Vivian (18): Málem mě zabil hlad!
Anorexie a problémy s přijimáním potravy trápí mnoho lidí, někteří si problémy nepřipouští, jiní se rozhodli s nimi bojovat
Mladé dívce s přezdívkou Vivian z Prahy 5 bude zanedlouho 19 let. Asi před šesti týdny se vrátila z nemocnice. Tam skončila poté, co ji radikální diety dohnaly k problémům s příjmem potravy a dokonce k sebevražedným myšlenkám. Pomoc ale našla až téměř po dvou letech trápení u psychiatričky, která ji donutila léčit se v nemocnici... Až do šestnácti let Vivian svoji postavu nijak neřešila. S výškou 172 cm a 62 kg (BMI 21) nebylo ani proč. Zvrat nastal právě až v 16 letech. Jedna z jejích spolužaček, nejhezčí dívka ve třídě s ideální postavou, začala držet dietu. Připadala si tlustá. Vivian to nemohla nejdříve pochopit, po příchodu domů strávila několik hodin u zrcadla. A tehdy začalo její trápení. Najednou ji vyděsily 'špíčky' na těle. Okamžitě si naordinovala drastickou dietu. Zpočátku váha ubývala docela rychle... Po odbourání odpoledního jídla a večeří shodila po pár měsících 6 kilo. Ale najednou se ručička na váze zastavila! "Začala jsem tedy vynechávat postupně skoro všechna jídla. Dokázala jsem za tři dny nic nesníst," vzpomíná dívka. Drastické odmítání potravy si začalo vybírat svoji daň! Psychické problémy a nevolnost na sebe nenechaly dlouho čekat. "Chtěla jsem, aby to bylo pryč. Už jsem nevěděla jak dál, pořád jsem brečela..." říká. Nepomohla ani návštěva u rodinné psycholožky. Ze zoufalství prohledávala opět kontakty na internetu. A zadařilo se! "Po několika dnech jsem šla na pohovor k psychiatričce, a ta se mě po dlouhé debatě zeptala, jestli jsem ochotná jít do nemocnice," popisuje Vivian. Myslela, že si dělá legraci. Nepřipouštěla si vážnost situace. Ale... O týden později ji do nemocnice dohnaly sebevražedné myšlenky. "Zpočátku jsem si tam připadala úplně mimo, jako že se mě to netýká, ale pak jsem zjistila, že jsme na tom všechny dost podobně. Je jedno, jestli anorektičky, bulimičky nebo holky s přejídáním," vzpomíná. V nemocnici toho pochopila ale mnohem víc. S odstupem času si uvědomila, jak těžko se hledá cesta ven. "Já jsem měla štěstí, že jsem chtěla být zase zdravá a žít jako normální lidé," vzpomíná. Před šesti týdny se Vivian vrátila z nemocnice: "Je to ještě dlouhá cesta, která může trvat několik měsíců. Ale jedno vím - nevzdám to a budu bojovat, dokud jednoho dne nezjistím, že už zase žiju normální život jako všichni ostatní!"
Čtenářka Blesku reaguje: I já jsem podlehla kultu Pro-ANA Na kampaň Blesku proti anorexii dorazily do redakce desítky příběhů a spousta reakcí. Odstrašující, upřímné... A tady je jeden z těch nejzajímavějších. Vždycky mi všichni říkali takovou tu odpornou větu 'holka, ty jsi krev a mlíko, tak to má být'. Začínala jsem být, a stále jsem, na tuto větu alergická. Bylo mi 15 let a nebyla jsem spokojená se svou postavou... ...Jedno léto rodiče odjeli a povolali tetu, vařila nám zdravá jídla, na která jsem nebyla zvyklá. Její jídla jsem tedy začala tajně vyhazovat a po pár dnech jsem ani hlad už nepociťovala... ...Dodělala jsem střední školu a nastoupila do pomaturitního kurzu. Někdy na jídlo nebyl čas. Tak jsem nejedla celý den nebo dva. Kamarádka si toho všimla a začala mě kontrolovat... . ..V práci to bylo ze začátku těžké, všichni si udržovali postavu, vypadali hezky a štíhle, a já, i když jsem tam byla nejmladší, tak jsem byla taky nejtlustší! ...V té době jsem musela zaskakovat za kolegyni. Měla jsem strašně moc práce a vůbec jsem nestíhala. Byla jsem denně v práci 10 hodin. Takhle to bylo po dobu 4 měsíců. Jídlo bylo ztráta času. Práce je přednější. Kolegové z práce si začali všímat, že hubnu... ...já chtěla víc. Omezila jsem vše na minimum a začala chodit na stránky 'Pro-ANA'. Pak jsem vyhledávala různé blogy. Pobrala jsem inspiraci, rady a odvahu pokračovat v tom, co dělám. V práci jsme měli výjimečnou situaci a byli jsme všichni pohromadě celý týden... zkrátka všimli si, že jsem za celý den nic nesnědla a na obědě taky nebyla. Začali mě hnusně hlídat a říkat, že jsem anorektička, a dávali mi školení. Pak z některých vypadlo, že s tím problémem taky bojovali... Letos mi bude 22 let. Nyní při mé výšce 168 vážím 58 kg. Prostě si jen udržuji váhu, i když pro některé nepřijatelným režimem. Někdy pocítím tak strašný hlad a takovou chuť, že sním i to, co mi nechutná. Tak zkusím zvracet. A hle, ono to jde. Najím se... vyzvracím... najím se... vyzvracím. Pak mě z toho začalo bolet v krku a pálit žáha a navíc mi to připadalo nechutné. Tak jsem toho nechala. Jednodušší je nejíst.
