Čtvrtek 27. ledna 2022
Svátek slaví Ingrid, zítra Otýlie
Zataženo, déšť se sněhem 4°C

My jsme Sparta hooligans!

16. května 2004
05:01

Vůně krve v nich vzbuzuje pocit štěstí a oddanosti svému klubu. Jsou to právě oni, z koho má strach každý slušný návštěvník sportovního utkání. Jaké to je mít "duši zvířete"? Reportáž přímo ze středu fotbalových "chuligánů".

Vzhůru do Ostravy na chachary! O vrcholu chuligánské sezóny svědčí sestava, která se pošesté ráno schází v Praze na hlavním nádraží. Přes dvě stě lidí. Tvrdé jádro téměř kompletní. Až na dva dobré bijce, kteří večer skončili v policejní cele kvůli pochroumání několika věčných nepřátel, anarchistů, a zařízení hospody. "Z těhle lidí jedou tak tři procenta jenom na fotbal," pochvaluje sešlost Olda. "Novináři jsou kurvy," přijde ke mně Drákula. Než stačím tuto myšlenku zhodnotit, švihne mi čelem do obličeje. Takzvaná hlavička. Z nalomeného nosu se mi spustí krev. Asi abych si o sobě moc nemyslel, když s nimi jezdím teprve měsíc. Později mě pozve spláchnout to do jídelního vozu. Ještě na nádraží přicházejí slovenští hokejoví fanoušci o své vlajky. Kupuje se hromadná jízdenka a bezpočet piv. Sem tam něco ostřejšího. Podle Konyho bude cesta trvat půllitr vodky. Do Milána to bylo šestkrát déle. Bergy to má přepočítané na deset piv. Začínají se rojit policisté. "Kdybyste se líp učili, mohli jste místo toho taky jezdit fandit," volá na ně Makak. Jsou pro nás vyhrazeny tři vagóny na konci vlaku. Dráhy z pochopitelných důvodů vyhrabaly ty nejhorší. "Tak pod takovou sedačkou jsem za Spartou projezdil celou republiku," vzpomíná Dino na úkryt před průvodčím či policisty vyklízejícími vlak kvůli výtržnostem. "Nás nikdo nezastaví v našem řádění, hrdinové dělnické třídy," rozlehne se zpěv. "Čerti černý, my vás nenávidíme!" vyslechne si početný policejní doprovod na začátek cesty. Expresní vlak nemá moc zastávek. Na každé stojí před posledními vagóny kordón mužů zákona. Mohutné skandování: "Sparta!" z oken spojené s boucháním do stěn vozů nenechá nikoho na pochybách, kdo tudy projíždí. Největší bitka "Chachaři se zatím neozvali," hlásí jeden, co má kontakt na chuligány soupeře. Bitky se zpravidla domlouvají po mobilu, někdy pár dní předem, někdy několik hodin před utkáním. Čísla na sebe má omezený okruh lidí z táborů soupeře. Znají se léta. Třeba z metalových koncertů. Nebo ze zápasů reprezentace, na které bývá vyhlášen smír klubových fanoušků. "Z Teplic jsme jeli vlakem zrovna s chacharama a dobře jsme si s některýma pokecali," říká Bergy. "Opaváků je málo, ale mají úroveň, drží při sobě. Mám mezi nima kamarády. Před lety jsme se tam při zápase porvali v hospodě, byla úplně vybílená," povídá Olda. "Týden na to jsem s nima v tý samý hospodě chlastal a vyprávěli jsme si, jak to tam lítalo." Náhodné střety vznikají při slídění skupin fanoušků po městě. Zrovna s Ostravany došlo před časem k jednomu v porubské pivnici. "Nás bylo třicet, jich osmdesát. Zabarikádovali jsme se a hospodu udrželi, i když rozmlátili okna šutrama," vzpomíná sparťan. Oproti tomu mívají domluvené bitky pravidla. Pokud možno odlehlé místo odsouhlasené oběma stranami. Počet na počet. Kdo je navíc, měl by se držet stranou. Beze zbraní. ("V době, kdy Ostrava hrála blbě a neměli tolik fanoušků, jezdili jim pomáhat Poláci. Před bitkou odkládali nože a sekyrky. Není divu, že v Polsku je každou chvíli někdo