„Důležitou věcí v životě není vítězství, ale zápas, základem není to, že se zvítězilo, ale že se bojovalo dobře.“ Myšlenka zakladatele novodobé olympiády Coubertina, zkracovaná na známější „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, čas od času dostává na frak. I v souvislosti s Riem 2016 se spekuluje, nakolik jsou hry propojeny s politikou. V dotčeném Rusku mají jasno, tahle olympiáda je už dávno zpolitizovaná. Jenže máslo na hlavě mají především oni sami. Jakým politickým výzvám a překážkám čelili pořadatelé v minulosti? Od Hitlera na tribuně, přes krvavý Mnichov s mrtvými Izraelci, bojkoty během studené války až po kritiku za lidská práva v Číně. Nyní se k nedůvěře v Rusy přidávají další obavy z teroru.
Od Athén až do Ria. Olympiáda zažila bojkot, teror i Hitlera na tribuně
1.Zhrzení Rusové a stopka pro Rio za doping
Ruská olympijská výprava je v Rio de Janeiru kvůli dopingovému skandálu ochuzená o řadu es. Těžce nesla zákaz startovat tyčkařka Jelena Isinbajevová, kterou na protest proti rozhodnutí navrhovali v Rusku dokonce za vlajkonošku výpravy, i když do soutěžního sektoru nastoupit nemůže. Při setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, s nímž atletickou rekordmanku pojí přátelství, se rozbrečela. „Tato olympiáda měla být pro někoho první a pro někoho poslední. Nešetřili jsme se, pracovali jsme tvrdě a byli blízko vítěství, ale nakonec nám vzali tento sen,“ stěžovala si.
Jenže úřady, prošetřující systematický doping v ruském vrcholovém sportu, poukazují na to, že vina není na straně organizátorů. Vylučování ruských sportovců kvůli dopingu sice nezasáhlo nakonec celou výpravu a nehrozí tak olympiáda bez Putinova Ruska jako takového – v době, kdy panuje výrazné napětí mezi Východem a Západem, hraničící s novou studenou válkou –, opět se však rozjitřily vášně.
A kromě sportu přišla ke slovu politika. „Překvapilo mě, že vztáhli ruku na olympijské ideály. Olympijská charta nedělí sportovce podle zemí nebo národností. CAS (Mezinárodní sportovní arbitráž) se snaží dělit sportovce podle příslušnosti k té či oné státní struktuře, což je velká chyba,“ postěžoval si také ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. „Je to rána pro světový sport a olympijskou myšlenku. Vaši kolegové z ostatních sportovních velmocí pochopí, že hodnota jejich medailí bude jiná. Ta vítězství budou mít jinou příchuť – nebo také vůbec žádnou,“ řekl Putin Isinbajevové a spol.
Stopku v Riu dostala celá ruská atletická výprava a desítky dalších sportovců – především vzpěrači či veslaři. Kvůli tomu, že v Rusku řídil dopingový program přímo stát, což se stalo nejen sportovním, ale nakonec i politickým tématem číslo 1 her. Kauza s ruskými atlety však jen dokládá rozmanitost problémů, kterým kdy museli organizátoři čelit.
VŠE O OLYMPIJSKÝCH HRÁCH V RIU ČTĚTE ZDE
2.Politika a hry se prolínají od začátku
O obnovení tradice OH se postaral především francouzský baron Pierre de Coubertin, který tuto myšlenku protlačil na mezinárodním kongresu na půdě pařížské univerzity Sorbonna v červnu 1894, kde vznikl i Mezinárodní olympijský výbor (MOV). Že je politika s hrami spojena od počátku, dokazuje mimo jiné i to, že ani sám Coubertin vůči ní nebyl zcela imunní. Na Sorbonnu totiž v době napjatých vztahů mezi Francouzi a Němci německé zástupce nepozval a k MOV se připojili o rok později.
Poprvé se tak mohlo soutěžit v dubnu 1896 v Athénách a hvězdami her se stali němečtí gymnasté Carl Schuhmann a Hermann Weingärtner (získal šest medailí, z toho tři zlaté) či řecký maratonec Spyridon Luis. Že šlo o samé muže? Nikoli první, až druhá olympiáda v roce 1900 v Paříži byla otevřena i ženám.
Do sportovních klání se v Athénách v devíti sportech a 43 disciplínách pustilo 245 sportovců ze 14 zemí. Češi chyběli, s výjimkou člena MOV Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského. Pro srovnání: i bez vyloučených Rusů se her v Riu zúčastní na deset a půl tisíce sportovců v celkem 28 sportech a 306 disciplínách. Jde vůbec o první olympiádu na jihoamerickém kontinentu. Velké důrazy jsou v době obav z teroristických útoků kladeny na bezpečnost, vrásky na čele však organizátorům přidal i virus zika, kvůli kterému do Brazílie neodcestovali někteří další sportovci.
3.Černý Owens jako políček pro Hitlera
V historii letních olympijských her se přitom nachází řada skandálů nejen ohledně sportovních výkonů, jako když třeba Američana Freda Lorze v roce 1904 v St. Louis při maratónském běhu vezl několik kilometrů autem jeho trenér, ale i s politickým kontextem. Hry v St. Louis bojkotoval sám Coubertin. Kvůli rozhodnutí prezidenta Theodora Roosevelta se totiž staly součástí jiné a upřednostňované akce – Světové výstavy.
