Na fotbale s dítětem

S kravatou a v saku. Tak se chodívalo na fotbal za staré dobré první republiky. S kravatou a v saku fandili i ti nejchudší. Kdo neměl peníze na košili, koupil si alespoň samostatný límec a nechal jej elegantně vyčnívat ze saka. Tehdy se ostatně po ulici pohybovali muži výhradně jen v oblecích a která žena neměla klobouk, byla silně podezřelá. Ty nemajetné nosily šátek. V průběhu fotbalového zápasu přirozeně nepanovalo ticho jako na hřbitově, hráči své ze srdce milované kluby povzbuzovali silnými hlasy a vyskytly se i výrazy řekněme nespisovné. Srovnávat to s dneškem by znamenalo srovnávat lipový čaj s heroinem. Kdo má dnes odvahu vzít s sebou na fotbal dítě? Leda snad absolutní dobrodruh a hazardér. Anebo Nedělní Blesk. "To budou kluci koukat, že chodíš na fotbal s mámou," říkám patnáctiletému synovi. Jen zavrčí. Máme lístky na AC Sparta Praha - FC Baník Ostrava. Dostali jsme úkol: sledovat a následně vyhodnotit mravy neboli chování fotbalových diváků. Syn je toho názoru, že se fanoušci nechovají právě vybraně, což mi sděluje větou: "Tam je kurva slušný slovo." Z čehož lze soudit, že patnáctileté dítě již sundalo růžové brýle a vidí ten svět poměrně realisticky. Nejprve ho beru na odpolední svačinu do mexické restaurace, aby prožil před zápasem alespoň malou kulturní chvilku. Což se ovšem nepodařilo. Jakmile jsme se usadili a objednali si exotické lahůdky, číšnice restauraci rachotivě uzamkla na dva západy, když předtím natahala dovnitř venkovní židle a stoly. Vypadala starostlivě. Proč? Protože jsme omylem seděli téměř přesně naproti dejvickému nádraží a do příjezdu obávaného vlaku zbývaly minuty. Zíráme do liduprázdných ulic. Kdo má nohy, zdrhá. Kdo má berle, zdrhá pomaleji. Ještě proběhl pouliční pes s rohlíkem v tlamě. A máme tu vlak. Za nepopsatelně strašlivého řevu z něho vypadávají obdivovatelé Baníku. Ulicí projelo patnáct nebo šestnáct policejních antonů, jeden z nich zastavil blízko naší opevněné restaurace. Spatřili jsme zamřížované okénko a v něm smutné oči ve vyholené hlavě. Je slyšet neuvěřitelný řev a sílí. Přidává se dupání a tleskání, jeden by řekl, že se blíží ultramoderní nesmírně početný soubor písní a tanců. Chlouba Ostravy táhne ulicí za vydatného černého policejního doprovodu. Odvažuji se vystrčit nos až po dlouhé cíli. Kráčíme ve stopách průvodu a všímáme si střepů a dramaticky vyhlížejících velkých krvavých skvrn. Jsem na fotbale poprvé. Šplháme na tribunu. Kolemsedící lidé vypadají, že drží jakžtakž duševně pohromadě, výjimku bohužel tvoří permanentně rozrušený holohlavý chlápek. "Tady řve jenom jeden pán a eště furt to samý," upozorňuje mě syn. "Ještě jednou žádáme fanoušky, aby povzbuzovali své kluky bez vulgárních výrazů," trpělivě žádá hlas z reproduktoru. "Se nevopakuj, hovado, vole," odpovídá holohlavý. "Táhni, vole, i s Hřebíkem. Si kopyto, Petráši, ty vole!" Poslední věta patří hráči, který zřejmě učinil cosi neobratného. Baníkovci divoce řvoucí a skákající na protější tribuně právě vyvěšují ceduli Hřebík na hrad, zatímco ti, jejichž srdce patří Spartě, křičí ochraptělými hrdly: "Hřebík ven!" "Jak rád bych byl teďka s nima a řval tam s nima," vroucně si přeje můj patnáctiletý syn. Proboha. Asi bych měla říci něco výchovného. Poctivě přemýšlím, co říci výchovného, Baník dává druhý gól a náš holohlavý sparťan zoufale řve: "Teda hoši, vy byste se mohli kopat leda tak do ... A po krátké odmlce: "Ty chytej kapry radši vole, jdi chytat na rybník!" K zbláznění šťastní obdivovatelé klubu FC Baník Ostrava procítěně zpívají: "Na letenské pláni má území své. AC Sparta Praha kurva je. Aj vy, kurvy, vy nás bojte se." Následuje píseň Nejlepší u nás, Baníček nejlepší u nás. Což se opakuje stále dokola a kupodivu bez vulgarismů, což je opravdu neuvěřitelné. Baníkovci zapalují ohně a hoří sedačky. Pořadatelé bleskurychle hasí a po jejich zásahu napočítáme šest nebo sedm ohořelých sedaček. Kdosi vyluzuje zvuky, jako když odplouvá zaoceánská loď. "Neházejte na hrací plochu žádnou pyrotechniku, jinak může být zápas přerušen," upozorňuje reproduktor. Hoří tribuna, hoří sedačky, hoří hřiště, baníkovci zpívají: Nedaleko od Ostravy, jede Baník na sparťany. "Amatér nás vede," srdceryvně naříká holohlavý. "Seš blbej, Petráši, vole. A všichni, vole. Hřebík, ven!" Dále pak charakterizuje AC Spartu Praha vodopádem přídavných jmen, která mi dělají trochu starosti, neboť jsem rodič a jsem zde se synem. Z reproduktoru se ozývá: "Upozorňujeme fanoušky Baníku, aby po skončení utkání zůstali ve svém sektoru a počkali na pokyny policie." Fanoušci Baníku šťastně skáčou ve svém sektoru a čekají na pokyny policie. Amplion ještě dodává: "Toto utkání sledovalo dvanáct tisíc dvě stě osmdesát diváků." "Naposled, vole!" procítěně vřeští holohlavý. "Příště vo jednoho míň, vole!" Pomalu odcházíme. Hráči vítězného Baníku Ostrava se najednou hrozně rychle rozběhnou a praští sebou o zem. Zešíleli? Syn tvrdí, že ne, že je to takové běžné poděkování fanouškům. "Táhněte i s Hřebíkem!" volá holohlavý. "Vy jste to ale dneska ... Vleču syna pryč, aby neslyšel konec věty. Třeba si bude myslet, že olysalý pán řekl: "Vy jste to ale dneska prohráli."