Jak žijí v domech hrůzy?

Místa krveprolití jsou odedávna obestřena tajemnem. Před dávnými lety si lidé si z pokolení na pokolení vyprávěli, co se tam událo. Dnes je situace jiná, přibylo vražedných masakrů i brutality a člověk si zvyká - hned tak něco ho nerozhází. Přesto ale i nyní stále existují domy, které v sobě nesou příchuť smrti. Jako by se krev, která tam vytekla, hluboko vsákla do jejich zdí a živila jak pověst o spáchaném zločinu, tak i lidskou paměť. Podříznutí domácího tyrana V jednopatrovém domku v Sokolově osaměle žije sedmapadesátiletá vdova. Dodnes krájí chléb nožem, kterým jí syn zabil manžela. Stalo se to před sedmi roky a paní Marie se za ta léta stačila s tragédií vyrovnat. I na ten nůž se dnes dívá jinak než tehdy. "Chtěla jsem ho vyhodit, ale psycholog mi řekl, že se s ním musím naučit žít, že ten nůž za nic nemůže." Dnes je z nabroušeného kusu oceli kuchyňský nástroj, v onu srpnovou noc způsobil smrt člověka. Otec rodiny Jiří (+49) byl na svoje syny-dvojčata Michala a Alexandra nepředstavitelně přísný. Nalinkoval jim život a nestrpěl žádnou odchylku. Kasárenská kázeň by jim musela připadat jako selanka. Ale na vojnu kluky nevzali, narodili se nedonošení, o měsíc a půl dřív, a trpěli srdeční vadou. Táta je driloval hůř než zupák. Řev, tresty a postihy byly v rodině na denním pořádku. Matka Marie se bezmocně zmítala z jedné strany na druhou, vždyť milovala všechny, ale vyřešit nic nedovedla. Ke krizi došlo, když otec ztratil práci a Michal nesložil zkoušku na vysoké škole. Hrozilo mu ukončení studia. Domácí hádky, kde spolu často i celý den zůstávali jen táta se synem, gradovaly. V noci vzal tehdy dvaadvacetiletý Michal z kuchyně nůž a tátu dílem podřízl, dílem rozbodal. "Když odjeli policajti, seděla jsem v kuchyni a divila jsem se, proč mi doktorka dává injekci pro uklidnění. Říkala jsem si - proč? Vždyť teď už jsem klidná," vzpomíná paní Marie. A jedním dechem dodává: "Bylo a je mi muže strašně líto, ale je nám všem líp, když tu není." Vdova spí v posteli zavražděného, má vedle sebe urnu s jeho popelem, dává k ní květy. I na smrtící nůž si zvykla a už by jí "bylo líto ho vyhodit". Její syn Michal byl prohlášen za nepříčetného a žije v ústavu. Když vraždili sudetští ordneři... Sudeťáci přepadli četnickou stanici v Liptáni na Krnovsku 22. září 1938 a celou posádku vyvraždili. Měla to být odplata za to, že při chaotickém střílení při obsazování stanice sami Němci zabili tři své lidi. Jistý Alfred Selig, možná dodnes žijící, vlastnoručně postřílel šest odzbrojených a bezbranných četníků ze samopalu. Dnes v budově se sedmi pokoji a dvěma koupelnami žijí manželé Jiří a Milada Vichlendovi, důchodci. Dům jim odprodala obec a oni, jak říkají, ho chystají pro děti. U pamětní desky občas mění květy, které sem nosí lidé. "To víte, že sem občas zajdou i odsunutí Němci. Moc dobře vědí, co se tu stalo. Ale kytičku sem ještě žádný z nich nedal." Dva mrtví policisté, "pomník" jako hrom! Ostře žlutý dům v protivínské Hřbitovní ulici dodnes patří Jaroslavě Jůzové. Žije v něm i přesto, že v něm její bývalý manžel v dubnu 2001 zastřelil dva policisty a že chtěla dům prodat. "Měla ho v nabídce jedna z budějovických realitek, ale kdo by takový dům koupil?" krčí rameny sousedé. Valná část z nich není dosud spokojena s tím, jak se policie postavila k vyšetřování - údajnému znásilnění, které Jůzová tehdy ohlásila na policii, nikdo nevěří. Je dokonce svědek, který tvrdí, že se ve vile střílelo ještě před tím, než z něj polonahá dáma odjela, a že viděl prostřelené žaluzie u okna, které mělo být údajně zavřené. Záhad a nejasností je v tomto případě víc než dost. Ovšem vyšetřování oficiálně skončilo. Paní Jůzovou zřejmě nic netrápí - se sousedy se nestýká, návštěvy přijímá zřídka. "Většinou jsou to takoví ti "domácí pracovníci"," usmívají se a oplácejí majitelce kanárkového domu téměř absolutní ignorancí.