Dívka, která otřásla Německem

Bestií se člověk nerodí. Někdy se jí však stane. Manuela R. (23), satanova nevěsta z německého města Witten, zavraždila nožem a mačetou svého kamaráda (33), aby mohla jeho duši obětovat ďáblu. Její manžel rozbil nešťastníkovi lebku. Co v nich probudilo takové zlo, které otřáslo celým Německem. Co tomu říkají psychologové? Než se zamyslíte, podívejte se na dvě Manueliny fotografie. Na jedné vypadá zcela normálně, tváří se vážně. Na druhé z ní čiší nenávist. Co se nachází mezi těmi dvěma snímky? Odkud se bere taková zrůdnost? Podívejme se na její život. Otec Manuely byl vyučený truhlář (53), nyní pracuje u dráhy. Matka (51) pracovala jako dělnice u pásu, po porodu Manuely císařským řezem (měla pupeční šňůru omotanou okolo krku) zůstala doma. Babička bydlí jen několik domů vedle. Všichni byli považováni okolím za normální lidi. Jedináček Manuela byla vychovávaná s láskou, ale přísně. ("Nesmím všechno, ale mám perfektní rodiče. Nikdy mě neudeřili, vždy tu pro mě byli," svěřila se Manuela jedné kamarádce.) Manuela neměla sourozence, zato měla ptáčky, ještěrky, hady, morčata, králíky, jednoho psa a dokonce koně. Vše bylo normální. Vytrhli jí mandle, zbavili ji polypů, zubů moudrosti. Neustále ji zlobila štítná žláza. Je jí 13 let, když se seznamuje s místní punkovou scénou. Fláká školu, má domácí vězení, ale utíká oknem. Už není nic normální. Dosud však není zločincem ani nemocná. Závislost na punku skutečně nezadává důvod pro to, co se později stalo, uvolňuje v ní však »něco«. Manuela říká, že poznala, že je »jiná než ostatní«. Nevěděla jak, jenom tvrdila, že to cítí. Punkové avantýry ji brzy znudily. "Chodila jsem s nimi, protože se přece jenom trochu odlišovali od ostatních. Ale už jsem si všimla, že nepatřím do svého těla," nechala se slyšet. Je jí 14 let, poprvé myslí na sebevraždu. "Punková scéna byla dříve alternativní společností," říká psycholožka Karin Clemens z německého Institutu pro psychologickou traumatologii. "Pro Manuelu to však nebyla šance řešit aktivně své problémy. Naopak uprchla do pasivního stavu a nic neřešila." V patnácti se stane cosi zvláštního. Manuela navštívila středověký obchod s kostýmy a rekvizitami. "Tady jsem doma. To jsem už žila a bylo to krásné. Tam patřím," plakala. Její přítelkyně uvedla, že vždy, když viděla film ze středověku, plakala. Jako kdyby plakala, že nemůže dovnitř. Po pubertě se většinou mnohé lepší, u menšiny je to naopak ještě horší. Tak tomu bylo i u Manuely. Dokončila základní školu jen taktak, vyhýbá se lidem a dennímu světlu, číšnicí se stala jen kvůli penězům, dělá poslední kompromisy a pak i s nimi definitivně skoncuje. Její duše přestává bojovat proti tomu, co ji táhne dolů. Sama se prochází lesy a hřbitovy. Říká: "Tak poznáš, kde jsi v životě špatně odbočila." Vrhá se na gotickou metalovou hudbu. Jenže její soukmenovci a kamarádi z prostředí gotické hudby jsou z 99 procent přes týden úplně normální, jen o víkendu se vyřádí. Pro Manuelu to tak není. Mezi ní a nimi je rozdíl jako mezi zápasníkem a atentátníkem Attou, který zaútočil na Světové obchodní centrum. Ona bere vše vážně. A to i v případě, že by to mohlo mít smrtelné následky. "Nedokázala si vyvinout pocit vlastní ceny. Dospělí potřebují potvrzení užitečnosti, které se u ní nedostavilo. Jen byla stále labilnější. Většina takovýchto lidí bez pocitu vlastní hodnoty se obvykle seskupuje do sekt," říká psycholožka. Zbytek je již jen pád po šikmé ploše se stále se zvyšující rychlostí. Manuela pije svoji i cizí krev, zraňuje se sama, seznamuje se svojí láskou na první pohled Danielem. Ten má podobný osud. V této jedinečné kombinaci dvou těkajících duší, které jsou spolu stále více propojeny, pak může dojít k tomu, co se nakonec opravdu stalo. Tedy k vzývání satana, rozkazu satana k vraždě, svítícímu kruhu na mačetě od satana (Zasaď úder do srdce!). A nakonec brutální vraždě. Co se tedy stalo mezi těmi dvěma fotografiemi jedné ženy? Dá se to připodobnit k duševní rakovině. Bylo to stejné jako u rakoviny kůže, která začíná nenápadnými flíčky a končí smrtí. Bylo možné ji zachránit? "Je to velmi těžké, odpovědět na tuto otázku. Pokud, tak jen pomocí terapií, které dlouho trvají. Ale zda se bude moci ještě někdy integrovat do lidské společnosti, na to je odpověď nemožná," končí psycholožka.