Jak se jim sedí?

Nedělní Blesk pátral v českých věznicích. Svého času byli velmi známí. Ne proto, co dokázali, ale kvůli tomu, co spáchali. Většinou mají na svědomí lidský život. Vzali ho buď vlastní rukou, nebo prostřednictvím najatého zabijáka. Tak či onak, vraždili. Soudní procesy s nimi tehdy poutaly pozornost, oni sami mnohdy ani neskrývali, jak jim to dělá dobře. Užívali si toho plnými doušky. Teď už za sebou většinou mají pár let za mřížemi. To, čemu se říká "hřebínek", jim spadlo o pořádný kus. Ono také ve Valdicích, Opavě, na Mírově a dalších podobných ústavech není o co stát. Život tam není peříčko ani místo k lítosti. Jen k odpykání trestu! Ředitel jedné z nejtěžších věznic v České republice ve Valdicích podplukovník Kocourek má absolutní jasno: "Mantinely nám i těm, kteří tu jsou za mřížemi, určil zákon. V případě vězňů i soud, jsou přesně vymezeny. Nic víc a nic míň!" Z 1 200 vězňů jich ve Valdicích pracuje na 800, to je svého druhu rekord. Práce určuje i režim ve věznici. Nikdo k ní ale nesmí být nucen. Pak si trest odpykávají jinak. Jak? Ivan Jonák (48) "Přece nebudu kvůli snídani vstávat?" podivil se první otázce na svůj denní režim. Budíček tu mají o půl páté ráno. "Nechám si ji na večer," říká víc než urostlý (cca 150 kg živé váhy) muž v teplákové soupravě. Jonák nechal zabijákem Jeřábkem zavraždit svoji ženu Ludviku kvůli dělení majetku. Ve Valdicích je od 29.ledna 2003, opustí je 28.dubna 2014. Nepracuje, je na cele s osmi lidmi ("je to nesnesitelně přecpané," stěžuje si), včetně dvou mladých Mongolů. "Ti blbci chtěli někde na Jihlavsku taxikařit a auto si opatřili vraždou řidiče," kroutí hlavou. Jediné dva termíny, kterým se bez debaty musí podřídit, je tzv. sčíták - v sedm ráno a sedm večer. "To se musíme obout, jít v bundě před celu a nechat se spočítat." Oddělení D se zvýšenou ostrahou, kde je, výsady neposkytuje. Oběd je kolem jedenácté, večeře od čtyř do půl páté. Jídlo nosí chodbaři, je ho dost a chutná. Večerka je v devět. Z Jonáka se stal vášnivý čtenář, čte i v noci na záchodě, v knihovně ("vyšli mi tu vstříc") má svoji vlastní skříňku. Přečetl celého Wilburna Smithe, Clancyho i Kinga. Haškovým Švejkem opovrhuje. "S tím bolševickým komisařem na mně nechoďte," vrčí. Rád a hodně maluje, ale kolik a čeho udělal, neví. "Ten čas tady strašně splývá," krčí rameny. Špatně chodí a stěžuje si na svůj zdravotní stav. Jinak jenom jí a spí. Nikdo a nic ho k ničemu jinému nutit nesmí. Má (a zná) svoje práva. Tomáš Vereš (22) Narodil se v Bruntálu a tam také v noci v březnu 2004 zabil devatenácti bodnořeznými ranami stejně starou servírku. Z herny Fenix, kde se to stalo, si odnesl pár tisíc. Dostal čtrnáct let, z Valdic odejde v březnu 2018. V životopise, který je připojen k jeho vězeňským spisům, napsal: "Můj život byl nádherný, tím spíš mě mrzí, že došlo k něčemu, za co vůbec nemohu..." Od loňského listopadu patří k chodbařům. Roznáší jídlo, uklízí záchody a koupelnu, vytírá chodby, vynáší odpadky. Spí a jí s chodbařskou partou na zvláštním pokoji. Mohou si na vařiči i uklohnit, jsou totiž fakticky pořád v práci. "To se mi líbí," říká Tomáš. Má upřímný obličej, trochu odstávající uši, jakoby z kluka ještě nevyrostl. Na vraha nevypadá, ale to nikdo tady. Uklízí zhruba od osmi do jedenácti, pak rozděluje jídlo, potom "šálkuje" (tj. nosí ostatním teplou vodu k umytí ešusů), odpoledne zase uklízí ("nejhorší jsou koupací úterky, to si mákneme..."), když