelstva, které si chce žít po svém, a třeba se i držet svých pověr, mi přijde celkem aktuální.

Zažíváte ten konflikt také?

Dan je ze Sobotky, z malého města, já jsem z Prahy, většinu života jsem žil ve městech. A popravdě řečeno, myslím si, že konflikt mezi městy a venkovem, nejen v Česku, ale i jinde po světě, docela roste. Přijde mi důležité poznat zblízka to venkovské prostředí, nejen přijet tam na víkend nebo na dovolenou, ale zažít jeho námahu, a tedy jiný úhel pohledu na spoustu současných problémů, které mnohým lidem v Praze připadají tak jasné.

Vraťme se k tomu plánovanému kulturnímu programu. Půjde o benefiční představení?

Cílem je, aby výtěžek z těch představení šel v maximální možné míře na opravy zámku. A kromě toho to děláme i proto, aby se sem přivedla nějaká kultura, proto se také ve volném čase vždycky sebereme a jedeme do kina ne do Prahy, ale do Sezimova Ústí třeba, nebo divadla v Příbrami a Táboře. Abychom viděli, na co lidi chodí, koukají, co je vyprodané, co naopak prázdné. Jaké jsou tu sály a jaké typy lidí tam chodí. Abychom věděli, jak je oslovit a jak je získat, abychom to nedělali pro prázdnou zahradu.

Plánujete to dělat pod širým nebem?

Bude to open air, což si myslím, že by mohlo být docela atraktivní v prostředí zámku. Je tam k němu připojená i kaple, takže si myslím, že by se mohla část toho představení odehrávat i s otevřenou kaplí s kostelní hudbou. Myslím, že by to mohlo být zajímavé.

Jak jste se dostali k tomu objektu, když jste ho vybírali?

Ještě předtím, než jsme se rozhodli, že se vystěhujeme z Prahy ven, tak jsme chtěli jenom vysázet alej. Bylo to rok před stoletým výročím Československa, myslel jsem si, že by bylo hezké vysázet nějakou alej, vymyslet nějaké místo, pak to narazilo na strašné obtíže s výkupem pozemků. Tak jsme to museli opustit, protože bychom to nestihli v tom daném termínu.

Pak jsme si začali říkat, jestli ten můj odchod z čela Zelených není příležitost, jak si život na venkově vyzkoušet na vážno. Původně jsme uvažovali o tom, že koupíme jednu horskou chatu, ale ukázalo se, že není na prodej, patří nějakému developerovi, který čeká na to, až spadne. Velmi výhodně ji získal od Královehradeckého kraje, ale nebudu zabíhat do detailů, zkrátka nebyla na prodej.

Pak jsme začali hledat inzeráty, objeli jsme několik objektů a tento nám přišel skvělý, protože to není úplně daleko od Prahy, něco přes hodinku cesty, ale není to zároveň žádný satelit. Ten zámek má na tři strany výhled do přírody, až se to tam tedy vyčistí. To místo nám prostě učarovalo.

Říkal jste, že pro politika je důležitá znalost venkova. Myslíte, že vám uškodilo ve sněmovních volbách právě to, že jste byli stranou pro městské voliče?

Nemyslím si, že bych osobně podceňoval význam problémů lidí na venkově, ale se Zelenými a jejich obrazem před veřejností se tento problém trochu táhnul.

Myslím, že už od doby, kdy Martin Bursík řekl, že by lidé na venkově neměli topit uhlím. Když tam bydlíte, my třeba topíme jen dřevem, ale musím říct, že je nám tedy pěkná zima (smích, pozn. red.). Plyn do naší vesnice za těch 30 let od roku 1989 prostě nedorazil a ani se to v blízké době nechystá. Tak jakou mají ti lidé volbu? Obnovitelné zdroje, dobře, ale jejich využití je u nás pořád ještě v omezeném rozsahu. Lidé na to potřebují čas a finance.

S čím dalším se potýkáte?

Problém toho, jak si zajistit teplou vodu, svícení a tak dále… V Praze přijdete večer po práci domů a máte za půl hodiny teplo, na venkově vám začíná docela dost práce. Nehledě na to, že pokud topíte tím dřevem, což pořád dost lidí topí, tak to stojí docela dost času si ho během roku třeba jen připravit.

Leccos odtud vypadá prostě jinak. Hodně věcí, které zelení považují za symbolicky důležité, tady prostě zní jako z Marsu.

Můžete říct nějaký příklad?

Jako příklad můžu dát protesty žlutých vest ve Francii. Týkaly se hodně francouzské klimatické politiky. A já myslím, že dnes trochu lépe rozumím tomu, proč se lidé bouří ve chvíli, kdy se jim mají podstatně zvednout náklady na dojíždění do práce, do školy, za známými, za zábavou, k doktorovi a podobně.

Máte auto?

