Vykrádám hrobky pro dobrou věc

Muž, o kterém bude řeč, o sobě tvrdí, že je na útěku. Má zřejmě proč se bát zákona i lidského hněvu. Za necelých devatenáct let se třiatřicetiletému Ondreji Jajcajovi z Bratislavy podařilo vyloupit na pět set hrobek. Při této své »výzkumné činnosti« (jak s vážnou tváří tvrdí) se soustřeďoval na území někdejšího Rakousko-Uherska. »Pracoval« nejen ve svém rodném městě, ale i ve Vídni, Budapešti a Praze. Prý neexistuje hrobka významnějšího člověka té doby, kterou by neznal zevnitř. Neměl a nemá zábrany, o zpráchnivělých lidských ostatcích hovoří s rutinou, bez emocí. Stejně věcně v rozhovoru s reportéry Nedělního Blesku popisoval svoji metodu, to, jak do hrobek vnikal, jakým způsobem otevíral rakve a jak nakládal s tím, co nalezl. První, co upoutá na Ondreji Jajcajovi, je jeho neobvyklá štíhlost a dlouhé, jakoby průsvitné a velmi citlivé prsty. Možná je to profesionální deformace. Člověk, který se protahuje úzkou štěrbinou pod odsunutou náhrobní deskou, hromotlukem být nemůže. I ta zvláštní délka prstů pomáhá při zkoumání obsahu otevřených rakví. To vše Ondrej při našem rozhovoru připustil. Možná proto, že o sobě takto hovořil vůbec poprvé, byl mimořádně otevřený. Co se v mládí naučíš... Do »své« první hrobky vlezl Ondrej Jajcaj ve čtrnácti letech. Kamarád Martin, syn známého slovenského herce E. R., mu dělal zeď. Bylo to na Ondrejském hřbitově v Bratislavě a účelem byla bohapustá krádež - kluci tak chtěli přijít k penězům. Zlatý prsten a několik zlatých korunek ze zubů přetavili a prodali cikánům postávajícím před jakousi výkupnou drahých kovů. "Tehdy jsem poprvé pocítil to tajemno a jakýsi náraz energie, který se skrýval v opuštěné hrobce," vzpomíná Ondrej. Rozhodl se, že nedefinovatelné »tabu«, které se váže k lidským ostatkům a místům, kde spočívají, pořádně prozkoumá. Jeho cesty do hrobek tak byly stále častější a zpočátku motivované výhradně touhou po zisku. "Asi jsem tímhle obdobím musel projít," krčí rameny Ondrej po výčitce, že vykrádání hrobek a faktické pohrdání lidskou pietou mu těžko získá sympatie kohokoliv. "Já to beru tak, že jsem svým způsobem vyzrával pro své budoucí zaměření. I když chápu, že ne všichni jsou ochotni tohle vysvětlení přijmout." Nejprve si k vykradení vybíral hrobky bohatých Němců a Maďarů - tam obvykle byla dobrá kořist. Dodnes vzpomíná na briliantovou brož z bratislavského Evangelického hřbitova u Kozí brány. Šperk sňal z lebky ("byly tam ještě vlasy, ale ty jsem doma odstranil") manželky jakéhosi královského rádce, původem Maďara ("...kiraitancos bylo na obelisku napsáno," vybavuje si po chvíli vzpomínání). Další výjimečnou »trefou« bylo otevření hrobky továrníka Grünberga, majitele známé fabriky Kablovka. Jeho zlatý můstek ale byl poslední, který plameny autogenu přetavily do hrudky zlata za pár tisíc. "Tehdy mi už bylo jasné, že v zubařské práci, v protetice, ve zlatých zubech i můstcích je unikátní svědectví o své době i o mistrovství lidí, kteří to všechno uměli udělat." Ondrej Jajcaj, snad přesycený tím, čeho se dopouštěl dosud, snad podvědomě toužící po ospravedlnění, se rozhodl shromažďovat »exponáty«. Zjistil totiž, že v naší zemi a vlastně ani nikde jinde v Evropě neexistuje solidní zubařské muzeum s ucelenými sbírkami. Rozhodl se, že jeho vzniku napomůže tím, že pro něj zajistí mnohasetkusový soubor zubařských prací, který nebude mít obdoby. Hrobky i rakve v nich od té doby otevíral s jasně stanoveným cílem, kterému od roku 1994 podřídil svůj život. Archeolog amatér i noční hlídač hřbitova Ondrej začal jako brigádník pomáhat při archeologických výzkumech ("garantuji vám, že dobrých sedm archeologů z deseti si přivlastňuje alespoň část toho, co najdou," tvrdí) a pak se nechal zaměstnat