Bývalá kapitánka Ženíšková promluvila o prodejné lásce: Mezi lehkýma holka jsem se nikdy nebála
Láska na prodej? Byla a bude. Lehké holky šlapající chodník před rokem 1989 často vidět na ulici nebyly, jejich boom začal po revoluci. Kapitánka Petra Ženíšková, bývalý detektiv oddělení mravnosti pražské policie, vzpomíná, že slibovaly sex, ale některé byly jen »uspávačky«.
Petro, jak to tehdy v 90. letech s prodejnou láskou bylo?
„V 90. roce začal velký boom s prostitucí. Pro mnohé to znamenalo nástup demokracie. Stačilo jít večer po Václavském náměstí. Stála tam jedna holka vedle druhé. Z Václaváku jsme je vyháněli. Po roce 1992 začaly mít „štace“ na Národní třídě, dole na patě Václavského u ČKD, v Perlovce, v Myslíkově ulici a na Karláku. Děvčata jsme dělili na holky, které konaly svoji práci pohlavním stykem, a ty, které pohlavní styk neměly, ale „vydělávaly“ si mnohem horším způsobem. Byly to uspávačky. U těch končila legrace, mnohým jejich kunčaftům šlo i o život.“
Jak o život?
„Holky si kunčafta vyhlídly, většinou v hospodě. V kabelce ve flakonku měly rozmělněné tabletky rohypnolu ve vodě. Většinou pět, šest prášků. A v hospodě svému 'úlovku' tuhle směs nasypaly do kafe nebo něčeho barevného, koly, džusu… Pak ho někam odtáhly. Buď na ulici, nebo do vchodu domu. Některé se nechaly pozvat, což bylo častější, do bytu. A když měla oběť slabší srdce nebo se holce utrhla ruka, nemusel se muž už probudit.“
Na hotel si je vodily také?
„Tam ne, tam je nepustili. Většinou do jeho bytu. Tam ho uspaly a vybílily celý kvartýr.“
Co kradly?
„Někdy i blbosti, třeba i žehličku, žehlicí prkno. Tedy kromě jiného.“
Co jejich oběti?
„Většinou, když se druhý den muži probudili, byli dezorientovaní. K nám na policii to přišli nahlásit mnohdy až druhý, třetí den. Anebo se styděli a nepřišli vůbec. Když nastávaly letní prázdniny, říkali jsme: to bude zase žeň. Většinou manželky s dětmi odjely někam ven a počestní manželé zůstali doma a užívali si. Taková situace trvala čtyři pět let, pak se trochu ustálila.“
Pány to přestalo bavit?
„Spoustu těch děvčat jsme zavřeli. Jejich prostředek 'obživy' byl brán jako loupež.“
Vybavujete si nějakou kuriozitu?
„Na samotném začátku nám na oddělení přišel jeden muž oznámit, že v jednom nuselském hodinovém hotýlku ho 'dostala' uspávačka. A při prohlídce pokoje našli policisté občanku oné 'dámy'. Případy tehdy byly i docela úsměvné. K nám na správu do Kongresovky tehdy přišla holka s oznámením, že udělala uspávačku. Na otázku proč to udělala, pravila, že ji propustili z věznice, kde se zamilovala do jedné vězeňkyně, a potřebuje se tam vrátit. Jenže love story nevyšla, zavřeli ji, ale jinam, takže se obě zamilované vůbec nesetkaly.“
Vzpomínáte si na dámský veřejný dům?
„V letech 1993 - 1995 byl zprovozněn v Karlíně k dispozici zejména bohatým podnikatelkám. Zařízení večer pak fungovalo jako normální bordel pro pány. V dopoledních hodinách byli k dispozici dámám vybraní urostlí mladí muži v trikotech s krátkými rukávy a nohavicemi. Za opulentní částku si dámy mohly vybrat svého gigola. Jenže bohaté Češky novince asi na chuť nepřišly. Dámský bordel po třech nebo čtyřech měsících zavřeli.“
Petro, chodila jste při výkonu služby coby detektiv v civilu… (Úsměv.)
„Ano a někdy to bylo opravdu zábavné. Stalo se, že při kontrole Václaváku jsem šla několik metrů před kolegy. Občas mě zastavil muž s otázkou, za kolik chodím. Když jsem to slyšela poprvé, docela mi to vyrazilo dech. Už v té době mi byl nějaký pátek, nebyla jsem právě nejmladší.“
Kde byla většinou „loviště“ uspávaček?
„V Perlovce. A pak také chodily často do Palmy, tam se sdružovaly a měly tam i své pasáky. A v Perlovce bylo také nejvíc transvestitů a transsexuálů. Paradox ve své podstatě. Vlastně to byly ty nejhezčí holky, které se tam špacírovaly. V té době jsme zaučovali několik mladých kolegů. Vzali jsme je s sebou, aby poznali terén. Nemohli uvěřit, že tak krásné holky nejsou vlastně holky.“
V té době také začínala prostituce v bytech. Manžel odešel do práce a žena proměnila byt v „pracoviště“ s láskou na objednávku. Takové soukromé bordýlky. Sotva tušili, že i o nich mělo vaše oddělení svůj přehled. Tenkrát jste mi na otázku odpověděla velmi diskrétně, leč s úsměvem, že bych se divila, kdo do těch „bytečků“ chodí. (Úsměv).
„Ano, taky jsem tenkrát byla překvapená, že klientela sahala do vyšších kruhů. Člověk byl někdy až šokovaný.“
Šlo při výkonu vaší práce také o život? Musela jste použít zbraň?
„Když jsme s kolegy v noci chodili do terénu zmapovat si, kde které holky jsou, aby byl přehled nebo při větších akcích, kdy jsme měli vytlačovat holky z jejich míst, chodili s námi kolegové z pohotovostní jednotky. Ale osobně jsem se nikdy nebála, ani jsme neměli důvod. Galérka nás brala jako nutné zlo. Někdy nám třeba vynadali, ale nikdy k násilí nedošlo.“
Takže jste pistoli nikdy nepotřebovala.
„Nikdy, ale když jsme šli ven, nosili jsme ji. To byl předpis. Pravda je, že když jsme někde narazili na partičku nezletilců, člověk měl trochu i obavy, protože oni neznali hranici, jak se k nám mají chovat. Ale mezi pasáky a lehkýma holkama jsem se nikdy nebála.“
,no - možná orálního,když se tvoří koalice 
O přirozenou debilitu.