Nemůžu jezdit jenom veřejnou dopravou, jako jsem jezdil v Praze, což mne štve. V Praze jsem si mohl dovolit vůbec nemít auto, tady se ukázalo, že bez auta bychom tam byli úplně zavaření a nedostali bychom se ani do práce. Nebo bych musel vstávat ve čtyři a pak v Praze čtyři hodiny čekat, protože v Praze se zase všechno rozjíždí až po deváté.

Už po krátké době, co žiju tady na vesnici, vidím, proč některé náklady jsou pro lidi nepřijatelné a nemůžou brát už ohled na to, jestli nějaký ledovec taje, nebo ne. Naším úkolem jako politiků je přesvědčit lidi, že důsledky tání ledovců jsou viditelné i v Česku a politiku dělat tak, aby opatření vedoucí k záchraně planety neruinovala životy lidí teď a tady. Protestující z hnutí Žlutých vest nepopírají, že přírodu je potřeba chránit. Odmítají ale, aby náklady nesli zvýšením spotřební daně na benzin jen běžní lidé, zatímco třeba ropné společnosti si mastí kapsy dál. V tom mají naprostou pravdu.

Stropnickému kvůli zámku vyhrožovali smrtí? Přes čáru, děsí jeho „zeleného“ kolegu

A jak to teď máte vy osobně s ekologií?

Skromněji než dneska jsem nikdy nežil, fakticky obýváme zhruba 50 metrů čtverečních v absolutním nepohodlí. Autem jsem teď na druhou stranu nucený jezdit víc, to je pravda, spotřebičů máme stejně jako předtím. Koupili jsme si schválně takový malinkatý bojler, takže se musíte osprchovat fakt rychle, než začne téct studená. A v obchodě s oblečením jsem byl od léta, co jsme na venkově, teď poprvé až před Vánoci. Šel jsem si koupit boty do bahna (smích, pozn. red.). V tomto ohledu se můj život spíš zpřísnil.

Proč se vlastně technice vyhýbáte? A čím ve vás vzbuzuje nedůvěru?

Má čím dál kratší trvanlivost. Je mi protivný ten princip, kdy věci, aby se jich prodalo co nejvíc, musí vydržet jen omezenou dobu. Do toho vstupuje také prvek módy, kde se ta věc vyrábí na tak dlouho, aby vydržela záruční dobu, pak se lehýnce inovuje její vzhled a prodává se ve verzi 4.0 místo 3.0, znovu na tom ta firma vydělá, přitom změnila jenom detail.

Uvnitř to všechno funguje stejně, nikdo do toho nevidí a většina lidí technologii stejně tak jako já moc nerozumí. Tomu vnitřku. Neumíme si dnes už opravovat věci sami. To žene dopředu tu permanentní spotřebu. Tam někde je kořen celého toho problému, že si lidstvo jako celek žije nad poměry toho, co planeta unese. Nemyslím teď každý jeden u nás na vesnici, ale v tom souhrnu.

Jak moc se tedy vaše politické názory změnily?

Do politiky jsem šel brzy, protože jsem chtěl všechno změnit. V 19 letech jsem si myslel, že docela dobře rozumím tomu, co je špatně a co by mělo být lépe. Spousta těch věcí se mi proměnila, ale ten základ zůstává. Spíš se v čase dál radikalizuje moje přemýšlení o tom, jak velká musí být ta změna, pokud se má vůbec projevit. A také jak k ní dojít.

Myslím, že ekologové i Zelení jako hnutí si musí uvědomit, že pro svou představu o proměně světa musejí získat veřejnost. Budete se divit, ale to není tak úplně automatickou součástí intelektuální výbavy aktivistů. Aktivista má často pocit, že má pravdu, protože ji má podloženou fakty, a to, že stačí. Jenže pokud chceme planetu opravdu chránit, musíme najít takovou většinu, která tu změnu bude ochotná provést s námi.

Po patnácti letech v politice jste ale odešel…

Dal jsem si pauzu od schůzí a kandidatur. Chci zažít i něco jiného, něco vybudovat, naučit se nové věci. Ale můj zájem o veřejné dění trvá, ten je vrozený. I tady se dá něco dělat, jakože politicky. Chtěl bych, aby mezi Prahou a Sedlčany jezdil přímý autobus přes Neveklov, tak jak jezdíval už za první republiky, a teď léta nejezdí.

Příští rok se chystá integrace Sedlčanska do Pražské integrované dopravy, takže příležitost tu je. Myslím, že to by to lidi z okolních obcí celkem ocenili, tak chystám takovou iniciativu, do které bych rád zapojil okolní obce, abychom si vybojovali ten autobus zpátky. A já bych se docela rád zbavil toho ježdění autem.

A rekonstrukce té památky je vlastně také politická práce, vnímáme to jako aktivitu ve veřejném zájmu a ve prospěch místní obce.

A od velké politiky si tedy dáváte pauzu?

To, co dělám, neberu jako přestupní stanici. Je to i taková vnitřní zkouška, jestli se mi podaří něco vybudovat. Mám rád těžké, téměř neproveditelné úkoly. Je fajn, že to Dan snáší s úsměvem.

