Mamka se na nás dívá z nebíčka

Je krátce před sedmou ráno. Volný den. V domě vdovce Mariána Kertyse ze slovenské Koprivnice je už mimořádně živo. Tříletá Miriam se sklouzne z postele: "Chtěla bych mlíčko," poprosí nejstarší sestru Patricii (14). Do toho zašveholí čtyřletá Kristínka: "Chci si kreslit." Tánička (2) se také dožaduje pozornosti. Natahuje ručičky k babičce. Dohromady devět dětí si říká o své. Devět dětí, které před měsícem přišly o mámu Moniku. Zemřela krátce po porodu dvojčat Gabriela a Gabriely. "Táňa (2), Mima (3), Kristínka (4), Kristián (5), Marián (8), Martin (9), Monika (13), Patricie (14) a já," vypočítává bez váhání jména svých sourozenců Marienka (10). Zamyslí se a rychle dodá, že ještě mají dvě miminka - Gábinku a Gabriela v Bardejově. Prý ještě neví, čím chce být, ale ráda kreslí a umí vysávat jako máma. Sklopí zrak. Vůbec - slovo máma se devíti Kertysovcům nevyslovuje lehce. Ani jejich tátovi Mariánovi. Nakonec máma je opustila nečekaně. Oni se těšili na dvojčátka, která jim donese z porodnice, ale už se nevrátila. "Mamka je v nebíčku a kouká se na nás, jestli posloucháme," vysvětluje si po svém Mimka. Navzdory všemu život jde dál. Otec Kertys se snaží, aby ani jedno z jeho dětí nepodlehlo smutku. Vychovává a chová se jako předtím. Děti vědí, že když chtějí jít si hrát k sousedům, táta o tom musí vědět. Martin na to zapomněl a už se smířil s tím, že druhý den musí zůstat doma. Když holky přinesou ze školy špatnou známku, dostanou práci navíc. Žádné z dětí nepotřebuje speciální vysvětlování. Tato pravidla platila, i když žila máma, a tak to také zůstane. Když jim je smutno, babička a táta si je pomazlí. Všech devět. Nebo si zapnou pohádku. Večer, než si lehnou do postele, pomodlí se. Svorně: "Andělíčku strážníčku, pozdravuj naši mamku, že na ni myslíme..." Jednou bude dobře Marián Kertys však musel zanechat zedničiny, která slušně živila celou rodinu. Zůstal s dětmi doma. Teď ho potřebují. O novorozence se stará švagrová Mária, ale vidí to jako dočasné řešení. Rodina bude jednoho dne i tak spolu. Tak by si to přála i nebohá Monika. "Žijeme velmi skromně, peníze nám chybí, ale nemohl jsem nechat jen moji mámu, aby se starala o děti a domácnost. To bych nepřežil," vysvětluje vdovec. Děti to cítí a pomáhají tátovi, jak se jen dá. Celkem přirozeně si rozdělily úlohy v rodině. Nejstarší holky, Patrície a Monika, mají na starosti úklid, žehlení, dokonce se už umí točit kolem sporáku. "Vaření mě baví, ale zatím babičce jen pomáhám," upřesňuje Patrície. Sestra Monika si zase postěžuje, že udělá cokoliv, jen když nemusí žehlit. "Já rád pomáhám tátovi v zahradě nebo když opravuje traktor, to mě baví," vyhlašuje smělý Martin. Dodává, že jednou bude jako jeho táta, teda starostlivý a pracovitý. A najde si ženu. Možná takovou, jakou byla máma. Nejmladší drobotinu mají na starosti velcí sourozenci. Podle Mariána Kertyse to zase není až takové namáhavé, protože dětem na dvoře udělal malé pískoviště, kde si společně hezky hrají a nehádají se. Ze všech dětí ztrátu matky nejhůř nese tříletá Miriam. "Nesmíme jí o ní vůbec říkat, plakala by," se smutkem v hlase říká babička.Prý když byli nedávno celá rodina na hřbitově, Miriamka se velmi rozesmutnila a nechtěla jít domů. Jen volala mámu. Všechno chce čas. Rány se zacelí, i když pomalu. Ketysovi věří, že dobré časy přijdou. Nakonec, jejich máma se stále dívá...