Kundera slaví 90. Známý spisovatel zapírá vlast a „dělá cavyky“

Češi dílo svého nejproslulejšího spisovatele obecně neznají. Po letech od Kunderovy emigrace a v souvislosti s jeho rezignací na užívání mateřštiny v procesu tvorby ho vlastně už ani nepovažujeme za svého, pokud se jím tedy zrovna nechceme chlubit před zahraničními turisty podobně jako Franzem Kafkou. Na hodnotě Kunderova díla tento přístup pranic nemění, na jeho tuzemské popularitě ano.

Podívejme se na desatero důvodů – protože desatera a žebříčky, to my rádi –, proč toho neznámého Francouze mnozí z nás nečtou, pokud nemusejí. Je vlastně s podivem, že osobnost a dílo muže, jenž se tolik snaží zůstat ve skrytu, vzbuzují takové emoce, že se detaily jeho udavačské causy zkoumaly a v médiích probíraly deset let nebo že jeho půlstoletí stará kniha po pět týdnů od svého druhého českého vydání okupovala jedno ze dvou čelných míst žebříčku prodejů beletrie.

Milan Kundera nedělá nám Čechům naschvály – on jen bojuje za kvalitu převodů knih, na nichž léta pracoval, a my mu to ve své ješitnosti máme za zlé. Ne, nejspíš si na nás nezasedl. Dnes sedmaosmdesátiletý spisovatel jednoduše nemá čas ani chuť k tomu, aby své francouzsky psané romány sám převedl do mateřštiny, a dobře ví, že nikdo jiný to neudělá tak, jak by to napsal on.

Takže od Nesmrtelnosti, posledního románu psaného Kunderovou rodnou řečí (i tak ovšem český originál vyšel až tři roky po překladu do francouzštiny, v roce 1993), nemají Češi nevládnoucí některým ze světových jazyků, do nichž Kunderova díla překládána jsou, možnost si přečíst ani Pomalost (1995), ani Totožnost (1998), ani Nevědění (2000), ba ani poslední Kunderovo beletristické dílo, Oslavu bezvýznamnosti (2013). Přesněji řečeno – nemají možnost si je přečíst, pokud nevezmou za vděk pirátskými, amatérskými, dílo devastujícími přebásněními běhajícími po síti.

Milan Kundera je znám tím, že veškeré překlady svých děl pečlivě kontroluje – od té doby, co roku 1975 emigroval do Francie, kde tehdy se zděšením přečetl převody svého románu Žert do světových jazyků a začal proti nim psát protestní dopisy. „Celé reflexívní pasáže byly vypuštěny, odstavce vyškrtány, pořadí kapitol zpřeházeno, styl posunut do jiné emotivní roviny a řada výrazů tlumočena zcela falešně,“ uvádí ve své knize Umění románu z roku 1986. Právě v tomto období postupně stylisticky přepracoval starší francouzské překlady svých českých románů, aby se pod ně vůbec mohl podepsat.

Spisovatel Milan Kundera | profimedia

Do České republiky, přesněji do ­rodného Brna, jezdí velmi zřídka a inkognito. Má k hořkosti jistě své důvody – v roce 1979 byl zbaven státního občanství a jeho publikace u nás nesměly až do listopadové revoluce vycházet. Zúčtoval s Česko­slovenskem, jeho šedivostí a přízemností už v románu Valčík na rozloučenou (1972), jehož hlavní hrdina emigruje.

Ve Francii se k tématu emigrace vrací ve svých zřejmě nejslavnějších románech, Knize smíchu a zapomnění (1979) a Nesnesitelné lehkosti bytí (1984). Není divu, že požaduje, aby byl vnímán jako francouzský autor a jeho dílo hodnoceno v kontextu tamní literatury.

Spisovatel Milan Kundera (vlevo) | profimedia

Nikdo ze spisovatelových českých přátel si netroufá prozradit jeho pařížskou adresu ani číslo faxu, oficiálních akcí se Milan Kundera až na velmi řídké výjimky neúčastní. Svůj osobní život s nikým neřeší, s někým z pečlivě vybraných šťastlivců (a mluvíme tu o lidech typu prvotřídních spisovatelů Philipa Rotha a Iana McEwana) se k rozhovoru setká jednou za uherský rok a výhradně nad otázkami díla a tvorby, nikoli svého života.

Podle jeho vykladače britským studentům, univerzitního učitele působícího v Glasgowě Jana Čulíka, „je nepochybně ovlivněn českým strukturalismem, který tvrdí, že literární texty by měly být vnímány jen samy o sobě, jako uzavřené znakové struktury, bez vlivu mimoliterární skutečnosti“.

Další zajímavosti o Milanovi Kunderovi čtěte na webu Reflex.cz