Vozil jsem smrt v žaludku

V Praze se ten nenápadný chlapík jen otáčel. Před pár dny ho pustili v Holandsku z vězení a na zítřek plánoval odlet do Angoly. "Asi to vezmu přes Paříž," prohodil v malé vinohradské kavárně, kde jsme se setkali. Čtyři roky vozil ve svém těle kapsle s kokainem. Když ho chytili, dostal stejný počet let natvrdo. Naštěstí ne v Karibiku, kde ´pracoval´ nejčastěji. Nepřežil by. Trest si odseděl v jedné z věznic u Amsterodamu, v Eserheimu. "Byl to spíš takový převýchovný kamp," utrousí pro vysvětlení své snědé tváře, "měli tam i solárium." Kokain už vozit nebude, mají ho ve spoustě policejních databází. Ale z branže prý nevypadne, zkušenosti které za tu dobu nashromáždil, se pořád platí hodně draze. Tomáše (44) z malého městečka na Vysočině překřtili v amsterodamském kokainovém gangu na Thomase. Pod tím jménem ho dosud zná pár ´kontaktních osob´ v Guyaně, Venezuele, Kostarice, na ostrově Aruba, v Kolumbii, na Jamajce i jinde na jižní polokouli. Když se mu v Praze rozpadlo manželství a bývalá žena mu (jak říká) vyžehlila konto, byt i chalupu po rodičích, hodil minulost za hlavu. Pár týdnů se potloukal po Německu a nakonec se stopem dostal do Holandska. Nejdřív sbíral v Amsterodamu po parcích prázdné láhve a pak náhodou narazil na dva našince - Čecha Erika a jeho slovenského kamaráda Stana. Vzali ho do party i do práce. "Za sto dvacet guldenů denně jsme natírali kanceláře, stavěli v parcích dětem prolézačky a čistili bazény," vzpomíná Thomas. A pak jednou Erik povídá - "viděl tě tady X. Y. a nějak jsi se mu zalíbil. Možná ti dá práci, zítra k němu půjdeš na návštěvu." X. Y. pocházel z Jamajky ("v životě jsem tak černého černocha neviděl") a k věci šel bez okolků. Nabídl Thomasovi dva a půl tisíce guldenů za převoz půl kila kokainu z Oranjestatu na Arubě do Amsterodamu. Droga bude v kapslích, tzv. bolljetje, a vejde se jí tam 5-8 gramů. ´Společnost´ mu kromě toho zaplatí letenku, týden pobytu v arubském hotelu s plnou penzí ("musíš vypadat jako skutečný turista") a kapesné 600 dolarů. Když Thomas souhlasil, musel na zkoušku spolknout deset kapslí. "Šlo mi to dobře, horší bylo, když jsem to ze sebe dostával. Neměl jsem ještě žádné zkušenosti." Na svou první kurýrní cestu koncem května 1998 se vydal s Erikovým bratrancem. Desetihodinový let nonstop oba prospali. Skoro týden si na Arubě užívali moře a slunce, každý druhý den volali do Amsterodamu, že je všechno OK. Odpoledne den před odletem přišla očekávaná návštěva. Kontaktní osobou byl vysoký černoch, v branži zkušený, rezolutní a pánovitý. Do každého nalil litr projímadla a vysvětlil, že od této doby mohou sníst jen pár soust čokolády, kousek banánu nebo tvrdého sýra. Pít jen vodu. A pak, v osm večer - po vyčištění vnitřností - začali polykat, každý svoji ´zásilku´. Celá operace s umístěním kokainových kapslí do organismu byla propočtena s ohledem na možnosti lidského těla a čas. Odlet byl příští den v šest večer, na letišti ale museli být o tři hodiny dřív. "Nestačil jsem se divit, jak to mají vykoumané," říká ještě dnes s uznáním Thomas. Nejprve do sebe dostali deset kapslí, zapili je vodou a po deseti minutách (nezvedne se někomu žaludek?) polkli dalších dvacet. Pak mohli pojíst něco málo ze sortimentu, který jim černoch povolil. Když bylo vše v pořádku, polknuli stejným způsobem nových dvacet dávek. A pak šli spát. Dopoledne do sebe stejným