Helena Čermáková: V base posiluju prsa

Helena Čermáková (29) teď chodí v bílém. Nosí bílé šněrovací boty nad kotníky, bílé ponožky, stejně zbarvené má kalhoty, pracovní kazajku i čapku na ryšavě blonďatých vlasech. Člověk by málem řekl - zdravotní sestra v plné práci. Omyl, je to Helena Čermáková, která v opilosti zabila svoji pětiletou dcerku Terezku. Stalo se na Kladně, koncem června 2001 a výrok soudu zněl: Tři roky "natvrdo". Nyní je Čermáková smířená se svým osudem, řada věcí jí došla a hlavně - přestala pít. Přesněji řečeno, nemá jak se ke kořalce dostat. V opavské věznici pracuje jako pomocná síla v kuchyni pro příslušníky Vězeňské služby. Čistí mrkev, loupe brambory, krájí zelí a řeže maso. Svoji detailní zpověď poskytla Nedělnímu Blesku exkluzívně, jinak novináře vyhazuje. O pozornost nestojí. Kolik vězení už jste vystřídala? "Jenom Pardubice a teď jsem tady, v Opavě." Dlouho? "Pět měsíců" Jak se tady k vám chovají? "Dobře, řekla bych, že i bezvadně." A co spoluvězeňkyně? "Ze začátku to bylo trochu těžší, ale teď je to v pohodě." Těžší to bylo v jakém smyslu? "To jde hlavně o zvyk a než mně vzaly mezi sebe." Než mezi sebe vzaly ženu, která zabila svoje dítě? "Ano." Daly vám to nějak najevo? "Fyzicky, silou, určitě ne. Žádné mrzutosti nebyly." Přesto jste se ale o svůj život bála. Řekla jste dokonce, že vás ve vězení zabijí... "Tak to nebyla moje slova, ale jednoho redaktora, který si je vymyslel. O život se nebojím." Nikdo vám ani nevyhrožuje? "Zatím momentálně tady ne." Jinde ano? "O tom se nechci bavit. Ale chodí mi různé dopisy, rozebírat to nebudu. To souvisí s mým případem a k němu se vyjadřovat nechci." Ale vrátit se k němu musíme. Vy jste zabila svoji dcerku, tak to prostě je. Nebo existují nějaké nové skutečnosti, o kterých byste se chtěla zmínit? "Ne. K tomu, co se stalo, nic dodávat nebudu." Jak žijete teď, jak trávíte svůj čas? "Když přijdu z práce, dám se do psaní dopisů. Chvíli se taky učím." Co tedy ve vězení děláte? "Dělám tady v kuchyni pomocnou sílu. Pomáhám ku-chařkám při přípravě zeleniny, obloh a tak." Jak vypadá váš denní režim? "Vstávám v pět hodin ráno, na pracovišti se nasnídám a jsem tam tak do půl třetí, do tří hodin. Po návratu na barák se jdu jako vždycky vykoupat." Sprchujete se každý den, teplá voda teče bez omezení? "Ano, žádné problémy nejsou. Po koupání se dozvím, jestli mi nepřišla nějaká pošta a když ano, tak si ji přečtu. Pak se jdu učit a nakonec píšu, odpovídám na dopisy." Co se učíte, jazyky? "Ne, dělám si ještě s jinými kurs vaření. Čteme kuchařky, recepty, tak nějak..." Komu píšete a kdo píše vám? "Kámoši, jenom kámoši. Ale mám i jednu kamarádku." Co vám píší lidé, kteří vás osobně neznají? "K tomu se nebudu vyjadřovat, to je moje soukromá věc." To jistě. Já bych jen rád znal důvod, který chlapa přiměje vám napsat dopis do vězení. "To nevím ani já sama. Ale je jich dost, víc než deset." Při vyřizování pošty tedy máte co dělat. "Zvládám to dobře." I kvůli té námaze jste tak zeštíhlela? "No, já jsem zhubla hodně, shodila jsem třináct kilo. Ze začátku to bylo kvůli nervům. Tedˇ je to jak kdy, někdy zhubnu, někdy přiberu. Podle práce." Čím vás tady krmí? "Tady vaří moc dobře. Třeba včera jsme měly k obědu špagety a ty neměly chybu. Úplně perfektní jsou omáčky a knedlíky." Kolik vás je na cele? "Teď momentálně tři. Ale jinak některé co tu sedí, mají podobný osud jako já." To znamená, že se na svém dítěti dopustily takového násilí, až umřelo? "K tomu se nebudu vyjadřovat. Ale jsou tady takové případy. Ale já si s nimi o tom nepovídám. Ani s nikým." Držíte to v sobě? Tak mi tedy řekněte, na co se soustřeďujete nejvíc? "Na práci. Kromě ní si můžu zajít do posilovny, můžu jít hrát volejbal." Chcete