Kriminalistka Renata Miková z Českých Budějovic: Z učitelky lovkyní vrahů!
Renata Miková (55) je vrchní komisařkou Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje. Má hodnost kapitána a specializuje se na nejtěžší a nejbrutálnější trestnou činnost, hlavně vraždy. Do křehké blondýnky by to asi nikdo neřekl, ale v jejím případě zdání opravdu klame.
Jaký byl nejneobvyklejší případ vaší policejní kariéry?
„Těžko vybírat nebo volit, když na případu pracujete, je pro vás právě on tím nejzajímavějším. Ale i přes to myslím, že to bylo vyšetřování Jiřího Toncara v Římově v roce 2006. Tři týdny jsme na tom místě dělali domovní prohlídku, protože jsme byli přesvědčeni, že manžel zabil svoji manželku.“
A zabil?
„Ano. Ale její tělo jsme nemohli najít. Tři týdny jsme doslova rozebírali na kousky bývalý mlýn u přehrady Římov, celé dny. V noci jsme všude postavili hlídky a ráno pokračovali.“
Zrovna vás si s krumpáčem nebo s lopatou představit nedovedu…
„Tak to zkuste. Ale já měla hlavně na starosti zhruba třicet až čtyřicet kolegů, organizovala jsem jejich práci a vyhodnocovala, stanovovala další postup. Ale pracovní šaty, kterým říkáme »čerňáky«, jsem na sobě měla a taky jsem kopala.“
Co všechno jste prohledávali?
„Tehdy se vyvážela kanalizace v celé obci, prohlíželi jsme septiky, skládky. A protože v blízkém lese je spousta jam po nelegálním kopání vltavínů, hledali jsme i tam. Bylo to hodně těžké.“
A výsledek?
„Našli jsme mrtvé tělo té ženy.“
Řekněte, jak jste se dostala k policii, máte to v rodině, nebo vás to lákalo odjakživa?
„To ne. Vystudovala jsem Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a pracovala jsem tady v Českých Budějovicích ve zvláštní škole. Když jsem se tam po druhé mateřské vrátila, zjistila jsem, že se situace hodně změnila. Začala jsem se poohlížet po něčem jiném. Tehdy mi manžel mé přítelkyně, kriminalista, navrhl, abych to zkusila u policie. Přijali mě a od roku 1994 sloužím.“
Co speciální vzdělání, kvalifikace?
„To jsem si doplňovala pořád, průběžně. Hodně mi pomohlo, že mám státnice z psychologie.“
Takže jak vypadal váš služební žebříček?
„Nastoupila jsem na tehdejší okresní úřad vyšetřování v našem městě, jako vyšetřovatelka trestné činnosti mládeže. Tam jsem byla dva roky a pak mi nabídli přechod na krajský úřad vyšetřování, na práci, kterou dělám dosud – vraždy, násilí a loupeže.“
Co vám při tom působí největší starosti, problémy?
„Samozřejmě povinnost vyšetřit ten který případ, odhalit pachatele…“
Já měl spíš na mysli to, co je z vašeho pohledu nejhorší, nejobtížnější.
„Jednoznačně trestná činnost páchaná na dětech, jejich vraždy. Minimálně jednou do roka se s takovým případem potkávám. Většinou matka zabije své dítě, někdy hned po porodu.“
A co babyboxy?
„To je na tom to smutné, že zavražděné děti mohly žít. Vždyť dnes máme nejen babyboxy, ale i utajené porody, takže všechno se dá řešit.“
Co je motivem tak hrůzného činu?
„Psychická porucha ne. Je to cílené usmrcení. Pamatuji ženu, která z deseti dětí, které měla, dala pět k adopci už v porodnici. Takže u toho desátého, které měla a které zabila, mohla vědět, co se dá dělat. Dalšími hodně častými motivy jsou různé neshody v rodinách.“
Mají na trestnou činnost, kterou vyšetřujete, vliv roční období? V létě se do jižních Čech sjedou tisíce lidí na dovolené.
„Právě léto na počet vražd vliv nemá. Častější jsou na jaře a na podzim, ale čím to je – jestli výkyvy počasí nebo skvrnami na slunci, to opravdu nevím.“
Dá se v případě vražd hovořit o nějakém převládajícím motivu?
„Ve většině případů je to domácí násilí, tragický způsob řešení manželských neshod, nebo loupežné vraždy.“
Popište ten nejkřiklavější případ.
