Helena Čermáková: Pozdravuj Terezku...

První okamžiky na svobodě nejslavnější krkavčí matky. Stůl, tři židle, skříně a postele. Oranžově vymalovaný pokoj, pod oknem rádio, na nočním stolku budík ve tvaru růžového srdíčka. Pokoj Heleny Čermákové, ženy odsouzené za zabití své dcery Terezky, v krnovském azylovém domě působí útulně. Na jednu noc se stal útočištěm i redaktorky Nedělního Blesku. O odsouzené, potrestané a propuštěné Heleně Čermákové se v sídle Armády spásy hodně mluví. Ovšem ne ve zlém - většinou... Helenu Čermákovou v Domově pro matky s dětmi a osamělé ženy si místní děti zamilovaly. Vidí ji jako svůj vzor a jen se občas podiví, že o ní píší noviny. Ve svém pokoji provoněném vůní růží žije sama, i když jsou v něm tři postele. Jen jedna z nich je ustlaná jako podle pravítka. "Dobrý večer," směje se ode dveří sympatická mladá holka s narezlými vlasy. Přichází pozdě večer z procházky. Opírá boty o topení, pečlivě ukládá bundu do skříně. Pod polštářem už čeká bílomodré pyžamo. Mozku chvíli trvá, než do něj dojde informace. Tohle je Helena Čermáková! Žena, která byla - mohla být matkou. Tato usměvavá, čistá holka držela v rukou své vlastní dítě, které zabila? To je na psychiku přece jen trošku silnější. Třeba to vstřebání nových poznatků procházka na čerstvém vzduchu s cigaretou spraví. "Půjčte si moje pantofle, ať se nemusíte obouvat," s úsměvem přináší své vlastní nazouváky. Bohužel, jsou menší než moje noha. Helena dodržuje v "azyláku" přísný režim. Chodí spát kolem půl deváté, vstává v sedm ráno, občas zajde na procházku nebo zajede na pár dní do Kladna oběhat úřady. Každý den pečlivě uklízí v pokoji. Tady bývá nejčastěji. Když už se rozhodne jít mezi ostatní, je veselá, s dětmi si rozumí. Dospělým dochází, kdo je a jaká minulost ji pronásleduje. Nikdo ale nemá důvod dělat jí problémy. Tady jsou všichni na jedné lodi, mají své problémy a ostatním další nepřidělávají. Je vidět, že na sobě Helena zapracovala. Hezky se obléká, shodila pár kil. Do postele by bez sprchy neulehla. Když vidí novou spolubydlící, na nic se neptá. "Sviťte si, jak dlouho chcete. Já stejně ještě čekám telefon. Jestli dobře dojel..." prohlásí zamyšleně. Připadám si jako na špatném táboře. Hodná starší bezdomovkyně si ze svého jediného majetku - pojízdného dvoukoláčku - vytáhne salám, to je velký klenot. V umývárně mi ho věnuje k snídani, ale nakonec se nechá přesvědčit, že nesnídám. Je potřeba zjistit, kdy a co musí azylant před opuštěním pokoje uklidit. "Kašlete na to. Mně to nevadí, jsem zvyklá. Vážně, já to uklidím, až vstanu," povídá Helena Čermáková, když si srovnává vyprané spodní prádlo, ručník a žínku na topení. Život v domě Armády spásy podle ní nestojí za nic. Její srdce ji táhne zpátky tam, kde mívala domov - do Kladna. Jednou by se tam chtěla vrátit zpátky. Na místo, kde nechala zemřít svoje jediné dítě. Co se Heleně Čermákové asi honí hlavou? Všude, kde se objeví, lidé ji poznávají. Matka s cejchem smrti. Tahle obyčejná žena, která si potrpí na pořádek, má skromný majetek v podobě skříně oblečení, růžového budíku a rozvrzaného kazeťáku. I když si svou odpolední procházku protáhla, s alkoholem si nezadala. Už nepije, díkybohu. Personál v krnovském azylovém domě je naprosto profesionální. Ke všem bydlícím je stejný metr. Pečovatelky jsou vlídné, ale přísné. I k Heleně Čermákové se chovají hezky. O tom, kdo je, se nově příchozí nedozvídají od zaměstnanců, ale od ostatních obyvatel. Její jméno skloňují ve všech pádech i bezdomovci sedící u obchoďáku nedaleko odsud. Mají přehled. Vždyť téměř každou noc nocují jen o tři vchody dál v útulku pro muže. Zatímco někteří před nívarují, jiní ji chválí. Hodinu před půlnocí se Helena Čermáková dočká. Zvoní telefon, s úsměvem komunikuje s neznámým příjemným mužským hlasem. Vypráví o sobě, dobře ale zvažuje slova před novým vetřelcem. Mluví o tátovi, o Kladně i o touze vrátit se zpátky. Nelituje se, jen svůj současný život skládá větu po větě dohromady. Poslouchat cizí rozhovor je minimálně neslušné. Její sytý hlas se ale prokousává malým pokojíkem i přes oddělující skříň. Helena mluví s někým, koho zřejmě dlouho neviděla. Po dlouhém rozhovoru a krátkém loučení pronese do sluchátka poslední větu. Větší ironii už by osud naservírovat ani nemohl: "Pozdravuj Terezku, a ať nezlobí..."