Vyhnat ďábla z těla...

Měl jsem trochu strach. Uvidět na jednom místě čtyřicet ženských, které se trápí se svojí závislostí na alkoholu nebo drogách, není jen tak. V duchu jsem si představoval vyžilé a odulé obličeje, propadlé nosy a křivě rostlé údy, poseté krvavými strupy coby památkou na injekce pervitinu, heroinu nebo kdoví jakého ještě svinstva. Ne že by v pražských Bohnicích, v pavilónu 7, tu a tam někdo podobný nebyl. Ovšem taková Katka, Petra, Yveta, Jindra nebo Míša s Andreou by se mohly klidně stát ozdobou jakékoliv party. Mezi námi - určitě jimi byly. Do té doby, než "to" začaly brát. Příběh Míšy (17) Malá hnědoočka je benjamínkem pavilónu, ale má toho za sebou ví, než leckterá její kolegyně v léčebně. Po marihuaně a extázi z diskoték přešla na pervitin. S přítelem žila u matky a pod její skříní našli poklad - 200 000 korun. Ukradli je a za tři měsíce profetovali. Tak okradli matku zase - o zlaté šperky. Když to prasklo (u Míši našli psaníčka s drogou), sociálka ji šupem poslala na detoxikační oddělení v Bohnicích a pak se Míša sama rozhodla pro léčbu. Zpočátku byla zoufalá a nedůvěřivá, nechtěla užívat léky, v noci si často poplakala. Dokonce málem zklamala, v její polovině (tj. po měsíci a půl) chtěla na revers domů. Zlomila ji vzpomínka na "dojezdy", dobu, kdy účinek jedné dávky dozníval a ona zoufala potřebovala druhou. Díky psychoterapii a tomu, že ji mezi sebe postupně přijali starší klientky pavilónu ("měla jsem tu a mám spoustu náhradních tetiček") vydržela. Teď je už zpátky u matky, čeká ji doléčování a má prý nádherný pocit uvolnění. Jenom se bojí někdejších známých. "Musím se jim za každou cenu vyhnout." Hra o body Ve druhém poschodí omšelé vily se každý den po ránu schází celá komunita a spolu s lékaři a terapeuty hodnotí průběh léčby. Ženy sedí podél stěn, na židlích i na koberci a napjatě sledují vedoucí lékařku Gitu Pekárkovou. "Tak co jste připravila vy?" ptá se lékařka každé z nich. Otázka by mohla také znít: Co jste během uplynulého týdne vyrobila pro komunitu? Pletený náramek, šňůrka na brýle, háčkovaný svetřík, paličkovaná krajková dívčí hlavička, ale i obrázek. Těch věcí je celá řada. Také ony jsou stupni na cestě k tělu, které už nemá v sobě ďábla. Rovněž jsou hrou o body. Kdo jich nashromáždí nejvíc, postoupí na léčebném žebříčku výš. Co to znamená? Ty nejvzornější pacientky, které mají dostatek bodů i důvěry, mohou mít vycházky, kdy se za odměnu dostanou z pavilónu ven. Počet bodů rozhoduje i o délce vycházky. Nejen rukodělná činnost ale pomáhá. Mnohdy i přehluboké ponory do vlastního nitra. "Jak se teď na váš problém dívá rodina? A co vaše dítě," ptá se lékařka. "Nejraději by mě nechalo zavřít někam hodně daleko a hluboko, moji nemoc neuznává," odpovídá přede všemi vysoká, podmračená žena. Prý pila jako duha. Příběh Lenky (23) Maminka tříletého Jakuba se vyučila cukrářkou a skončila na pracáku. A tak začala v devatenácti fetovat. Měla prý legraci z toho, jak se zdrogovaní chovají a co říkají, a chtěla to také vyzkoušet. To, že je v jiném stavu, jí řekla až sestra u gynekologa. "Jste v šestém měsíci," dozvěděla se Lenka. "Ale já o ničem nevím, i menstruaci mám," nechtěla věřit, ale drogu vysadila. Sáhla k ní půl roku po porodu. Otec Jakoubka a přítel v jedné osobě prosil i hrozil, "péčko" bylo silnější. Tak to pokračovalo téměř dva roky a Lenka naplno spadla do toxické psychózy. Tehdy šla kolem Vltavy a najednou v ní uviděla svého syna. Topil se. Ta vidina byla tak reálná, že Lenka skočila do vody, brodila se k chlapečkovi a táhla ho z vody pryč. "Ale on mi vždycky vyklouzl, nemohla jsem jeho tělíčko unést, i když jsem ho cítila v náruči." A tak prosila kolemjdoucí lidi o pomoc: "Dítě se mi topí, proč se na to jenom díváte?" doslova hystericky řvala. V