Milenci, kteří prošli peklem!

Kdo se podívá z náměstí ve Štramberku nahoru na hrad, má válcovitou kamennou věž zvanou Trúba přímo v zorném poli. Zhruba ve třiceti metrech je malá rozhledna. Dřevěný ochoz s okénky, poskytujícími nádherný výhled do kraje. 30.června kolem třetí odpoledne se do jednoho z těch oken posadil sedmnáctiletý Michal M. Sedl si zády ke zdi a ostatním výletníkům, nohy vystrčil ven a začal s nimi kývat jakoby jel na kole. Gestikuloval rukama a možná-jak říkají někteří očití svědci-v té pravé držel mobilní telefon. Alespoň to tak ze země vypadalo. Vydržel sedět možná dvě, možná tři minuty. Pak se odrazil a sletěl dolů. Ve vzduchu udělal přemet a s temným žuchnutím dopadl na kamennou zeď, která pod věží tvoří součást hradního opevnění. Od ní se odrazil a po dalších nejméně osmi metrech skončil na přilehlém svahu. Po něm se jeho bezvládné tělo skutálelo na dlážděnou cestu, vedoucí na hrad. Tam ho pak našli. To vše se stalo deset minut poté co se pohádal se svojí dívkou... "Ježíšmarjá holky, ten blbeček chce skočit," - přesně tak zakřičela jedna ze servírek v Jaroňkově chalupě, jinak vyhlášené restauraci poblíž první hradní brány. Všechny tři dívky, Jana, Andrea i Petra nechaly své práce a podívaly se na věž. "Seděl tam v okně tentýž kluk, který před pár minutami šel kolem naší chalupy nahoru na hrad," vzpomíná Jana, přitažlivá blondýnka. "Ty jeho oranžové šortky si budu pamatoval nadosmrti, byl v nich strašně nápadný. Proto jsem si ho všimla a zapamatovala si ho. Když jsem ho uviděla sedět nahoře na Trúbě v okně, bylo mi jasné, že je to on." Tehdy ještě o Michalovi žádná z nich nic nevěděla, byl pro ně cizím člověkem. Jak Jana říká dodnes, pořád si myslela, že skočit dolů ten kluk nemůže, že se něco takového prostě nedělá, vždyť by se určitě zabil... Proto s němým úžasem sledovala, jak se tělo mladého muže, sedícího v okně dřevěného věžního ochozu, zvolna odpoutává od parapetu a jak padá dolů. Letěl prý jako hadrový panák, bezvládně, možná odevzdaně. Ani rukama nemával, ztracenou rovnováhu nehledal. "Trefil se přímo na tu zeď, co je pod věží. Žuchlo to, pak se převážil a z té zdi padal daleko rychleji, než z věže. Alespoň se mi to zdálo. Pak se nám ztratil za stromy ale to už jsme věděly, kde asi může být. A tak jsme se tam všechny tři rozběhly." Sebevrah ležel poblíž dlážděné pěšiny, s nohama nepřirozeně zkroucenýma pod tělem a crčela mu z nich krev. Třem servírkám přispěchal na pomoc dosud neznámý muž, který se se svými dvěmi dětmi vracel z prohlídky hradu. "Potřebujeme něco na zavázání ran," křikl. Jana se zvedla a utíkala do restaurace. "Popadla jsem kupu čistých ubrusů z prádelny a jimi jsme pak tomu chlapci nohy ovázali," říká. Michal za sebe vydával doslova zvířecí skřeky, cosi křičel, ale nebylo mu pořádně rozumět. Teprve po chvíli se trochu uklidnil a jeho zachránci uslyšeli sténání - "buď mi pomozte, nebo mně zabijte," vyzýval je chlapec. V té chvíli zazvonil jeho mobilní telefon, který ležel na dosah od něj. Zvonil dlouho a tak ho Jana zdvihla z trávy. "Na displeji mu svítilo jméno volajícího. Bylo tam napsáno "miláček" a já jsem pochopila, že je to asi jeho dívka. Nebyl schopen s ní hovořit, tak jsem mu