říci, že tu pěstujete sport a kulturu? "Se sportem je to tady dobré. Můžeme hrát i badminton, tenis se tu dá hrát." Tenis? Velký tenis? "Ano, je tady hřiště. A jak jsem řekla, chodím i do posilovny. Hlavně cvičím na motýlku, na posilování rukou a hrudi." Proč zrovna tyhle partie těla? "Ani nevím, ale já se snažím být fit vcelku." A kultura? "To mi tedy ani moc nehrozí. Sice občas vyšívám, ale to je asi tak všechno." A co televize, filmy? "No, občas si na tu televizi zajdu, ale většinou píšu." Kolik dopisů napíšete denně? "Každý den minimálně dva nebo tři. Když mám náladu i víc." Kam je adresujete? Na Kladensko, odkud pocházíte? "No, dá se říci, že do celé republiky. Já tady mám ze všech žen nejvíc dopisů a taky jich nejvíc píšu." Co plánujete do budoucna, po odpykání trestu? "Plány mám, to ano, ale je to moje tajemství." Někde ale budete chtít žít, něčím se zabývat... "Jako první si určitě budu chtít najít práci. Chci zapomenout na to všechno, co se stalo. Ale půjde to těžko. Chci, aby se to už nestalo." To se snad stát už nemůže... "No doufejme, teda - doufám." Doufáte? Vždyť jméno Čermáková si dodnes asi jen těžko kdo dokáže spojit se slovem máma. "Já ty lidi plně chápu." Chcete mít ještě někdy rodinu? "K tomu se nebudu vyjadřovat." Dobře, nicméně máte otce, matku, sestru. Jezdí sem někdo z nich za vámi? "Ne a ani bych sem nikoho z nich nepozvala. Táta třeba už není nejzdravější a je to sem dost daleko. A taky tu nechci mít žádné návštěvy." Přihlásil se vůbec někdo? Ze by za vámi do Opavy přijel? "Ale ano, jsou kluci, co by mně chtěli vidět a chtěli by za mnou přijet. Ale já to momentálně nechci, raději nechci žádné návštěvy." Bojíte se, že by vás viděli tak, jak dnes vypadáte? Jste přece čistě oblečená, učesaná, je vidět, že na sebe i ve vězení dbáte. "Co na to mám říct? Neříkám nic. Poslední návštěvu jsem měla v Pardubicích, ale to už taky skončilo." Skončil nějaký vztah, díky kterému jste se s tím člověkem chtěla vidět? "Já ho brala jako kamaráda, ale jemu to nestačilo. Viděl ve mně něco víc, ale já to nechtěla." Člověk, který je v situaci jako vy, má asi dost času na přemýšlení o tom, co bude. Máte nějaký sen? "Sen určitě. Mockrát si představuji co bude. Hlavně abych začala zase od samotného začátku, bez průserů a bez malérů. A abych se sem už nemusela vrátit. Je to tady hodně těžké a já udělám všechno, abych se sem už nedostala." Máte zázemí ve své rodině? "Chtěla bych, aby se táta, máma i sestra opatrovali. Ale tam k nim se asi nevrátím, vím, že když budu chtít začít znova, bude to někde jinde. Daleko od nich a od Kladna." Změníte barvu vlasů, účes? "Ne, proč bych to dělala." Tehdy, když jste ještě mohla ovlivňovat svůj život, dokázala jste si představit, do čeho jdete? "Abych řekla pravdu, ne. Jsem prvotrestaná, odpykávám si trest za svůj čin a musím to vydržet." Řekla jste trest za svůj čin, znamená to, že ke smrti vaší dcerky došlo opravdu tak, jak stanovil soud? "Řekla jsem, že za to pykám a víc se k tomu nebudu vyjadřovat." A kdybychom se vrátili k tomu vašemu snu? "Musím sama začít od začátku, postavit se sama na nohy. Jak bych to řekla - najít práci a tak dál. Hlavně nechlastat, to je to." Vím, že vaše problémy a to, co jste udělala, do značné míry alkohol ovlivnil. Zvládala jste prý dvě lahve vodky, spoustu piv... "Dvě lahve vodky zrovna ne, ale ty piva jo, ty beru. Já jsem pila i desítku, ale mám raději dvanáctku. Těch jsem za večer vypila někdy i deset. Prokládala jsem to panákama, nejraději jsem měla fernet." Chybí vám tady kořalka? "Abych pravdu řekla, ani ne. Absťák nebo tak, to jsem neměla. Naopak jsem byla ráda, že to nemám po ruce." Přišlo to dost pozdě, viďte. Hlavně pro Terezku. "No jo, to se nedá nic dělat."