Deník Blesk minulý týden vyzval rodiče i učitele, aby popsali své zkušenosti a případné obavy z plánovaného společného vzdělávání, které na ně nachystala ministryně Valachová. Jejich reakce jsou totožné a spojuje je nejdůležitější obava: „Naše děti potřebují úspěch, neničte jejich duše!“ (dopisy jsou krácené)
Mám dcerku (9 let), která trpí epilepsií, ADHD a LMP (IQ 68), díky tomu je na úrovni 5–6letého dítěte. Po dvou odkladech školní docházky nastoupila do první třídy, byla zdrojem posměchu a šikany. Na doporučení psychologa a po změření IQ byla přeřazena do praktické školy. Je ve druhé třídě a je šťastná. Děti jsou si zde rovny, dcera má konečně i díky pedagogům pocit, že je chytrá a šikovná, i když počítá jen do desíti a na prstech. Teď dostala chuť a motivaci se učit, což v předchozí škole neměla. Do školy se bála chodit, plakala cestou tam i domů. Nepřeji nikomu nic zlého, ale ten, kdo takto nemocné dítě nemá, neví, jak těžké to pro děcko i rodiče je.
Jsem matka syna Petra, který má diagnózu dětský autismus. Dnes a denně máme starosti, s jakou vstane, jakou bude mít náladu, jestli bude poslouchat a jak pochodí ve škole. Do páté třídy chodil do normální školy, ale do dyslektické třídy. Na konci páté to už nezvládl, přestože měl učivo v rámci individuálního plánu osekané. Ve škole, kam teď chodíme, udělal veliký pokrok, protože se učí jen základní věci a jen to, co bude v praktickém životě potřebovat. Tímhle nesmyslem (inkluzí – pozn. redakce) zničí všechny postižené děti, budou nešťastné. Jak všichni víme a nemusíme být na ministerstvu, děti jsou zlé! Ubližují si zdraví mezi sebou a co potom zdraví a postižení? To toho už nemají dost ty rodiny s postiženým dítětem? Prosím, nelikvidujte naše děti!
Má dcera se narodila v roce 1999 jako zdravé dítě. V polovině druhé třídy začala vynechávat písmena, a proto jsem ji objednala do pedagogicko-psychologické poradny. Ve třetí třídě jí byl doporučen individuální plán. I přesto, že se paní učitelka snažila, dcera neprospívala a tato situace se stále více odrážela na jejím psychickém stavu. Na konci třetí třídy propadala z několika předmětů. Doma jsme se celé dny jen učili, dopisovali sešity. Dcera začala ze školy chodit uplakaná, přestávala být veselá. Ve třídě se jí děti posmívaly a vyčleňovaly z kolektivu. O přestávkách stála sama a nikdo se s ní nebavil. Psycholožka doporučila přestup na speciální školu, protože dcera na tom byla psychicky tak špatně, že by prý mohla začít koktat nebo mít tiky. Stačilo pár týdnů a z té smutné holky najednou byla sebevědomá slečna, která nosila domů jedničky, dvojky a do školy chodila ráda. Školu bez problémů absolvovala, byla šťastná a to pro nás bylo nejdůležitější. Teď je jí 16 let, chodí na úplně normální učňovský obor (zaměření kadeřnice) a zvládá to zatím dobře. Jsme na ni pyšní a děkujeme všem, kteří nám pomohli. Když jsme si zpětně povídaly o tom období, řekla mi: „Víš, mami, já jsem dřela víc než některé jiné děti, a stejně to k ničemu nebylo. Snažila jsem se, jak jsem mohla, a přesto mě nikdo neměl rád a děti se mi posmívaly, že jsem blbá.“
Učila jsem na speciálních školách 25 let v severních Čechách i v Praze a zastávala jsem funkci výchovného poradce. Zvláštní školy měly velmi dobré učební plány, učebnice a pracovní sešity, byla velmi dobrá návaznost na učňovské školství. Inkluze podle ministerstva školství má velmi mnoho nedostatků. Nedokážu si představit učit ve třídě, kde budou žáci s poruchou chování, děti s LMP a takzvaně normální děti. Ministerstvo by mělo celou situaci přehodnotit, dát na názory pedagogů, psychologů a rodičů.
Jsem rodič dvou dětí ve školním věku a zásadně s inkluzí nesouhlasím. Nikomu to nepomůže a doplatí na to všichni. Doufám, že zvítězí zdravý rozum. Na kvalitu výuky má vliv už to, že je ve třídách cca 30 dětí, teď si vezměte, že mezi nimi bude několik »pomalejších« dětí a vše se bude muset přizpůsobit jejich možnostem.
Jasný názor na rušení praktických škol má rodina Riemova z Karlových Varů. Rodiče Alexe (11) a Nielse (6) jsou novelou školního zákona velmi znepokojeni.
„Alex chodí do praktické školy od první třídy. Celou dobu jsme doufali, že zákon neprojde. Syn má kardiomyopatii, začal později mluvit, a tak i kvůli vývojové dysfázii potřebuje individuální přístup. V normální škole začne propadat. Budou mu muset přidělit asistenta, jestli to půjde,“ říká maminka Renata.Ve škole, kam chodí Alex, je ve třídě 9 dětí. Děti zde mají větší psychickou podporu. Tempo výuky je pomalejší.
U dětí se podle jejích slov taková změna podepíše i na psychice. Budou se bát chodit do školy, protože to tam nebudou nezvládat. „Je to, jako by neplavce hodili do hloubky. Myslím, že budou mít co dělat i samotné učitelky, zvlášť když mají 30 dětí ve třídě,“ dodává maminka.
Do praktické školy musí chodit i mladší syn. „Niels nesmí navštěvovat velký kolektiv. Má velmi slabé srdíčko a i banální rýma je pro něj nebezpečná. S ním budeme tedy muset řešit stejný problém,“ uzavírá maminka.
Milí čtenáři, učitelé, rodiče!
Souhlasíte s inkluzí, nebo jste zásadně proti? Máte zkušenosti s výukou v praktické škole? Dotkne se inkluze vás a vašeho dítěte? Nemohl váš potomek studovat na běžné základní škole? Je vaše dítě diskriminováno? Pište nám své názory a příběhy na mail: inkluzeblesk@cncenter.cz
11°C
Nezapomeň se utřít poblione!!