„To byla nepochybně vražda osamělého budějovického zlatníka, čtyřiapadesátiletého pana Klora v prosinci roku 2009 na sídlišti Vltava. V bytě jsem ho uviděla v pololežící poloze v obývacím pokoji, hlavu měl téměř oddělenou od těla. Kdyby mi v té době někdo řekl, že to udělaly dvě ženy, asi bych se mu vysmála. Jenže po intenzivním pátrání jsme z vraždy obvinili dvě prostitutky z Táborska.“
Proč to udělaly?
„Kvůli penězům. V jednom pokoji svého bytu měl dílničku, kde opravoval šperky, měl tam i trezor se zlatem. Obě se k němu vloudily s tím, že si chtějí nechat udělat zlatý řetízek pro dceru jedné z nich.“
Bránil se zlatník? Bojoval?
„Dlouho a statečně, přestože ho zpočátku omráčily paralyzérem. Probral se a rval se s nimi. Ubodaly ho dýkou, kterou si přinesly a při přetahování o ni byla jedna z nich zraněna. Která přepadeného muže podřízla, jsme se nedozvěděli, a tak byly z vraždy obviněny obě. Dostaly patnáct a čtrnáct let.“
Potkáváte na ulicích ty, které jste vyšetřovala, obvinila?
„Potkávám, ale nestalo se, že by na mě někdo třeba zaútočil nebo se choval špatně. Spíš mám problém já, protože nevím, kam ho mám zařadit.“
Kolik lidí řídíte?
„Pozor, já neřídím. Jsem vrchní komisař a spolupracuji s kolegy, kteří jsou na daný případ přiděleni. A to je zhruba pět lidí, technici, operativci, může tam být i psovod.“
Vy jste jediná žena vyšetřující na Krajském ředitelství policie v Českých Budějovicích vraždy?
„Ano.“
Jak se k vám chovají mužští kolegové?
„Řekla bych, že po těch letech je všechno v normálu. Jiné to bylo na začátku, když jsem někam vyjela, vyslechla jsem si i pár pohrdavých nebo zlehčujících poznámek, ale to už je pryč. Pracuji na území celého Jihočeského kraje, policisté mě všude znají a také já znám je.“
A co pachatelé? Jak se chovají, když je dopadne, vyslýchá a usvědčuje žena?
„Bez zášti. Mnohdy je tam zajímavý efekt – mužský pachatel se ženské policistce otevře zpravidla dřív než muži.“
Vy jste nedávno zřídila a také zařídila zvláštní místnost, kde hovoříte s dětmi, které se staly oběťmi zločinů. Jaký je v tomto směru trend?
„Počet násilných trestných činů páchaných na dětech roste rok od roku. Nejhůř se to objasňuje, když jsou pachateli rodiče, a je jich opravdu hodně. Obvykle žena z toho manželského páru nechce připustit, že by její manžel a otec nějakým způsobem zneužíval nebo týral vlastní děti. Proto ho brání. U sexuálního násilí stoupá počet nepřímých členů rodiny, jedná se o druhy, dědečky, strýce…“
Jak časté podobné případy jsou?
„Podle mého názoru se jich k nám dostane mizivý počet. Účastníci podobných zločinů podvědomě brání celou rodinu, a tak se násilí na dětech snaží ututlat. Stává se, že někdo z rodiny přijde oznámit zločin na dítěti, který se stal před deseti lety – tehdy se styděl a bál se rodinu ohrozit.“
Můžete k nějakému případu násilí na dětech být konkrétní?
„Nedávno jsme vyšetřovali v Českém Krumlově případ původně nahlášený jako znásilnění. Jednalo se o pachatele, který začal provozovat zařízení pro děti Hopsálek. Rodiče tam umístili děti a mohli si zajít do kina, na nákup, nerušeně spolu pobýt. Jenže majitel nainstaloval na WC kamery a natáčel si děti při převlékání. Jednu třináctiletou holčičku znásilnil, další, šestiletou, osahával.“
Jaký je z hlediska kriminalistky rozdíl mezi znásilněním a zneužitím dítěte?
„Při znásilnění dojde k zásahu do pohlavních orgánů dítěte. Zneužívání je většinou osahávání.“
Můžete vy, vzhledem ke své profesi, zajistit pro podobné děti nějakou následnou péči?
„Okamžitě nabízíme pomoc našeho psychologa, který je k dispozici také pozůstalým po obětech vražd.“
Zločinů na dětech přibývá každý rok
Kapitánka Miková na Krajském ředitelství Policie ČR Jihočeského kraje vytvořila speciální místnost, kde se vyšetřují zločiny na dětech. Vybavila ji s pomocí sponzorských darů, stát nemusel přispívat ani korunou. Její prostředí konzultovala s dětským psychologem a nejmenší oběti trestných činů se tam dokážou uvolnit a poskytnout pod dohledem odborníků potřebné informace.