mobil dala do kapsy." Jana i ostatní děvčata říkají, že Michalovi krvácely jen nohy, na jedné z nich zela otevřená rána, ale obličej měl úplně čistý, dokonce bez jediné odřeniny. S pomocí onoho muže podložily chlapci hlavu a pak čekaly na sanitku. Přijela za necelou čtvrthodinku a těsně po ní přilétl i vrtulník záchranné služby. "Jeho dívka, Tamara, přiběhla na hrad, když už Michala odvezli. Plakala a pořád se vyptávala, jestli jsme mu opravdu pomohly, jestli jsme udělaly všechno, co bylo třeba. Byla neskutečně vyděšená," dodává Jana. Pořád se vyptávala, zda Michal opravdu skočil. Ne, odpovídala jí Jana, jen upadl a zlomil si nohu, tak ho odvezli do nemocnice. Tamara ale něco asi tušila, protože se v slzách stále ptala, zda její milý bude žít... Jana sama, jak říká, má chlapcův skok dodnes před očima a přesto, že spolu s kamarádkami projevila zaviděníhodnou duchapřítomnost, dodnes dobře nespí. Když se láska probouzí... Michal s Tamarou se znají od dětských let, jemu je sedmnáct, jí patnáct a něco. Oba dva ještě opravdu jsou děti, prozrazují to i jejich obličeje, chvíli dětsky a dychtivě důvěřivé, chvíli zase přehnaně vážné a zkroušené. Poslední červnovou středu, kdy se "to" stalo, spolu byli na procházce u rozhledny. Na kopci, kterému se tady říká Bílá hora. Jejich vztah totiž charakterizovaly hlavně chvíle společných toulek po okolí, po lesních pěšinách. Nic jiného mezi nimi nebylo a není. Tamara se stydlivým úsměvem přiznává "pár pus a objetí" a Michal na tohle téma hovořit nechce vůbec. Ono také z lůžka na traumatologii Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě, kde jsme s oběma mladými lidmi hovořili, se svět jeví hodně jinak. Je až dojemné vidět, jak Tamara sleduje Michalovu gestikulaci, jeho hlas a jeho odstíny. On zase hledá její oči, těma svýma jí visí na rtech a červená se, když ho přitom vidíme my, cizí lidé a ještě k tomu novináři. "Možná mi nebudete věřit," říká Michal v reakci na dotaz, jak se k něčemu podobnému vůbec mohl odhodlat, "ale já si vůbec nic nepamatuju, mám to všechno jakoby v mlze a v hlavě mi uvázly jen některé okamžiky. Ale jenom do té chvíle, než jsme se na Bílé hoře pohádali. Pak už nevím vůbec nic." Ti dva mladí se tehdy opravdu poškorpili, to říká i Tamara, ale jedním dechem dodává, že se to už stalo i předtím. "No, nepohodli jsme se a řekli jsme si i ošklivá slova, ale mluvit o tom nechci," říká děvče. Pak ale začne vzpomínat nahlas... "Když jsme si to pověděli, neshodli jsme se. Michal se rozplakal a poprosil, abych ho obejmula. Tak jsem to udělala a pak jsem od něho šla pryč. Možná trochu schválně, protože když se něco podobného mezi námi stalo předtím, tak on za mnou brzo přišel. A pak, já když se rozčílím nebo rozzlobím, tak mně začne bolet břicho. To se stalo i tenkrát a tak jsem si tam sedla na takový velký kámen a čekala, že Michal přijde. Jenomže on někam zmizel a pak, po asi deseti minutách mi poslal zprávu na mobil." Slova Michalova sdělení Tamarou otřásla. Z telefonu si přečetla: "Vždycky jsem tě miloval a miluji tě. Sbohem." Psychika brání tělesnou schránku V té době už Michal mířil k věži Trůba na štramberském hradě. Vidělo ho mnoho lidí a nikomu nepřipadalo jeho chování