mrtvej.") Bez dokopávání. Pokud někdo zůstane ležet na zemi a zařve: "Dost!", měl by ho soupeř nechat na pokoji. A posledním nepsaným zákonem je solidárnost proti policii: "Nikdo se tady nepral, krev mi teče, protože jsem zakopl a upadl." Samotný střet trvá pár desítek vteřin. "Pak si posbíráme zraněné, podle jejich počtu se domluvíme, kdo vyhrál, nebo jestli to bylo nerozhodně, zatleskáme si a jdeme na fotbal." Jsou ovšem bitky, ve kterých se domluví, že žádná pravidla neplatí. Jako před posledním derby se Slávií Praha. "Byla to letos naše největší domluvená bitka. Pak už jen jedna s chachary v České Třebové. Neodehrává se to zdaleka při každým zápase," říká Olda a zpod rukávu mu vykoukne velké tetování s dominujícím sparťanským znakem. Kromě zmíněných klubů má podle něj tvrdé fanouškovské jádro ochotné bojovat ještě Brno a Olomouc. Z druhé ligy uznává příznivce Bohemians. ";Z těchhle chuligánů může každej porazit každýho. Kromě Slávie. Těm dáme vždycky." Nenávist k "sešívaným" prý nepramení z toho, že jde o odvěkého pražského rivala. "Hlavně dělají podrazy. Jednoho z nás jich patnáct zkopalo na diskotéce, kde byl se svou holkou. Dalšímu hodili do okna šutr. Do ložnice, kde spala jeho máma. Sprejem nastříkali ty svoje nápisy na hospodu, kam chodíme. Tak jsme jim to spočítali." Bitku jsem měl možnost vidět. Ráno domluva telefonem. Jeden ze sparťanských vůdců jede autem obhlédnout místo, které si slávisté určili. Souhlas. Domluva pravidel: Bude bez pravidel. Sparťané mezi tím vyčkávají v několika hospodách kousek od sebe. V tunelu mezi Žižkovem a Karlínem se jich sejde sto dvacet. Rozléhá se mohutné volání: "Vládci Prahy!" Sedmasedmdesát protivníků čeká v šiku kousek odtud na smluveném místě. Ulička zúžená ohradou. Jinak nikde nikdo. Jen jedno policejní auto. Celou dobu houká. Než stačí přijet posily, bude po všem. Vůdce jde v čele průvodu. "Pojďte! Tři, dva, jedna, Sparta!" zařve a rozbíhá se. Za ním nejvíc nabuzení bijci. Střet předních řad. Jeden na jednoho. Míhání pěstí a kopajících nohou. Někteří vzadu se snaží prodrat k nepříteli. Jiní jen vyčkávají. Houf slávistů ustupuje. Na zemi jich zůstává asi pět. Přijíždějí policejní auta. Obě strany se rozprchávají. Slávisté sbírají své zraněné. Celý střet trvá snad dvě minuty. Jen tak se porvat Rychlík do Ostravy se postupně mění v hospodu čtvrté cenové skupiny nejtvrdšího ražení. Po zemi se válí vajgly. Lahve a plechovky od piva ne. Ty vylétaly okny. Narvaným jídelním vozem duní pokřiky a popěvky. Sem tam si někdo nasadí na hlavu látkový kryt lampičky. Olda trhá Raudýsovi nohavici až k rozkroku a slibuje mu koupi nových kalhot do limitu tisíc korun. Bergy rozfoukává marihuanu klukovi, co si chtěl ubalit jointa. "Drogy nesnáším. Zažil jsem dost kamarádů, co do toho spadli. Za rok byly z udělanejch chlapů třasořitky s rukama jako hůlky." Bergy s rameny jak vrata se už měsíce připravuje na svůj první poloprofesionální zápas v boxu. Vyhlédl si ho trenér při kursu bodyguardů. Nechal kvůli tomu práce a žije z úspor. Jen startovné mu hodí šestinásobek průměrného platu. Když vyhraje, má nejméně na rok vystaráno. "Ve rvačce ti to ale moc nepomůže. Viděl jsem spoustu mohutnejch chlapů, který neměli proti rychlýmu střízlíkovi nárok." Sám jednou dostal od bohemáka nakládačku, že skončil na jednotce intenzívní péče. S klasickou výmluvou pro lékaře o pádu na neosvětleném schodišti