V roce 1916 byla berlínská olympiáda zrušena kvůli první světové válce, na OH 1920 do belgických Antverp, které se původně měly konat v Budapešti, pak nebyli pozváni zástupci Německa, Rakouska, Bulharska, Maďarska a Turecka, protože šlo o nástupce států, které válku prohrály.
Berlín se však své vlastní olympiády dočkal také. V roce 1936, během vzestupu Adolfa Hitlera, nacistické propagandy řízené Josephem Goebbelsem a útoků na židovské obyvatelstvo, které však byly před veřejností během her skrývány. Během prvních her vysílaných televizí však německé konkurenty předčil americký atlet Jesse Owens, legendární sprinter a skokan černé barvy pleti, který vybojoval uznání i čtyři zlaté medaile. K Hitlerově nevoli.
4.Protesty sportovců: Čáslavská, okupace i rasismus
Další olympiádu v roce 1940 měli pořádat Japonci, napadli však Čínu. Hry byly přesunuty do Helsinek, plány však zhatila druhá světová válka, a tak se LOH uskutečnily až v roce 1948 v Londýně – bez účasti válečných agresorů, tedy Němců i Japonců. Ale také bez Sovětů, kteří sice pozváni byli, ale hry bojkotovali. Z Londýna se přitom nevrátila náčelnice Sokola Marie Provazníková, vedoucí mužstva gymnastek, která utekla do USA.
Pod další olympijské hry se podepsala studená válka, ale i další bojkoty. V Helsinkách 1952 již SSSR nechyběl, zúčastnil se poprvé i Izrael. Tři zlaté tam vybojoval legendární běžec Emil Zátopek (běh na pět a deset kilometrů, maraton). Australské hry v roce 1956 odmítly Egypt, Irák a Libanon kvůli Suezské krizi. Do Melbourne nepřicestovali kvůli invazi SSSR do Maďarska Nizozemci, Španělé a Švýcaři. Do Říma 1960 se naposledy vydala výprava z JAR, která byla poté vyloučena kvůli apartheidu.
Olympijský oheň v Tokiu 1964 zapálil muž, který se narodil v Hirošimě v den svržení atomové bomby (6. 8. 1945). Objevila se však i politicky motivovaná gesta mezi samotnými sportovci. Když v roce 1968 na hrách v Mexico City vztyčili na stupních vítězů zaťaté pěsti s černými rukavicemi na rukách sprinteři Tommie Smith a John Carlos (na protest proti rasové diskriminaci v USA a na podporu hnutí Black Power), byli z reprezentace vyloučeni. Protestovala však i Věra Čáslavská. Československá gymnastka, která z Mexika přivezla čtyři zlaté, odmítla vzdát čest sovětské vlajce kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy.
5.Krvavé hry: Mexiko, Mnichov, Atlanta
Mexické LOH v roce 1968 však byly spojeny i s masakrem. Šlo o krvavé potlačení protivládní demonstrace studentů v Mexiko City. Incident na náměstí Plaza de las Tres Culturas stál kolem 250 mladých lidských životů, došlo k němu jen 10 dní před zahájením her.
Přímo na dalších hrách však došlo k vraždění opět. Oběťmi se stali v Mnichově 1972 sportovci – 11 členů výpravy Izraele, které povraždili palestinští teroristi z organizace Černé září. Olympiáda však přerušena nebyla – i díky lobbování šéfa americké výpravy Averyho Brundage, který vyzýval k tomu, aby hry pokračovaly. Když před letní olympiádou 2012 Izraelci žádali, aby během úvodního ceremoniálu proběhla minuta ticha za oběti mnichovského masakru, postavila se však proti delegace muslimských států.
I jednu z posledních olympiád poznamenaly obavy z teroru. Na hrách v Atlantě 1996 odpálil v olympijském parku bombu náboženský fanatik Eric Robert Rudolph. Zabila jednoho člověka, zranila 11 lidí.
6.Lidská práva v Číně šla stranou
Bojkotovat olympijské hry se rozhodli v roce 1980 i Američané – během her v Moskvě. Za prezidenta Jimmyho Cartera tak reagovali na invazi SSSR do Afghánistánu. Na oplátku pak hry ve „městě andělů“ Los Angeles bojkotovali Sověti, kteří pro své spojence včetně Československa uspořádali Družbu 84.
Bojkoty však přišly i v posledních dvaceti letech. V roce 2000 v Sydney nenastoupili sportovci Afghánistánu – kvůli nařízení Tálibánu o tom, že nesmí sportovat ženy.
Rušno bylo v roce 2008 i kolem letní olympiády v Pekingu. Čínské velkoměsto vyhrálo při volbě v Moskvě – před Torontem, Paříží, Istanbulem a Ósakou. Hry však doprovázela kritika Čína za nedodržování lidských práv, cenzuru a okupaci Tibetu. Řada organizací i europoslanec Edward McMillan-Scott vyzývali přímo k bojkotu her, MOV však zaujal zdrženlivý postoj. Slavnostního zahájení her se však neúčastnili západní politici, německá kancléřka Angela Merkelová však nechyběla.
Témata:
Dnes je to jen a jen politika. Vykašlete se na celé olympiády. Na každém metru po zuby ozbrojení policajti, všichni zobou, všichni mají strach z atentátu, všude kontroly, peníze na prvním místě. To jsme asi nechtěli.