nenormální. Neměl v očích divoký lesk, nepotácel se, ani si pro sebe nic nepovídal. Šel cestou mezi turisty a výletníky, ničím se nich vlastně ani nelišil. Nebýt těch oranžových šortek, nevšimla by si ho ani servírka Jana. U kastelánky hradu Haraldové si koupil vstupenku a spolu s několika dalšími zvědavci vystoupal po dřevěných schodech do třicetimetrové výšky, na vyhlídkový ochoz věže Trúba. Teprve potom, co už ležel v nemocnici se po Štramberku i Kopřivnici vyrojily spekulace a možná i zlomyslné pomuvy o tom, že Michal tehdy musel být buď opilý, nebo pod vlivem drog. "To je nesmysl, já vůbec nepiju a drogy se mi hnusí," říká Michal rezolutně. Rozhodně nelže, protože mezi mnoha testy, které mu v nemocnici udělali, byl i rozbor krve a moči na alkohol a drogy. Všechno bylo negativní. Po operaci a stabilizaci mladého organismu se lékaři pokusili evokovat v mysli mladého muže průběh onoho osudného dne. "Byla u mě doktorka, psycholožka a pak i několik dalších jejích kolegů. Hovořili se mnou, pokoušeli se, abych si upamatoval na ten den, snažili se všelijak. Ale já opravdu nic nevím," opakovaně se dušuje Michal. Nevzpomíná si dokonce ani na hádku s Tamarou. Ví jen, že se spolu domlouvali na vycházce za město, tak, jako už mnohokrát předtím. První reálný pocit z onoho 30. června má až poté, co se probudil na nemocniční posteli. "Doktoři říkají, že se tím vymazáním vzpomínek prý můj organismus bránil. Nevím, nikdy před tím jsem nic podobného nepoznal," říká Michal. Podle shodného názoru odborníků je podobný stav sice vzácný, ale ne neobvyklý. Mozek člověka může na nečekanou krizi reagovat "vypnutím" a nikdo neví, jak se v této situaci kdo zachová. Jednání v afektu může mít i tragické následky - jak pro okolí, tak i pro toho, kdo mu podlehne. V Michalově případě na něj doplatil především on sám a lidé, jemu blízcí. Jeho rodina odmítá o celém případu hovořit, stejně jako Tamařina. Mají hlavně strach z lidských řečí (Štramberk je malé město) a novináře odmítají teprve. Michalův otec, pan Slavomír to říká na rovinu - "Nechci s vámi mluvit. Víte vůbec, že jedny noviny dokonce napsaly, že náš syn už zemřel? A on mezitím ležel v nemocnici. Ale ty pocity, než jsme se tam dovolali a ujistili se, že Michal žije, bych nikomu nepřál." Jak to bude dál? Už to, že Michal přežil pád ze třicetimetrové výšky, je neuvěřitelné. Stejně k nevíře jsou i jeho zranění, sice těžká, ale ne smrtící nebo bezprostředně ohrožující život. Mladík utrpěl dvojité zlomeniny obou nohou, má naštípnutý kotník, zhmožděný jeden plicní lalok s krvácením do hrudní dutiny, naražené ledviny a játra. Jeho strážný anděl se musel pořádně zapotit. "Doktoři říkají, že tak za čtyři týdny se na tu levou nohu už asi postavím a že by se všechno mělo postupně lepšit," s nadějí v hlase doufá Michal nyní. Na své oblíbené kolo si ale hned tak nesedne a do učení (má za sebou první rok truhlařiny) se brzy také nevrátí. Tamara je odhodlána pomáhat mu, jak jen bude moci a dokáže. Každý den za Michalem jezdí do nemocnice a chce v tom pokračovat i po prázdninách, i když v té době už bude v prvním ročníku gymnázia. "Já mám Michala ještě radši, než předtím," svěřuje se a červená se. "Už se nám to nikdy nesmí stát."