při cestě z hospody, které doktor stejně nevěřil. "Vždycky do toho jdeš s tím, že může bejt po tobě. Stejně tak soupeř. Ale nikdo tě do ničeho nenutí," pokračuje Bergy. "Chceme se dobrovolně servat, tak ať nás policajti nechaj na pokoji. Něco jinýho je, když se k tomu nachomejtne někdo nezúčastněnej, nebo je ničenej cizí majetek." Tvrdí, že se při boxu vybouří dostatečně, tak proč ještě tohle? "Přece Sparta. Musíš to mít v srdci, jinak bys tolik neriskoval. Zdraví i kriminál. Jsou lidi, co to maj jako adrenalinovej sport, místo aby si šli skočit bungee jumping. Těch je ale menšina. Jezděj rok, dva, pak je to přestane bavit." V Německu jsou prý příznivci rozděleni na "normální" fanoušky, ultras (dělají atmosféru včetně zpěvu chorálů, skandování, výroby transparentů, odpalování pyrotechniky) a chuligánů, co se jdou jen porvat. "Na Spartě je to tak nějak všechno dohromady." Projíždíme Českou Třebovou. Tady došlo k bitce, když baníkovci jeli na zápas do Liberce a sparťané do Opavy. "Volali, abysme vystoupili. Jenže my čekali, že něco bude až pojedeme zpátky přes Ostravu, takže jsme se nestačili domluvit a ven šla jenom část," popisuje jeden z chuligánů. "Přijeli autobusem a autama. Došlo k tomu na nějakým náměstíčku. Policajti byli nejdřív v menšině, tak nás nechali. Ze začátku to vypadalo nerozhodně, zatleskali jsme si, ale pak naši do jednoho z nich naběhli a dostali jsme přes držku. Měli lepší sestavu, teď jak hrajou na špici a fotbal tam letí, jezdí s nima kluci naverbovaní po posilovnách, snad jim prej za to i platí." Tentokrát od baníkovců po cestě žádná zpráva. Pusťte nás na ně! Většina pořádkových sil nás očekává na ostravském hlavním nádraží, proto vystupujeme o zastávku dříve ve Svinově. Policistů není moc. Několik sraženo do kolejiště, když přemlouvají k nástupu zpět. Volají posily a snaží se průvodu zabránit v cestě do města. Sem tam na ně letí flaška od piva. Skupina se odtrhne a vrazí do hospody. Hostinský je proti. Sparťan popadne židli. "Nehodíš," doufá chlap za pípou. Hodil. Dochází k dalším potyčkám s policisty, ale dav se nakonec před jejich kordónem zastaví. Za chvíli jsou tu jejich posily a autobusy. Natlačují nás do nich. Štíty před sebou, tomfy v pohotovosti. Sem tam rána. Dostávám šlupku a jdu k zemi. Rychle na nohy. Policisté hlídají i vevnitř v autobusech. Sektor pro hosty na stadiónu neprodyšně obklíčen. Nikam jinam se nedá zdejchnout. Jediný stánek na ochozech. Obsluha neskutečně pomalu rozlévá minerálku a čaj, jediné povolené nápoje. K jídlu bonbóny a tyčinky. Brzy ani to ne. Někdo ze sparťanů začne do stánku vztekle kopat a prodavač bere i s pokladničkou roha. Vyprodané Bazaly připravily domácím skvělé ovace včetně obrazců z barevných papírů přes celé hlediště. Sparťané kontrují provokacemi, hlavně narážkami na zdejší vysokou nezaměstnanost, ozývají se i protižidovská hesla. Vedoucí gól jejich mužstva vlévá energii do žil. Nabíhání na plot. Mezi diváky domácích letí zapálená světlice, pro postiženého jede sanitka. Baníkovští chuligáni zuří a snaží se vylomit bytelný plot. Do mezery mezi oběma tábory vbíhá posila těžkooděnců. Ještě hůř je po zápase. Domácí fanoušci se dostávají před sparťanský sektor přes hřiště. Hradbu mříží a těžkooděnců zesilují policisté na koních. Ostravané oplácejí útok světlicí. Ta letí ve vteřině zpět. Policie nás vytěsňuje před stadión k autobusům. Uhýbáme