Bohnicích prošla celou detoxikační kúrou. Měla křeče v celém těle a dodnes vzpomíná, jak se krásně uvolnila při meditační hudbě terapeutky Pražákové. "Dala mi hodně, bez ní by to bylo o moc horší." Ale záchvaty se čas od času vracely, podezřívala dokonce i sestřičky, že jí dávají jiné léky, než mají. Psychoterapie v jejím případě byla zaměřena na synka - na návrat k němu. Lenka půjde brzy domů. Než ale dostane své dítě, které je teď v zařízení Klokánek, zpět, uběhne ještě rok. Po celou tu dobu musí zůstat čistá a na odbor sociální péče nosit výsledky rozboru moče z toxikologie. "Budu to dělat, vydržím," věří si. Návštěvníci Antabus je místní fenomén. Kdo se na něj napije nejenže zvrací, ale spousta klientů pocítí neuvěřitelný strach o život. Zrychlí se mu tep, stoupne tlak a zkruší ho prý děs z porušení režimu. "Jaký k němu máte vztah, Ivano?" ptá se lékařka Pekárková, opět přede všemi, vychrtlé ženy. "Můj vztah k antabusu je velice kladný," odpovídá do smíchu ostatních. "Já vím, to byl i minule," říká vedoucí pavilónu. Přesně vypočítaná chvilka uvolnění pro všechny, než se po skupinách (třináct žen v každé) rozejdou na svoji část léčby. Psychoterapii, artterapii, muzikoterapii (tanec třeba do meditační hudby), ale třeba i jízdu na hřbetě koně (to mohou jen tři zájemkyně týdně). Pomáhají i kontakty s vnějším světem. Na návštěvy sem ovšem smějí jen rodiče nebo děti. Specialisté z pavilónu 7 soudí, že ani rodiče ani děti nebudou svým nejbližším chtít uškodit podstrčením drogy nebo alkoholu. "Ale parfémy zakazujeme, s výjimkou deodorantů ve sprejích. Ty se vypít nedají," upřesňuje doktorka Pekárková. Alkohol v jakékoli formě je totiž SPOUŠTĚČ, a tomu se je třeba za každou cenu vyhnout. Příběh Ivany (38) Vypadá na šedesát. Vychrtlá, s odulým obličejem alkoholičky, kterou ostatně je. Přiznává to sama. "Ano, se mnou už je konec, jsem tu pojedenácté a to je konečná. Nemám proč žít." Ivana měla kdysi práci, byt i rodinu. V Národní knihovně v pražském Klementinu skenovala vzácné staré tisky, dělala i účetní. Pak jí rychle za sebou zemřeli oba rodiče, babička, která ji fakticky vychovala, uhořela, a k dovršení všeho neštěstí přišla i o dvouletou dcerku. K sebevraždě prý odvahu nesebrala, tak začala pít - a hned jako duha. Žila na ulici, živila se odpadky z popelnic. V Řepích, v jakémsi doupěti žebráků, ji prý znásilnilo dvanáct chlapů. "Byli tou největší špínou na ulici, pozvracení a smradlaví." Do léčebny se dostala v bezvědomí, na ulici ji sebrala sanitka. Nejkrásnější vzpomínku má na rok, kdy v Praze mrzlo. "Umrzání je nádherný pocit. Nic vám nechybí, člověk je šťastný…" V očích má stále polekaný výraz, jako by nechtěla ani pohledem ublížit, je pokorná, jako pes u rozzlobeného pána. I když už rezignovala, přece doufá, že snad někde na venkově na ni čeká práce na statku. "Budu krmit krávy nebo prasata, to bych zvládla. Člověk chce přece jenom žít." Odvykací léčbu v Bohnicích může nastoupit Pražák kdykoliv, mimopražský po domluvě. Léčebný program je tříměsíční pro "prvoklienty", minimálně pětitýdenní pro recidivující a vše hradí pojišťovna. Program klientek pavilónu č. 7 (pondělí 3. 10.) 7.00 - budíček 7.20 - 8.00 - jóga 8.10 - 8.30 - snídaně, braní léků (antabus v úterý a pátek) 9.00 - 9.45 - schůzka komunity 10.15 - 11.30 - skupinové terapie 11.30 - oběd 12.30 - výdej léků 12.45 - 13.45 - program s psychologem 13.50 - 14.30 - rehabilitační cvičení nebo biblioterapie v kostele s teologem 15.00 - 15.45 - chůze a alternativní program 16.00 - 17.00 – návštěvy (jen po, so a ne) 17.30 - večeře 18.00 - výdej léků 18.15 - 19.00 - hodinka s literaturou pro ženy (knihy, časopisy) 19.00 - 19.30 - program se zdravotní sestrou 20.00 - 21.00 - volitelné cvičení v tělocvičně 21.00 - 22.30 - volno, večerka