chce, může do posilovny, stejně jako ostatní vězni. Kuchaři mu říkají Andreo, jiní zase Jágr. Je totiž bratrancem Andrey Verešové, známé krásky. "Ona se narodila synovi bratra mého dědy," objasňuje krkolomně. "Asi o mně ani neví." K vraždě v Bruntále se nehlásí, výčitky svědomí nemá. Je mu líto sama sebe: "Ještě tolik let..." Vladimír K. (18) Kdysi patřil k normálním studentům jisté odborné školy ve Svitavách. Lišil se snad jen tím, že s sebou nosil loveckou dýku. Dodávala mu sebevědomí. V březnu 2003 s ní rozpáral svého učitele (61), jen tak. V podstatě nikdo neví, proč. "Tam se spojilo moc věcí, tak nějak se to všechno prolnulo," říká dnes a snaží se o kamenný obličej. Dostal sedm a půl roku, na svobodu se dostane až 1. září 2011. Dbá na dekórum, drží se rovně, hraje "drsňáka". Pochvalu na své vypracované prsní svaly, rýsující se pod blůzou, bere jako samozřejmost. Posilovna je jeho vášní, stejně jako spousty dalších mladistvých v opavské věznici. Až vyjdou ven, budou silní k nepřemožení, myslí si možná. Vladimír vstává v šest ráno, o pět minut později je rozcvička, pět minut před půl sedmou snídaně. Do půl osmé úklid cely (jsou na ní tři), pak "sčíták". Škola začíná v osm hodin. Přesněji elektrotechnické učiliště, dvouleté, obor elektrotechnická výroba. Po čtyřech hodinách studia si Vladimír odskočí na hodinu do posilovny, od půl druhé do dvou obědvá, pak je tzv. denní komunita, kde řeší s vychovatelem organizační věci, dělí se pošta. Do večeře v půl páté je volno, po ní se může sportovat, třeba hrát fotbal. Od půl sedmé do čtvrt na osm se znovu uklízí, pak další "sčíták". V osm večer mají největší zatvrzelci, zařazení ve III. skupině, konec programu - napochodují do cel a dozor je zamkne. Skupina I., ve které je Vladimír, může sledovat televizi do půlnoci. Zrušil by úklid, ten ho nebaví. "Nestýská se mi, smířil jsem se s tím," říká. Každou třetí sobotu v měsící má návštěvu, matku s mladší sestrou. Stačí mu to. Nemá špatný život. Nguyen D.H. (17) Žije jich mezi námi stále víc a tak jich je stále víc i za našimi mřížemi. Cizinců, mezi nimi zejména Vietnamců. Nguyen je jedním z nich. Pět let bydlel s otcem (matka zůstala v Hanoji) v Ostravě, pět let tam chodil do školy. Hovoří výborně česky. "Nojo, venku jsem se kamarádil jenom s Čechy, našel jsem si i přítelkyni. Až mi to otec a taky ostatní z rodiny začali zakazovat." Nguyen se nikdy nepral. Jednou ale vzal sekáček na maso z otcova krámu a rozporcoval svého bratrance. Tátu, když mu to vyčítal, těžce zranil. Soud mu dal osm a půl roku, ven půjde v červenci 2013. Denní režim v opavské věznici má skoro na chlup stejný, jako Vladimír K. (pozn. aut. - oba vězňové jsou mladiství a proto zákon chrání jejich identitu. Týká se to jak jejich jmen, tak i fotografií.). Protože je ale mladší, nechodí do učení, ale do přípravného kursu. Moc se mu líbí. Má rád i posilovnu, hraje kopanou i florbal. Ve vězení by zrušil rozcvičku, jinak prý "všechno jde." Vždycky se těší na návštěvu sestry s českými kamarády a přítelkyní. Svoboda mu nechybí. "Dřív se mi stýskalo, teď už ani ne." Hodně ho mrzí ale vyhoštění. Až ho pustí, bude muset na pět let do Vietnamu. A to ho děsí. Jinak je i za mřížemi v pohodě. * * * * * * V České republice existuje celkem 35 věznic. Trest si v nich odpykává 19 341 lidí. Výdaje na jeden den pobytu každého z nich se pohybují podle typu zařízení od 600 do 900 korun. Výstavba dalších věznic je v plánu.