Znechutil vás stranický systém?

Posledních 15 let jsem strávil na schůzích. Ono stranictví permanentně generuje průměrnost, v tom je ten systém nevhodný a nedokonalý. Mě vždycky stálo nejvíc energie ne si něco myslet, nebo si to rešeršovat, nebo to formulovat tak, aby to někoho zaujalo. Nebo být i úspěšný ve volbách, několikrát jsem v nich úspěšný byl. Ale protlačit každou titěrnost tím stranickým aparátem, to je něco, co mi fakt nechybí. A je to nejotravnější činnost, jakou si můžete představit.

Jak hodnotíte svoje angažmá na postu předsedy Zelených?

Neměl jsem do toho lézt. Bylo to zbytečně brzy a klacků pod nohy prostě příliš. Zelení si je rádi házejí pod nohy sami a také se neustále ňimrají v podružnostech. Hodně členů navíc kampaň ignorovalo a vlastně se těšilo, až si namelu hubu. Část problému ale tkvěla i v tom, že jsme se najednou ocitli s otcem v roli politických oponentů a soupeřů. To nemělo dobré řešení.

Vymezování se syna vůči otci lidé nevnímají dobře, ale těžko zas můžete být ve volbách důvěryhodnou alternativou, když to neděláte. To, jak vypadala naše kampaň, ta nedomrlá koza kulhavá, byl výsledek toho, že jsem si nemohl vybrat, kdo ji povede. Takhle podle mě piráti třeba nefungují. Odstoupil jsem hned po volbách a stáhl jsem se, ale ne proto, že bych volby považoval za svou osobní porážku.

Vidíte tedy v Pirátské straně slibnější budoucnost?

Tak mě Piráti z nouze v řadě ohledů celkem reprezentují. Nesdílím ale jejich důvěru v informační technologie a určitou povrchnost, ten střet vedou často spíš intuitivně. Ale je v tom možná právě určitá lehkost, kterou lidi oceňují.

Mně přijde správné vyložit karty na stůl, pokusit se vysvětlit to, jak chápeme svět, aby se s tím mohli ti lidé ztotožnit, nebo ne. Možná je to příliš ambiciózní. I v tomhle mohla být nějaká moje nedostatečnost ve volební kampani. Že jsem měl příliš velkou ambici vysvětlit lidem, jak to celé na tom světě funguje (smích, pozn. red.). Ale dělal jsem to proto, abych vysvětlil, proč navrhujeme ta opatření, která navrhujeme. Přišlo mi to férové a vlastně bych asi v tomto ohledu nepostupoval jinak. Nechci dělat jen líbivé PR a to Piráti často dělají.

Starosta Prahy 3 mě napadl, tvrdí Smoljakův syn. Ptáček: „Ani jsme si nepodali ruku“

Chyběla vám tedy pirátská lehkost?

A pak celá ta agenda migrace, která se přehnala jako vlna strachu celou republikou a na kterou jsme my doplatili. Piráti se jí trochu srabácky vyhnuli, my šli do obhajoby solidarity mezi námi jako prosperujícím a poměrně bohatým státem a lidmi, kteří přichází ze zemí zpustošených válkou. A veřejnosti jsme to nedokázali vysvětlit, neobhájili jsme to. Pokud bych měl jmenovat jedno politické téma, které nás v těch volbách zničilo, tak to bylo nepochopitelně tohle. Což je trochu paradoxní v situaci, kdy tu fakt žádní migranti nejsou. Trochu to ale ilustruje, jak to v politice chodí.

Teď v krajských volbách ale migrace tématem nebyla a stejně Zelení zrovna neuspěli…

Zelení úplně zmizeli z povrchu zemského. Pro mě, který to teď sleduju jen jako každý jiný, zelení za poslední rok neřekli jednu zajímavou větu.

A příští volby budete volit Piráty, nebo Zelené?

To předbíháte. Piráti jsou sice takoví Zelení po plastice zkušených markeťáků, ale počkejme, až se stanou součástí nějakého vládnutí. To bude můj názor na ně utvářet mnohem podstatněji než to, když sedí v opozici, jak tomu je ve Sněmovně. Docela s napětím čekám, jak se to bude vyvíjet v Praze v koalici. Sám jsem tam dříve byl, takže dobře vím, jak vypadají těžké věci, jak vypadá kompromis, co se dá, co se nedá, za jakou dobu, takže myslím, že budu umět posoudit, jestli tu práci dělají dobře a podle programu, který slíbili, se kterým já neměl moc problém.

O přestupu zatím nepřemýšlíte?

Trochu doufám, že se u nás podaří, zřejmě na troskách zcela zdiskreditované sociální demokracie, vytvořit nějakou novou autentickou levicovou stranu. To by byl projekt, který by mě zajímal víc než se znovu pouštět do stranické politiky uvnitř Zelených. Myslím, že Zelení by udělali dobře, kdyby toho byli součástí, ale pochybuji, že si to připustí.