Vrah Čabrada: Uteče každý normální zločinec!
Vrah Roman Čabrada se vyzpovídal Nedělnímu Blesku: Lituje svého činu? A jak se cítí ve vězení?
Vrah a uprchlík Roman Čabrada promluvil! Nedělnímu Blesku se podařilo jako jedinému zkontaktovat českého odsouzence "bručícího" ve věznici na jihu Francie. Ještě několik týdnů předtím, než bude vydán zpět do České republiky, Čabrada exkluzívně Nedělnímu Blesku prozradil, jak vymyslel útěk z plzeňské věznice Bory, proč a kdy se rozešel se svým komplicem Rostislavem Roztočilem i co mu po pěti týdnech na svobodě zlomilo vaz. Jaký má český vrah režim? Lituje vraždy a útěku? Co si myslí o své ženě? Proč jste utekl z českého vězení? Z několika důvodů. Samozřejmě nejsilnější motivací byla touha po svobodě. Útěk by měl být přirozenou reakcí každého normálně uvažujícího zločince s trochou odvahy. I každé zvíře, které zavřete do klece a dostane tu možnost, tak vám z ní uteče. Je to práce dozorců, aby nám v tom zabránili. To by se však nesměli starat o nesmyslné věci, třeba jestli má odsouzený zapnutou košili až ke krku, nebo jestli nespí přes den pod dekou. Byl jsem zavřený ve spoustě zemí Evropské unie, a můžu říct, že nikde jsem se nesetkal s takovou buzerací vězňů a nesmyslnými omezeními jako u nás. Spousta dozorců by si měla uvědomit, že je Česká republika od roku 2004 v Evropské unii a tudíž doba, kdy jejich stranické knížky platily a takové šikanování vězňů bylo běžné, je už dávno pryč. Muselo vám být jasné, že vás znovu chytí. Tak v tomhle se mýlíte. Lidi si myslí, že na útěku se člověk musí schovávat a že za ním běhají policajti se samopaly. Stačí se jen přizpůsobit tak, aby člověk nevybočoval z řady, a nikdo si vás ani nevšimne. Denně jsem potkával spoustu policistů a ani jednoho nenapadlo, že bych mohl být zločinec. Když jsem přijel do Neapole a nemohl najít ulici mého známého, zašel jsem na policejní stanici, kde mi hned několik policistů ochotně radilo, a nakonec mě ještě dovedli na metro. Projel jsem čtyři státy, bavil jsem se se spoustou lidí a nikoho ani nenapadlo, že bych mohl být ten, kdo opravdu jsem. Kdyby bejval Roztočil dodržel to, co sliboval, tak by šance policie nás dopadnout byla téměř nulová. Co měl Roztočil zařídit? Měli jsme rozdělené úlohy tak, že já zařídím útěk a cestu do Vídně a on pasy a posléze existenci v nějaké zemi. Celou dobu tvrdil, jak je bohatý, a proto jsem věřil, že nebudu muset páchat trestnou činnost, založím novou rodinu a vybuduju malou živnost v nějaké rozvojové zemi. Bylo mojí velikou chybou, že jsem včas neprokouknul, že ten člověk trpí bájnou lhavostí a je jen ubohá nula. Jak dlouho jste útěk plánoval a proč zrovna s Roztočilem? Asi rok a půl, ale jen tak teoreticky. Nikdy jsem ne-chtěl utéct tak, aby mě po měsíci a něco znovu chytli. Věděl jsem, že k sobě potřebuju ještě někoho, kdo celou záležitost zafinancuje. To nebylo vůbec jednoduché, najít k sobě parťáka, nejde jen o peníze, ale hlavně o odvahu. Je spousta lidí, co peníze mají, ale když je oslovíte, tak se vymluví, že se jim to nevyplatí. Přitom jsou posraný až za ušima a radši jen tak přihlížejí, jak jim život protéká skrz prsty. Kdy jste se na útěk začali připravovat? Roztočil nastoupil do práce někdy zjara 2005 a někdy od června jsem začal vyrábět paletu a sledovat příjezdy a odjezdy kamiónů. Roztočil byl z výběru lidí, kteří byli k dispozici, jediný, kdo připadal v úvahu. Tvrdil, že má kontakty a peníze i bohaté zkušenosti s cizinou. Jak probíhalo zatčení? Zatčen jsem byl asi dvanáct hodin poté, co mě okolnosti donutily říct do telefonu parťákovi, kam mi má přivézt připravené doklady. Samotné zatčení byl horor, ze kterého jsem se ponaučil, že když jsem zatýkán zásahovou jednotkou, tak nesmím spát s rukama ve spacáku, tak, aby neviděli, jestli v nich mám zbraň. S kým z republiky jste v kontaktu? V kontaktu jsem v podstatě