několika kamenům nebo snad úlomkům cihel. Kouskem oka si všimnu, jak protivníci strhávají kus plechu na ochozu tribuny a snaží se ho hodit na nás dolů. Málem se nám daří prorazit bránu na hřiště, ale zase rychlý přesun policie. V autobuse říkám Bergymu, že přece jenom vděčíme policajtům za život, že by nás jinak taková přesila chacharů rozsápala. "Blázníš, teď jsi mě teda zklamal. Škoda, že je na nás nepustili, kolik myslíš, že by se jich doopravdy rvalo,"odpoví a oči mu pořád svítí podivným transem. Lepší než sex Na nádraží jsme obklíčeni na trávníku u krajního nástupiště. Situaci zklidňuje to, že jsme po dvou pouštěni ke stánkům s občerstvením. Bouřlivý den se mění v celkem poklidný piknik. Šíří se zprávy, že několik sparťanů bylo zadrženo policií. "Já už toho mám dost," propadá skepsi Bergy. "Včera mi zavřeli kamarády kvůli levičákům, dneska tohle. Nechci se ráno loučit s přítelkyní, že ji možná uvidím za pět let." Zatím vyvázl s podmínkami a čtvrtroční vazbou. Odpracoval stovky hodin veřejně prospěšných prací. "Dělám v léčebně dlouhodobě nemocných. Dali mě na nejhorší oddělení k umírajícím. Pochvalujou si mě. Hlavně jeden děda, co měsíce nemluvil. Asi je spokojen, jak mu utírám zadek." Makak potrestaný za stejný čin, nadávky na Ameriku během minuty ticha na stadiónu po jedenáctém září, šel místo nařízených prací sedět. Chuligáni drží při sobě, posílali mu peníze a balík. Bergy se na pohlednici podepsal: "Tvůj fotr." Makak šel okamžitě k výslechu. Jeho pravý otec je už léta hledanou osobou. Bergy ho "adoptoval" na jednom z výjezdů se Spartou, na které dvacetiletý Makak jezdil s rodiči od svých jedenácti. Jeho táta se k němu v opilosti choval dost nechutně. "Nech ho, já jsem jeho otec," řekl Bergy. "Kdo je tvůj otec?" řekl starý Makak. "Bergy," řekl mladý Makak. A bylo to. Makak vypráví, jak po návratu z basy sbalil holku: "Zaplatil jsem jí pět piv a ona, že půjdeme ke mně. Lehla si a nic. Prej že není žádná kurva. Tak jsem jí řekl, ať vypadne, že nejsem žádná ubytovna. " Jeho kámoš byl zase se slečnou v nejlepším, když mu zazvonil mobil, že se jde na bitku se slávisty. "Co by dělal. Zvedl se, nechal ji ležet a šel." O přízeň dívek nemají očividně nouzi. "Já nevím, co na nás viděj. Jizvy, vymlácený zuby," povídá jeden z hromotluků. "Asi tu romantiku rytířskejch časů. Když bijci prohrajou na férovku, zavolají posily, naběhne jich deset na dva, na tebe střílí hajzl brokovnicí a kamarád mu dá před hlaveň ruku a málem o ni přijde, pochopíš, co je kamarádství. Kdo z těch páprdů, co na nás nadávaj u televize a pak se vybijou na svý manželce nebo dítěti, by tohle pro svýho kámoše udělal?" Ostravané slaví titul, my jsme nahnáni do svých vagónů připojených ke zpátečnímu rychlíku. Cestou zpět je největší starostí těch, co jim došly peníze, ukořistit pivo. A těch kdo ho mají, si ho uhlídat. "Jediný, co jsem v životě dokázal, je, že jsem zbil dvě stě lidí," snaží se držet zábavu proslulý chuligán s velmi dobrým postavením v soukromé firmě. "Já jenom sto třináct," vezme to vážně a se zklamáním druhý. "My tady cedíme krev a pak se dočteš v novinách, že celá liga je předem prodaná," povzdechne si třetí. "Ale stejně, ani prcání nemám rád jako tyhle výjezdy." (V reportáži z minulého týdne jsem k fotografii brněnských fanoušků omylem napsal sparťanský pokřik. Oběma stranám se omlouvám - pozn. aut.)

Další videa
Osoby v pátrání