Jiří Dienstbier (†73): Vězeň, kotelník a pak ministr

Disident, novinář a politik Jiří Dienstbier (†73) se narodil v Kladně do rodiny lékařů 20. dubna roku 1937. V letech 1955 až 1960 studoval na pražské Univerzitě Karlově na Filosofické fakultě. Už ve svých jednadvaceti letech pracoval jako zahraničněpolitický komentátor a redaktor Československého rozhlasu. Ve stejném věku také vstoupil do Komunistické strany.

V roce 1968 byl ale jako politicky nespolehlivý vyhozen ze zaměstnání i z KSČ. Až do roku 1989 nemohl vykonávat novinářskou profesi. Musel tedy peníze sehnat nějak jinak. V té době jeho život nebyl vůbec lehký. Pracoval mimo jiné jako noční hlídač nebo dokonce topič v Metrostavu.

A aby toho příkoří nebylo málo, byl na tři roky poslán do vězení! Proč a kdy? V letech 1979 až 1982 byl jako člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) za mřížemi z důvodu "podvracení republiky". To bylo v době, kdy vydával i samizdatové noviny, což se vládnoucí straně také nelíbilo.

Zástupce Havla

Dienstbier byl i jedním z prvních signatářů Charty 77, pracoval jako redaktor ilegálního časopisu Čtverec, spoluzaložil Československý helsinský výbor, publikoval a napsal několik knih. Získal řadu domácích i zahraničních ocenění. Mezinárodní tiskový institut (IPI) v Bostonu jej například na přelomu století zařadil mezi padesátku "hrdinů světové svobody tisku", kteří působili ve druhé polovině 20. století.

Po odchodu z ministerstva zahraničí na domácí politické scéně již mnoho úspěchů neslavil, teprve před dvěma lety zasedl v Senátu. Zato se jako jeden z mála Čechů prosadil v mezinárodní politice, když tři roky působil jako zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii. Byl jmenován i českým vyslancem a stal se i osobním zástupcem prezidenta Václava Havla ve skupině šetnácti hlav států nebo vlád pro reformu OSN.

Hostoval na světových univerzitách

Dienstbier se do vysoké politiky dostal krátce po událostech na Národní třídě. V prosinci 1989 byl jako čelný představitel a mluvčí Občanského fóra delegován do první postkomunistické federální vlády jako ministr zahraničí. Stejnou funkci a navíc i post místopředsedy kabinetu zastával v následující vládě vzešlé z voleb v červnu 1990. Zároveň byl federálním poslancem.

Po rozpadu Občanského fóra se stal předsedou jednoho z nově vzniklých politických subjektů - Občanského hnutí (OH), později přejmenovaného na Svobodné demokraty (SD). Parlamentní volby v roce 1992 byly ale pro OH neúspěšné. Dienstbier tehdy opustil vládu i parlament.

Jinak ho ale v životě moc kariérních neúspěchů nepotkalo. Pro své zkušenosti byl mnohými obdivován. Vyučoval i na univerzitách po celém světě, například v Kalifornii, Severní Karolině, Jeruzalémě a samozřejmě i v Praze.

Senátorem až na třetí pokus

Může se zdát, že byl dokonalým mužem činu a skvělý politik. Ne všichni na něj ale vždycky pěli ódy. Za jeho některé výroky ve funkci zpravodaje OSN jej kritizoval jak tehdejší prezident Havel, tak například i šéf civilní správy OSN v Kosovu (UNMIK) Bernard Kouchner. Ani jeho působení v Černínském paláci nebývá hodnoceno pouze kladně - podle kritiků údajně zanedbal politiku vůči Německu, především pak otázky související s druhou světovou válkou. Byl kritizován pro neúčast Československa při jednáních o sjednocení Německa.

V roce 2008 se na třetí pokus stal senátorem. Dříve se o něm ale mluvilo ale v jiných politických souvislostech - byl kandidátem na vysokého komisaře OSN pro lidská práva a v době krize Grossovy vlády se spekulovalo, že by mohl být premiérem. V roce 2007 se jeho jméno objevilo i v souvislosti s volbou prezidenta. Nakonec ale jako nestraník za sociální demokracii zasedl v horní parlamentní komoře a navázal na svá ministerská léta, když se stál šéfem zahraničního výboru.

Jeho dcera měla pletky s Bursíkem

Co se týče jeho osobního života, ani tam neprobíhalo vše v klidu. Dienstbier byl dohromady čtyřikrát ženatý a s partnerkami zplodil celkem čtyři děti – Jiřího, Moniku, Kristínu a Ivetu. A byla to právě jeho poslední žena Jiřinka, která informovala média o jeho smrti.

Syn Jiří se potatil a dal se na politiku. Zrovna dnes (sobota) se pokoušel získat křeslo předsedy ČSSD, ale nepovedlo se mu to. Do funkce byl opět zvolen Petr Hulinský.

Dcera Monika se také dostala do politiky. Poněkud ale jiným způsobem, než její otec a bratr. Randila totiž s bývalým předsedou Strany zelených Martinem Bursíkem.

Ten se pak zapletl s kolegyní Kateřinou Jacques, která se nechvalně proslavila svým výstupem v show Jana Krause. Poslankyně nedokázala vysvětlit, co je to biomasa. Dcera Iveta měla z dětí Jiřího Dienstbiera nejsmutnější osud. V roce 1998 zemřela.