jen s právníkem Vlastislavem Jarošem z Karlových Varů, který je jedním z mála advokátů, co dokáží pochopit svého klienta. Jinak nemá cenu si tu ani s nikým psát, když mohu každým dnem jet do Česka. Až se vrátím, tak budu zcela jistě opět udržovat korespondenci. Máte asi čas hodně přemýšlet... Toho času na přemýšlení mi tu moc nezbývá. Den mám celkem nabitý a vypadá asi takto: okolo desáté hodiny vstanu a nasnídám se, pak jdu na první vycházku. V poledne následuje oběd, po kterém si hodinku zdřímnu. Odpoledne chodím od pondělí do pátku cvičit do posilovny a pak na druhou vycházku. V půl šesté je večeře, pak už se jen tak válím, učím se francouzsky a sleduju televizi až do noci. Utekl byste znovu, nebo toho litujete? Nelituji. Spíš bych litoval toho, kdybych odseděl dvacet let, podíval se zpětně na svůj život a nemohl si říct, že jsem se alespoň nepokusil a neudělal pro svoji svobodu vše, co bylo v mých silách. Proč jste se se svým komplicem Rostislavem Roztočilem rozdělili? Bylo mi jasné, že co měl zařídit, nezařídí. Poznal jsem, že ten člověk to měl vše naplánované čistě teoreticky a vzhledem k jeho bájné lhavosti si to vše představoval moc jednoduše. Nedokázal pochopit, že realita je úplně jiná. Dnes mi nejde do hlavy, že jsem nepoznal dřív, že ten člověk žije v jednom velkém snu. O čemkoli jsme se ve věznici bavili, nic nebyl problém a vždy říkal: "Kdyby jen bylo všeho tolik jako peněz." A nakonec nesehnal ani pár tisíc na falešný pas, nula! Že bych ho vzal s sebou nepřipadalo v úvahu. Byla by to jen zátěž, která by na mě parazitovala. On tvrdí, že jste jemu a jeho rodině vyhrožoval... Prosím vás, kdybych mu vyhrožoval, tak by vypadal trochu jinak a nejspíš by ještě dneska chodil o berlích. Odešel jsem já od něho, ne on ode mne. Víte, takovému člověku se ani nedá vyhrožovat. Nemůže za to, co dělá, je nemocný. Věřím, že kdyby se ho ujal nějaký psychiatr, tak na něm ještě udělá kariéru. S jeho rodinou jsem nikdy nehovořil, takže jsem jí ani nemohl vyhrožovat. Mohu jen říct k osobě jeho sestry, že opravdu ukázala svůj charakter, když nepomohla vlastnímu bratrovi a ještě ho udala policii... Máte z něčeho strach? Ano, že až mě jednou pustí, tak už nebude hotovost. Byl bych tak bez práce. (úsměv) Cítíte chuť se někomu pomstít? Ne. Proč a za co? Jsem sám strůjcem svého osudu a nemohu za své chyby činit nikoho odpovědným. Jak se ve francouzské věznici domlouváte? Nemám problémy se domluvit s lidmi v jakékoli zemi, umím anglicky, německy, srbsky a částečně se domluvím i francouzsky. Když jsem byl zavřený osm měsíců v Belgii, chodil jsem na francouzské vyučování, takže základy mám. Věznice mi tu dala k dispozici učebnice, takže na své francouzštině pilně pracuji. Máte dceru. Tušíte, co s ní je? Je vám po ní smutno? Ano, mám dceru. Jmenuje se Michaela a v lednu jí bylo šest let. A to je taky vše, co o ní vím. Její matka se totiž kvůli sporům mezi námi kochá tím, že mi brání v jakémkoli kontaktu s dcerou. A nejen mně, ale i mým rodičům, kteří se tím velice trápí, neboť je to jejich jediná vnučka. Takové chování mé bývalé ženy je sobecké, jak vůči mně, tak i dceři. Každé dítě má právo znát svého pravého otce, ať už má jakoukoli minulost, udělat si o něm vlastní obraz a samo se rozhodnout, jestli ho chce znát, nebo ne. Se svojí dcerou jsem byl v podstatě jen 18 měsíců, vždy jsem se k ní choval slušně a snažil se jí dát tu největší lásku, jakou jsem mohl. Chybí vám žena? Jak to myslíte? Moje bývalá? Tato kapitola dávno shořela, ale chybí mi ženy jako takové, a to docela hodně. To je pro mě ve vězení to nejtěžší. Co vaše rodina? Ozvali se vám rodiče nebo bratr? Bratrovi napíšu, až budu v ČR, a s rodiči jsem se již spojil. Jen tak, abych věděl, že jsou v pořádku. V Čechách si s nimi samozřejmě budu psát. Jsou to moc hodní lidé a jsem jim vděčný za to, že mne stále berou