způsobem nasoukali zbývajících padesát kapslí, jen s větším časovým rozestupem. Zbytek doby přetrpěli v hotelu a druhý den ráno už byli v Amsterodamu. "Později jsem to všechno vylepšil, přidal jsem dvacetiminutovou procházku po první polykací proceduře. Ta umožní, aby se kapsle rovnoměrně rozložily v tlustém střevě a člověk pak proveze téměř dvě kila zásilky. Každého volného místa je škoda, za ty prachy," tvrdí Thomas. V bytě X. Y. do sebe znovu nalili projímadlo a zasedli k obří porci špaget, plovoucích v oleji. A pak, pod kontrolou tří strážců, čekali, až "to" přijde. O WC v luxusním bytě soupeřit nemuseli, každý měl svoji koupelnu. Vyfasovali i cosi jako obří cedníky, drátěnou vložku do záchodové mísy s oky menšími, než byl průměr "bolljetje". Vložka zachytila obsah střev, kurýr pak musel každou kapsli omýt, odmastit a dokonale očistit. Thomasovi bylo na zvracení, ale za ty peníze... WC navštívil do půl desáté večer celkem dvanáctkrát, ale přesto v něm ještě pět malých pouzder zůstalo. "Přineseš je zítra," mávli rukou bodygardi. "Když ne, zaplaveš si v grachtu." (Amsterodam je protkán sítí kanálů-grachtů, kam prý drogové mafie odkládají nepohodlné svědky nebo ty, co zklamali - pozn. aut.) Stačilo deset minut chůze po ulici a nutkavá potřeba Thomase donutila zmizet na WC jakési hospody. Stačil ještě záchodovou mísu vycpat toaletním papírem a obrátilo ho to naruby. Ale pět posledních kapslí bylo na světě.... Thomas vozil výhradně kokain, buď v sobě, nebo v pouzdrech v dámském elastickém prádle ("Máš ho na sobě dvě vrstvy. V té první jsou tři ploché kapsy, na bocích a mezi nohama, kam se vejde i pět kilo. Na to si navlečeš druhé dámské slipy. Když máš volné šaty, je to bez problémů.") a pak i v kufrech. Speciálně zabalené a izolované před čichem protidrogových psů. ("Každá parta má svůj recept na blokaci pachu drog. Nám to u kokainu fungovalo stoprocentně.") Dlouhé čtyři roky si takhle vydělával, ale 14. června 2002 spadla klec. Prošel odbavením na letišti v Amsterodamu a podle dohody si sedl k baru. V kufru měl sedmnáct kilo kokainu, ale kontakt, který měl zásilku převzít, nikde. Thomas zapnul mobil, zavolal na nouzové číslo a tam ho jeden ze šéfů ujistil, že se nic neděje. Má prý čekat. "Díval jsem se na televizi, zrovna bylo MS ve fotbalu, hrálo Polsko s Portugalskem. Kolem šla taková pěkná kočka, blondýna ke třicítce, a prý jestli nevím, kolik je hodin. Zvedl jsem předloktí a nestačil jsem se divit." Ta ´kočka´ ho strhla za ruku k zemi a přitiskla mu k hlavě pistoli. Když se ji pokusil setřást, vykřikla: "Nech toho, Thomasi!" Pochopil a rezignoval. Teď se na svůj dosavadní život dívá s rozpaky. Připouští, že nejspíš způsobil smrt mnoha lidí, peníze pro něj ale byly přednější než kdosi neznámý. K tomu, aby se svěřil novinám, ho přiměl "neuvěřitelný počet" mladých Čechů v holandských a německých věznicích. "Vím, o co jde, sám jsem možná i čtyřicet takových telat naverboval k jednorázovým cestám s drogou. Pět jich chytí, ale šestý ztráty bohatě vynahradí." Kilogram kokainu o čistotě 92-94 procent stojí v Amsterodamu 35 000 eur. Naředí se na dvě a půl kila běžných spotřebních dávek a zisk je úměrně tomu vyšší. Thomas to ví, ale z koloběhu drog odejít nedokáže. "Nic jiného neumím, bez peněz žít nedokážu. Jenom těch mladých kluků a holek je mi líto. A pak, asi jsem onemocněl rakovinou konečníku. Mám ho úplně nadranc."