"Vykrvácel mi v náručí..."

Ty výstřely prý byly podle mnoha lidí slyšet po celém městečku. Možná je to i pravda, protože takový klid, jaký v noci vládne v Miroslavi poblíž Znojma, aby jeden pohledal. Soused odvedle se otočí na posteli a půlka ulice se probudí. Přesto ale nikdo na pomoc nepřišel, nikdo dokonce ani nezavolal tísňovou linkou na policii. Jak s pláčem říká přepadená Alena Zaričová (53), které v náručí vykrvácel její přítel, "sousedé odnaproti" byli schovaní za záclonami a sledovali přepadení a boj o život jako v akčním televizním filmu. "Netušila jsem, že mě tak strašně nenávidí," dodává se vzlykotem. Vilku paní Aleny v Malinovského ulici přehlédnout nejde. Je prosklená, patrová, úhledná a přečnívá všechno kolem. Její majitelka prý byla "od samého mala" stejná. Dokonce i v dospělém věku se snažila předběhnout ostatní, přeskočit je, zvítězit nad nimi. A to se na malém moravském městečku nemusí všem líbit. Ani to, že bývalá učitelka dosáhla na zdejší poměry rekordu - třikrát se vdala a partnerů mimo řádný svazek manželský prý měla nepočítaně. Dokonce i jedno z jejích nových příjmení - Lehká - chápali mnozí jako cejch. A když si vzala Jugoslávce Zariče, začalo se pomlouvat nanovo. Že prý nový manžel kšeftuje s bílým masem, se zbraněmi, s drogami a že doma syslí peníze na "velkou ránu". Časová posloupnost se v lidovém hodnocení života paní Aleny úplně vytrácela a dodnes není snad nikomu v Miroslavi jasné, jestli úspěchy v podnikání této ženy jsou spojeny s tím či oním manželem, eventuálně s nikým z nich. Faktem ale je, že se paní Alena neměla špatně. Podařilo se jí koupit několik benzinových stanic (prý dvě ale není vyloučeno že i patnáct) a založila velkoobchod s pohonnými hmotami. Možná se v penězích netopila, ale její životní úroveň výrazně překračovala všechno, co v Miroslavy chápali jako normál. Jenomže kde jsou peníze, objeví se problémy... Celkem třikrát kdosi paní Alenu přepadl, buď na její cestě od benzínek domů anebo dokonce přímo doma. Motivem byla vždy snaha získat peníze - zakuklení pachatelé (prý byli vždy dva) o ně žádali značně neurvale, s nožem nebo i pistolí v ruce. Jenomže vždycky došlo k něčemu, co jejich záměr zhatilo - v ulici se objevilo policejní auto, zazvonila sousedka nebo se paní Aleně podařilo utéci. Teprve vývoj událostí před zhruba třemi měsíci donutil paní Alenu hodně věcí přehodnotit. Přišli za ní totiž policisté. V uniformách i bez nich, s legitimacemi a zapředli rozhovor na její podnikání. Prý jsou v kraji v oběhu falešné bankovky a je třeba je stáhnout. Jaké že máte doma v trezoru vy? To už byla paní Alena znovu rozvedená, ale se svým jugoslávským exmanželem udržovala dobré vztahy. Připojil se k nim i její nový partner, Čechoameričan Rudolf Měsíček (57). Kdysi do USA emigroval a nyní, po návratu, se snažil paní Aleně pomáhat ze všech sil. Pravda, náušnice v jeho uchu hodně lidí v Miroslavi uváděla do rozpaků, ale na druhé straně to byl on, kdo po návštěvě falešných policistů nekompromisně trval na tom, aby jeho partnerka dostala skutečnou policejní ochranu. Stalo se a před její vilkou opravdu pár týdnů policisté hlídkovali. Jenomže v onu osudnou noc ze středy na čtvrtek 21. července byli ve vilce pouze dva lidé - paní Alena a její partner. To, co se stalo, je stěží uvěřitelné, ale je to tak! Něco po druhé hodině v noci přijel tmavý vůz, snad Ford Escort. Čtyři muži v něm měli na tvářích kukly. Přelezli branku u plotu, přeběhli trávník a zastavili se u domovních dveří. Jeden z nich měl v ruce krumpáč. Rozmáchl se a několika ranami dveře rozrazil. "Já byla se Rudolfem nahoře, v ložnici. Rámus nás probudil a tak on sešel dolů. Pak jsem uslyšela výstřely, začala jsem řvát jako smyslů zbavená a utíkala za ním. Utekli i lupiči, jenomže Rudolf se svíjel na koberci a tekla z něj krev. Zavolala jsem policii a pak už jsem mohla jen čekat. Umřel mi v náručí, přestal dýchat...", stěží a skrze slzy dokončila svoji zpověď Alena Zaričová. Policie přijela velmi rychle, snad ani ne po deseti minutách, záchranka spolu s ní. Rudolfovi už ale pomoci nebylo. Později se ukázalo, že jeho odvážný čin, který paní Aleně zachránil život, byl fakticky aktem sebeobětování. Zbraní, kterou čelil lupičům, byla všeho všudy plynová pistole. "Než mít doma tu, tak raději nic," řekl k tomu jeden z policistů. "Útočníka nezastaví, ale spíše vyprovokuje ke střelbě. Přesně to se stalo tady." Déle než šest hodin pracovali policejní technici ve vile, zajistili i krumpáč s velice zajímavými stopami. Jenomže po útočnících, kteří - jak zjistilo pozdější vyšetřování - přijeli dokonce ve dvou vozech, se slehla zem. Alespoň prozatím. Alena Zaričová mezitím uprchla z Miroslavi do Prahy, kde jí jeden z jejích bývalých manželů poskytl útočiště. Je na pokraji nervového zhroucení, žije v neuvěřitelném strachu o svůj život. Nikomu a ničemu už nevěří, ani policii. "Chci novou identitu, seženu si doklady a všechno. Takhle se žít nedá," plakala paní Alena při rozhovoru s reportérem Nedělního Blesku. Jak říká, tvrdě dřela spoustu let a když se konečně postavila na vlastní nohy a začala žít podle svých představ, nalepilo se na ni vyděračské podsvětí a chce její peníze. I za cenu životů! "Neměla jsem čas chodit po rautech nebo se zviditelňovat, dřela jsem a dřela. A stát, kterému jsem poctivě platila daně, mě ochránit nedokáže. Chci pryč a pryč odsud určitě pojedu!"