Pozůstalí: Nikdo se nám ani neomluvil
Lidé z bílého neoplanu SOA 35-75, kteří před rokem přežili jeho havárii, trpí hrůzou z autobusů, léčí si trauma z pádu. Ve zlomku sekundy se jim zhroutil svět.
Páteře sešroubované titanovými šrouby, kosti spojené dráty, zlámaná žebra, šrámy na těle i na duši. Trpí hrůzou z autobusů, léčí si trauma z pádu. Lidé z bílého neoplanu SOA 35-75, kteří před rokem přežili jeho havárii. Ve zlomku sekundy se jim zhroutil svět, ztratili své blízké. Vinu za 19 mrtvých a 34 zmrzačených přiřkl soud řidiči Pavlu Krbcovi. Ten ale odmítá osmiletý trest nastoupit a na ty, kdo ho nazvali vrahem, podal žalobu. K tragické havárii autobusu došlo přesně před rokem. Za dlouhých 365 dní se lidem, kteří hrůzu přežili, ale přišli o své blízké, nikdo ani neomluvil. Loni 8. března se mnozí podruhé narodili. Letos jim ve stejný den končí nemocenská a od zítřka musí do zaměstnání nebo do invalidního důchodu. To čeká i Jiřího Karase (49) a Karla Fialu (51), založili proto občanské sdružení Nažidla 2003 a dožadují se svých práv. Zatím bezvýsledně. Cestovka ani dopravce jim zatím nedali ani korunu.
Řidiči smrti se do vězení nechce Řidiče Pavla Krbce (55) soud odsoudil loni v listopadu k osmi letům vězení. Proti rozsudku se odvolal a trest dosud nenastoupil. Skrývá se. Žije u své družky v Chebu, ven ale nevychází, s nikým nemluví... Po rozsudku zrušil Krbec licenci na taxík a pracoval chvíli v zahradnictví. "Nechci poslouchat, že s tím, kdo zabil 19 lidí, nikdo nepojede," přiznal tehdy. Do roku 1998 jezdil 14 let u ČSAD. Na dva roky mu odebrali řidičák kvůli alkoholu. V osudný den u Nažidel jel s autobusem 118kilometrovou rychlostí. Než se zřítili, chyběly mu tři kilometry do vystřídání. "Kdyby měl mít dva a půl miliónu kilometrů bez nehody, jak tvrdí, musel by ujet 460 kilometrů denně," zpochybňují jeho doklady příbuzní obětí.
Bolest hojí Terezka Nejkrutější byl asi osud k rodině Petry a Josefa Pudilových. Na seznamu 19 mrtvých měli obě dcery: dvouletou Elišku a šestnáctiletou Kateřinu, také Petřinu maminku, sestru a jejího druha. Z osmi lidí se vrátili jen tři. "Vyletěli jsme z autobusu oknem a přežili dopad se zlomeninami. Když jsem se probral, začal jsem hledat děti. Necítil jsem bolest, jen zoufalost," líčí okamžik hrůzy Josef Pudil. Dlouho si vyčítal, že vzali do hor i dvouroční Elišku. Život jde ale dál a žít museli i Pudilovi a dnes už zase mají pro koho. Druhý únorový den se jim narodila dcera Terezka. "Má už tři a půl kila a za měsíc povyrostla o 3 centimetry. Všichni z autobusu jí jsou kmotry," řekl pyšně šťastný otec. "Až bude větší, vysvětlíme jí, jak zahynuly její sestřičky," dodává máma Petra. Terezka dala všem z autobusu nový impuls do života. Přišla na svět o měsíc dříve. Jako by pospíchala potěšit.