jako svého syna. I po tom všem, kdy jsem se k nim choval velice zle. Teď s odstupem času mě to trápí a moc toho lituju. Rodiče a můj parťák Petr z Milhostova jsou jediní lidé, od kterých nemusím čekat nějaký podraz. Jak vám bylo, když jste zavraždil starostu Kundera? Normálně, byla to prostě práce, kterou jsem odvedl. Neznal jsem ho, neměl jsem k němu žádný vztah a proto nemohu říct, že bych to nějak prožíval. Ale i tak jsem se k němu zachoval s úctou, protože jsem ho pochoval na nejhezčím místě, které jsem v tom lese našel. (úsměv) Proč jste ho zabil? Byl to prostě takový úlet a on byl ve špatnou dobu na špatném místě. Problém byl v tom, že se celé loupežné přepadení odehrálo u mě doma. Neměl jsem na vybranou, kdybych ho pustil, šel by to udat. Za normálních okolností takovouhle práci neuznávám. Vždy jsem pracoval pro víc peněz s menším rizikem a nikdy jsem při tom nemusel nikomu ublížit! Je vám to líto? Líto? Proč? Lítostí se čas a život zpátky nevrátí. Pro mě je to uzavřená kapitola s novou zkušeností. Neříká se snad, že v životě se má zkusit všechno? Tušíte, kdy se dostanete na svobodu? Sedím pátý rok, celkový trest mám 24,5 let. Pevný výstup mám v roce 2025, dvě třetiny trestu v roce 2017. Kdoví, třeba mne za dobré chování pustí. (úsměv) Co budete dělat, až vás po letech pustí z vězení? To je zatím ve hvězdách, ale rozhodně budu chtít navštívit, jen v tom nejlepším úmyslu, pár starých dobrých přátel a dokázat jim, že umím své slovo dodržet. Cítíte k někomu nenávist? To se říct nedá. Nemám ale rád lidi, kteří dělají krky na někoho, kdo je zavřený v kriminále. Když ho potom pustí, tak mu s plnýma kalhotama budou zpívat tu starou ohranou písničku o tom, že to tak nemysleli a jak moc toho litujou. Psal jste, že jste seděl v osmi zemích. Řekněte, ve kterých a za co? V devíti letech jsem s otcem emigroval do USA, a právě tam jsem ve třinácti letech udělal první zkušenost s vězením pro mladistvé. Byl jsem tam jeden a půl měsíce za takové klukoviny jako vloupání a střílení po vlaku. Od 15 let jsem začal cestovat po Evropě a věnovat se trestné činnosti na plný úvazek. A tak je jasné, že se policii občas povedlo mě za něco zavřít. Byl jsem čtyřikrát ve vězení v Německu a jednou v Belgii, Rakousku, Švýcarsku a Maďarsku. Bavilo vás to, čím jste se živil? Myslím tím loupežná přepadení bank, lidí... Samozřejmě, jinak bych to nedělal. Pro mě to byla nejen práce, ale i koníček. S parťákem jsme byli sehraná dvojka, takže jsme vždy odvedli profesionální práci. Loupeže v tu dobu byly pro mě jako droga - uděláte jednu a hned chcete další. Kdo to nezažil, tak si nedovede představit, jaký to je parádní pocit, když už jste na místě a házíte si do tašky svazky peněz. Ale i tak jsem chtěl jednou se vším přestat a žít normálním životem. V jakém psychickém stavu momentálně jste? Jako vždycky v dobrém. To všechno jsou jen malé věci, které mě nemohou rozhodit. Jsem veselý člověk proto beru vše s humorem.
Čabrada: čtvrt století v base Roman Čabrada má ve vězení strávit celkem 24,5 roku. Trest 18,5 let dostal za obchod s pervitinem a za vraždu německého starosty Ericha Kundera, kterého zabil spolu se svým komplicem Miroslavem Králem v roce 2002. Do Čabradova chebského bytu starostu nalákala prostitutka, oba muži pak Kunderu zavraždili a jeho mrtvolu zakopali v lese. K dalším šesti letům ho odsoudili v Německu za loupež.
Kvůli Čabradovi padaly hlavy Útěk Romana Čabrady a Rostislava Roztočila z plzeňské věznice Bory stál místo jejího ředitele Jaroslava Zemana. Kromě něj vězeňská služba potrestala i dalších osm lidí. Vedoucí směny a jeho zástupce přišli o funkce, šesti zaměstnancům včetně náměstků ředitele byl snížen plat. Devětadvacetiletého dozorce navíc stíhá policie. Strážce, který hlídal pracoviště, odkud oba vězni loni 8. listopadu utekli, měl porušit povinnosti dozorčí služby.
