Sníh: Hodný strejda, nebo zlá pohroma?

Zima nepřináší vždy jen radosti. Jen velmi naivní člověk by se domníval, že se po celé zimní období bude výhradně radovat z tiše a velebně se snášejících sněhových krystalů, z krajiny oblečené do bílého a z optimisticky vyhlížejících sněhuláků. Houby. K zimě nerozlučně patří také pohromy. Sněhové bouře, laviny, milovaný trabant beznadějně uvízlý v závějích a tak. Co je to sníh "Drobné krystalky ledu v mracích se spojují dohromady a vytvářejí tak sněhové vločky. Když jsou dostatečně velké, z oblaků vypadávají. Jsou hvězdicovitě rozvětvené," říká RNDr. František Šopko z Českého hydrometeorologického ústavu. "Výšku sněhu měří pozorovatelé na meteorologických stanicích každé ráno v sedm hodin takzvanou sněhoměrnou tyčí. Profesionálních meteorologických stanic je u nás pětatřicet včetně vojenských, z toho v Praze se nalézají čtyři." Držíš lavinu, hochu Odpoledne 23. února 1999 zavalila rakouskou vesnici Galtur lavina o hmotnosti zhruba 170 000 tun. Tento deset metrů vysoký bílý hrob si vyžádal více než třicet obětí. "K pádům lavin dochází, když na ztvrdlý, často zledovatělý podklad starého sněhu napadne větší množství sněhu nového. Ten po starém sněhu může začít klouzat a spustit lavinu," upozorňuje doktor Šopko. Za strašlivého hučení se pak sněhová pohroma žene ze svahu rychleji než závodní automobil. Zastavit ji se podařilo jen jednou, a to v povídce Šimka a Grossmanna. Vypráví se zde o nesmírně tlustém chlapci, který lavinu sice sám uvolnil, ale v poslední chvíli dokázal vše napravit: "Zapřel jsem dřeváky o pařez a nastavil katastrofě záda. Ucítil jsem šimravý náraz. Za chvíli jsem otevřel oči. Spolužáci stáli seskupeni kolem mě a učitel mi líbal ruce: Držíš lavinu, hochu!" V reálném životě nezkoušet. Fakt to nejde. Každý začínající učitel fyziky vám to potvrdí. Jak se chovat pod lavinou Tak úplně ze všeho nejlepší je lavině se vyhnout, což například v Praze není tak složité. V Krkonoších stojí za úvahu nezdržovat se v rizikových oblastech s nestabilní sněhovou pokrývkou, neřvat tam jako na lesy a nejezdit tam na snowboardu. Když už se na nás ta bílá katastrofa řítí, zdrháme. Pozor, nikoli dolů, ale do strany. Zároveň odhazujeme vše, co máme, lyže, batoh, hůlky, i když nás bolí srdce, neboť to stálo samozřejmě majlant. A to už se ocitáme pod lavinou. Chráníme si hlavu rukama, dbáme, aby se nám sníh nedostal do úst. Kde je nahoře a kde dole, zjistíme skutečně pomocí zdánlivě primitivního plivnutí. Pak už jen čekáme, kdy nás vyhrabe bernardýn se soudkem rumu, abychom mohli zvolat: "Nejlepší přítel člověka! A nese ho ňákej čokl!" Velikost sněhových vloček Za teplot kolem nuly nebo jen slabě pod nulou se na nás snášejí velké sněhové vločky, neboť čím je vzduch teplejší, tím více obsahuje vodních par a vlhkosti. Klesne-li teplota hluboko pod bod mrazu, padají vločky maličké. Anebo se na to prostě vykašlou, stávkují a nepadají vůbec. Největší vločky spadly v americké Montaně v lednu roku 1887. Byly prý osmatřicet centimetrů široké a dvacet centimetrů silné. Hory letos Minulá zima byla tak bohatá na sníh, že jeho poslední zbytky roztály na Studniční hoře v Krkonoších (1400 metrů nad mořem) dokonce až 19. srpna. Výška sněhu tu dosahovala až dvaceti metrů, což doktor Šopko označuje za kuriozitu. Naopak říjen se ukázal být teplotně nadprůměrný, v Krušných horách v nadmořské výšce 1214 metrů naměřili teplotu devatenáct stupňů. Což dokazuje, že hory jsou rozmarné jako ženy. Ochladilo se až v půli listopadu. Teď už na všech našich horách leží slušné množství sněhu. Tedy vzhůru na lyže. A pod lavinou se chovejte slušně.