"Například atmosféra oslav svatováclavského milénia ovlivnila na konci 20. let film Svatý Václav, úděl legionářů za první světové války a zážitky Rudolfa Medka se projevily ve filmu Zborov v roce 1938," připomněl.
Filmová historička Tereza Czesany Dvořáková z FF UK ČTK řekla, že český film získal vznikem republiky důležitý impulz k rozvoji. "České země byly v Rakousko-Uhersku jednou z průmyslově nejvyspělejších částí monarchie, pro rozvoj filmu tu panovaly dobré podmínky," uvedla. Československá kinematografie vstupuje do prvních let existence státu zasažena válečnými událostmi, které utlumily výrobu hraných filmů. Na druhou stranu ale válka přinesla diváckou konjunkturu, jež iniciovala vznik nových českých produkčních společností. V prvních poválečných letech zažívá český hraný film období rozkvětu i podnikatelské nestability," řekla.
Stát film v té době stále bere jako nezávaznou lidovou zábavu, za kterou vybírá vysoké daně. "Změna postoje přichází až s nástupem zvuku na přelomu 20. a 30. let, kdy stát začne poprvé chránit svůj trh a posléze nastaví systém na finanční podporu kvalitních filmů," doplnila historička.
Bregant připomněl, že ač letošní rok některé instituce připomínají jako 100. výročí vzniku české kinematografie, první filmy natáčel Jan Kříženecký už v roce 1898. "Kinematograf se prezentoval v souvislostech pokroku průmyslového, ale i národního. Ale primárně šlo o to, aby se diváci dobře bavili. A platili vstupné. Společnost se modernizovala a objevovala rodící se showbusiness. Umělecké ambice ve smyslu originality se projevily později, když film oslovil mladé literáty, výtvarníky, básníky," vysvětluje.
Podle ředitele archivu neměl ani v době vzniku republiky, ani během celých uplynulých sta let československý a český film velký vliv na formování státu, ale na jeho kulturu ano. "U nás filmy nemotivovaly lidi, aby šli bojovat. Výjimkou jsou snad ony hvězdné hodiny v roce 1968 a 1969, kdy filmaři spolupracovali ve vzácné shodě hlavně na zpravodajských a dokumentárních filmech, protože cítili, že mohou svědčit o historických událostech s dalekosáhlým vlivem," uvedl.
Za sto let trvání české kinematografie lze podle něj nalézt mnoho mezníků. "Ale zajímavější je kontinuita i diskontinuita české kinematografie, za jakých podmínek filmaři dokázali udržet domácí film při životě. A domácí publikum v kinech, na to bychom neměli zapomínat," řekl. V nejlepších letech české kinematografie bylo podle něj filmování intelektuální činností. "Ta tradice nezašla na úbytě, i když se dnes někteří snaží takřka jakémukoli projevu inteligence ve filmu posmívat. To je ale spíš ponorná řeka, která se občas vyjeví, když se objeví inteligentní, kriticky myslící filmy - bez ohledu na to, v jakém žánru jsou natočené," míní Bregant.
V roce 1945 byl film znárodněn. "Komunistická ideologie pak na řadu let kinematografii deformovala, ale když se situace zmírnila a na Barrandově se objevili statečnější lidé, vzniklo něco, čemu západní novináři nerozuměli a vymysleli pro to termín československý filmový zázrak: státní filmový monopol podporoval vznik chytrých, kritických a originálních děl," uvedl.
V té době vzkvétala profese dramaturgů, kteří dokázali být pro scenáristy a režiséry partnery i ochránci a pomáhali na svět těm nejzajímavějším filmům. "Ester Krumbachová je známá jako výtvarnice a spoluautorka filmů Věry Chytilové, ale byla také dramaturgyní mnoha filmů, v jejichž titulcích její jméno nenajdeme, ale byla to ona, kdo dokázal najít pro určité filmy ten pravý klíč, jejich dramatický kód," připomíná ředitel Národního filmového archivu dobu nesvobody, v níž a jíž navzdory někteří autoři stvořili nadčasová díla.
