Garsonka pro vraha!

Bez milosti zabíjeli. Své oběti brutálně ubodali loveckým nožem, odstřelili ze zálohy nebo jejich těla nechali sežrat prasatům - Vocásek, Roubal, Kutílek - nejhorší čeští vrazi současnosti. Dnes jsou za mřížemi v našich nejtvrdších věznicích a před sebou mají jedinou vyhlídku - že ve vězení za dlouhé desítky let také zemřou. Jejich trest je totiž doživotí! Ve Valdicích a na Mírově jsou zhruba tři desítky doživotně odsouzených. Jak vypadají jejich dny za mřížemi? Co mohou a na co naopak nesmějí ani pomyslet? Nedělní Blesk exkluzivně hovořil s některými z nich... Zčásti historický, zčásti moderní areál valdické věznice připomíná nedobytnou pevnost. Oprávněně, vždyť tu jsou stovky vězňů. Většinou mají na svědomí pověstná "elpéčka", tedy loupežná přepadení, pak vydírání a nebo třeba rozsáhlé krádeže. Ale jsou zde i nejtěžší zločinci, kteří za brutální mordy, nad nimiž stydne krev v žilách, vyfasovali "flastr" doživotí. Jsou umístění na tzv. éčku - ve třípatrovém bloku, který je určitě nejstřeženějším místem valdické věznice. Před časem prošel rozsáhlou rekonstrukcí za miliony korun. V celách se upravily mříže, venkovní prostory doplnily mechanické zábrany. Uvnitř zaznamenávají každý pohyb desítky bystrých kamer a čidel. To všechno i kvůli vrahovi Jiřímu Kajínkovi. Když v říjnu 2000 uprchl z "konkurenčního" Mírova, odstartovalo to horečné úpravy v nejtvrdších českých věznicích, aby se podobný útěk už nikdy neopakoval. Tady ve Valdicích sedí nejtvrdší zločinci většinou po jednom. Jednu z cel o výměře devět metrů čtverečních obývá i Josef Kott. S parťákem Michalem Kutílkem zabili těsně po revoluci čtyři lidi během dvou dnů. Postarší hlídač jednoho podniku zemřel po průstřelu hlavy, dvě mladé stopařky skončily s desítkami bodných ran zaházené větvemi v lesích, zastřelen byl i pražský taxikář. Pátá oběť - britský řidič kamionu - přežila jen proto, že kulka se jako zázrakem vyhnula důležitým místům v jeho lebce. Dnes tráví Josef Kott část pobytu v cele i tím, že se snaží dokázat svou nevinu. Ve stroze zařízené cele má záchod oddělený zástěnou, umyvadlo s vodou a přívodní kabel pro poslech rozhlasu. Samozřejmě postel, stůl a židli. Samota mu nevadí. "Za těch třináct let věznění vím, že nejhorší pro doživotní vězně je ponorková nemoc. Proto doživoťáci většinou bydlí sami. Stačí ale i to, když se na vycházkách vidíte pořád se stejnými lidmi. To pak stačí malichernost a ve vzduchu je rázem cítit napětí. Vztahy mezi vězni bývají narušené i z jiných příčin. Asi těžko by dal někdo dokupy Kajínka s Vlasákem, který ho na útěku prásknul. A nebo mě s Kutílkem," říká Kott. Jeho vězeňský den začíná budíčkem v šest hodin ráno, o víkendech a svátcích si může půl hodiny přispat. Následují úkony jako z programu skautského tábora - osobní hygiena, úklid, snídaně, rozdělení korespondence, dobrovolné vycházky, zájmové a pracovní aktivity. "K těm patří třeba sledování televize, kterou si vězeň může pořídit, když dostane povolení od ředitele věznice. Každopádně však není možné koukat na cokoliv. Program určuje speciální pedagog podle toho, o co má vězeň zájem - o dokumenty, vzdělávací pořady, cizí jazyky. Zprávy před osmou jsou ale samozřejmostí." Ve volném čase se Kott věnuje malování. "Z doživoťáků maluji olejem, temperami a pastely jen já, většinou obrazy se šachovou tématikou. Rovněž studiem šachů se zabývám jen já. Můžu mít šachový počítač i šachové knihy. V pondělí a ve středu vždy odpoledne si můžu dát partičku s jiným doživoťákem v kulturní místnosti. Naopak nejhorší jsou pro mě někdy vycházky. Otřesné je, když se musím procházet s vězněm, který má IQ v pásmu debility. Jde vesměs o Romy nebo o jedince narušené dlouhým vězněním. Ne každý se dokáže vzepřít a bojovat. Někdo psychicky propadne a těžko nabere druhý dech, aby se dokázal vzchopit a odrazit se ode dna," říká. Dalším »doživoťákem« ve valdické věznici je Ivan Roubal. Soud mu prokázal pět vražd, po dalších dvou mrtvolách policie stále pátrá. Roubalovy oběti umíraly v obrovských mukách a jejich těla skončila v žumpě, rybníku a možná i jako potrava vietnamských prasat, která Roubal choval na svém šumavském statku Pohádka. Dnes tenhle bezcitný, zato velmi inteligentní muž, obývá samostatnou celu stejně jako Kott. Televizi však nemá. "Nepořídím si ji proto, aby mi někdo nařizoval, co smím vidět a co ne. Jediný přístroj, který mám, je elektrický ponorný vařič, ale hrnek mám jen dvoudecový, z plastu. Žádal jsem květiny, ale nedali mi je. Chtěl bych i kus nádobí k vaření, třeba špaget," říká.