Milan Štěrba (+36): V dubnu se měl vrátit

Ta rádiová depeše z Kábulu do Prahy prý byla minulé pondělí velmi stručná: "Při plnění služebního úkolu zahynul ve městě Girišk v provincii Hilmand praporčík Skupiny zvláštních operací Vojenské policie Milan Štěrba. Podrobnosti zjišťujeme." Těch několik málo slov ale ve skutečnosti znamenalo velmi mnoho. V Afghánistánu byl v boji zabit první občan České republiky. Smrt přišla 17. března v půl desáté dopoledne tamního času. A spousta lidí u nás si položila otázku - muselo to být? A kdo byl ten voják? Milan Štěrba (+36) pochází z Malé Losenice, obce na Havlíčkobrodsku, kde žijí snad ani ne tři stovky obyvatel. S rodiči a dvěma sestrami tam bydlel v malém domku. Měl rád les, řezal a štípal s tátou dřevo, ryl na zahrádce, pomáhal ve skleníku. Prostě, správný vesnický kluk. Vojna ho změnila Základní vojenskou službu si odbyl v Prostějově u průzkumníků. Měl perfektní fyzickou kondici, udivoval vytrvalostí při pochodech, dokázal se orientovat. "Michal naprosto perfektně střílel, a to nám říkal, že zbraň dostal poprvé do rukou až na vojně. Jak to dokázal, nevím, ale skoro vždycky zasáhl cíl napoprvé. A bylo jedno, jestli střílí ze samopalu nebo z pistole. V tom na něj nikdo neměl," říká člověk, který ho tehdy poznal. Před koncem vojny dostal Milan nabídku nastoupit k policii s tím, že perspektiva postupu může být velice lákavá... Další životní kapitola "Ano, Milan mi to řekl někdy na jaře, když přijel na pár dní za rodiči. Byli jsme spolu tehdy na pivku a on se svěřil, že to asi podepíše. Ani doma prý proti tomu nic neměli," řekl jeden z jeho losenických kamarádů, který - stejně jako všichni, se kterými reportéři Nedělního Blesku hovořili - chtěl zůstat v anonymitě. Počátkem roku 1999 nastoupil Milan Štěrba jako strážmistr k pražské policii a v už v březnu začal studovat na střední policejní škole. Po třech letech odmaturoval s vyznamenáním. Stejně jako na vojně, i na škole patřil mezi ty nejlepší. "Těžko říci, co všechno se tam naučil," vzpomíná dál Milanův kamarád, "faktem je, že o tom nechtěl mluvit. Jenom něco naznačil, že se musí naučit žít a myslet jinak. Ale dál to nerozváděl a já tomu tehdy nepřikládal vůbec žádný význam. Teprve až teď, když vím, kde všude byl a co tam dělal, se mi to trochu vysvětlilo." Po policejní škole byl Štěrba přijat k Vojenské policii, k jednotce, jejíž příslušníci žijí a často i pracují v utajení. Zahraniční mise Ze střípků informací o služební kariéře Milana Štěrby se postupně skládá zdaleka ne úplný obraz o člověku, o kterém by se dal natočit film nebo napsat dobrodružný román. Sloužil v někdejší jugoslávské provincii Kosovo, opakovaně - i třeba jen na několik dnů - působil v Iráku a nejméně jednou před svojí smrtí pracoval v Afghánistánu. Jeho činnost byla vždy stejná - ochrana lidí. Patřili mezi ně nejen důstojníci české armády na služebních cestách do rizikových oblastí světa. Praporčík Štěrba byl i členem ochranky někdejšího ministra obrany Tvrdíka, střežil bezpečí a životy politiků mezinárodních organizací včetně OSN při jejich humanitárních nebo vyjednávacích misích na Blízkém východě. To byl jeho život číslo jedna. Plný rizika a nebezpečí. Jednotka, ke které patřil, stále nese název Special Operations Group - SOG, tedy Skupina zvláštních operací, a působila zejména tam, kde byla situace nejsložitější. Odpovídající byl i plat za takovou práci, při zahraničních misích prý přes sto tisíc korun měsíčně. Život č. 2 - civilní Zhruba před dvěma lety se Milan Štěrba oženil. Vyhlédl si milou a sympatickou blondýnku Soňu, za svobodna Růžičkovou, ze Žďáru nad Sázavou. S ní 'vyženil' i náklonnost k čistokrevným bernardýnům. Sonini rodiče je chovali už řadu let a ona sama se o ně, i o pečlivě udržovanou zahrádku u jejich rodinného domku, ráda starala. Tento čtvrtek ji tam Nedělní Blesk, zdrcenou žalem, zastihl. "Nezlobte se, ale já s nikým mluvit nemůžu. Nedivte se mi, ať mě všichni nechají na pokoji. Tohle je moje bolest a já se s ní musím vyrovnat sama," řekla. Po svatbě si ti dva začali u Prahy stavět dům a Soňa si našla práci jako sestra v jedné veterinární ordinaci. Narodil se jim syn a Michal se rozhodl, že s účastí na zahraničních misích skončí. Slíbil to i rodičům, se kterými se letos v únoru přijel do Malé Losenice rozloučit před svým odjezdem do Afghánistánu. "Jedu naposledy," řekl tehdy. Tragický konec Praporčík Štěrba velmi dobře chápal a vnímal rizika, do kterých v zahraničí jde. Svědčí o tom i to, co řekl jednomu ze svých kamarádů. "Ptal jsem se ho tenkrát, jak to tam vlastně doopravdy vypadá, ty výbuchy, atentáty a tak. A on mi povídá, nemysli si, někdy to je opravdu o krk. V Iráku ani v Afghánu nevíš, kdy to může přijít. Někdy s chlapama dokonce vtipkujeme, kdy že bude řada na nás." V ono pondělní ráno měl praporčík Štěrba spolu s osmi (podle jiných údajů deseti) českými vojáky na starosti ochranu tzv. rekonstrukčního týmu dánských odborníků. Měli prý vyhodnotit možnosti postavení nového kanalizačního systému města Girišk a obnovení rozvodu vody v jedné okrajové čtvrti. Sebevražedný atentátník musel o jejich cestě vědět dopředu. Počkal si, až projdou místním tržištěm, a zpoza jednoho stánku se na ně vrhl. Zastřelit ho už nestačili. Výbuch asi pěti kilogramů trhaviny zabil Milana Štěrbu, tři Dány a místního tlumočníka. Další český voják byl těžce zraněn a ještě jeden lehce. Všichni naši měli být v dubnu vystřídáni a měli se vrátit domů...