jako noční hlídač Ondrejského hřbitova. Toho, kde před lety poprvé otevřel hrobku ("od té doby vím, jak pracují hrobníci, a vím také, že nejméně osm z deseti z nich nebožtíky okrádá"). Další etapou bylo získání peněz na nového a finančně nesmírně náročného koníčka. "Začal jsem objíždět pohraničí Československa a hledal jsem věci, které tam zakopali Němci před svým odsunem. Postupem doby jsem si vypracoval vlastní metodiku a byl jsem překvapivě úspěšný," dodává Ondrej Jajcaj. Hledal prý na místech někdejších usedlostí, kopal pod nejvyššími stromy v jejich sousedství, i pod kostelními lavicemi. "Začátkem devadesátých let jsem ve vyhořelém kostele v Neratově, nedaleko Bartošovic v Orlických horách, našel hotový poklad zlatých i stříbrných šperků, včetně masivního zlatého skřipce," pochlubil se. S penězi za takto získané cennosti se Ondrej Jajcaj naplno vrhl do otevírání hrobek a rakví v nich. Stanovil si jen jednu hranici - rok 1925. Nikoho, kdo byl pohřben po tomto datu, z jeho posmrtného spánku nevyrušil... Vídeň - Zentral Friedhof a jeho »panenské« hrobky Ústřední hřbitov ve Vídni zná Ondrej víc než dobře už dvanáct let. Velká část jeho »stomatologické sbírky« pochází právě odsud. "Na rozdíl od takových Olšan v Praze, kde je dobrých devadesát procent hrobek vykradených, bylo ve Vídni pořád hodně co k nalezení. I když ani tam už to není to, co bylo kdysi." (Pozn. aut.: Vojtěch Grametbauer, ředitel Správy pražských hřbitovů pro Nedělní Blesk vyloučil, že by Olšany byly v tak žalostném stavu. "Za období od roku 1995, kdy jsem do své funkce nastoupil, ručím. To, co snad bylo předtím, jsem nijak ovlivnit nemohl a k nějaké kontrole nemáme důvod," zdůraznil.) Prý opravdu unikátní kusy, klenoty mezi budoucími exponáty stomatologického muzea (k téhle myšlence se Ondrej Jajcaj v našem rozhovoru vrací každé dvě tři minuty) nalezl v »Judische Abteilungu«, židovském oddělení Ústředního hřbitova ve Vídni. "Židé patřili k těm bohatším a židovští zubaři měli odedávna vynikající pověst. To, co zanechali v ústních dutinách svých zemřelých souvěrců, patří k tomu nejlepšímu ve stomatologické praxi," vysvětluje Ondrej. Jedním dechem dodává, že už napsal »jistému rabínovi« a vysvětlil mu pohnutky, které ho vedou k »návštěvám« u zemřelých a je si jist, že nebude odsuzován. "Každý soudný člověk přece musí pochopit, že já vlastně zachraňuji zuby slavných i obyčejných lidí před rozkradením a zničením. Nebýt mne, zmizel by důležitý klíč k pochopení historie," je přesvědčen Ondrej. Co je moc, je moc. Ale co s tím? Techniku pronikání do hrobek Ondrej Jajcaj s postupem doby zdokonalil. »Pracuje« vždy v noci, hodinu vniknutí k zesnulým volí podle momentální situace. Ještě předtím se převlékne do gumového obleku (ideální je prý vyřazená protichemická armádní souprava, na vojně známá jako »atombordel«), nasadí si respirátor s membránou a natáhne silné rukavice, používané v laboratořích. Páčidlem na několika místech nadzdvihne náhrobní desku a vsune pod ni kovové válečky, totéž pak opakuje na protější straně desky. Ta pak klouže s vynaložením minimální námahy. Rakev vykradač otevírá v závislosti na jejím stáří - buď nůžkami na plech, nebo tlakem rukou či nohou. "Důležitá je dezinfekce," zdůrazňuje Ondrej, "tělesné ostatky nebožtíka v rakvi proto vždycky postříkám roztokem Sava, sprej nosím s sebou." Zlaté zuby, zlaté můstky nebo jinou zubařskou práci bere Ondrej bez váhání, šperky nebo další drahocennosti prý nechává na místě. "Vím o hrobu jisté uherské šlechtičny, která má ve své rakvi naprosto neznámou partituru proslulého operního klasika. Zajistil jsem ji proti vlhkosti, a když budu potřebovat, vrátím se pro ni." Naprosto neuvěřitelně zpočátku znělo Jajcajovo tvrzení, že se dostal do hrobek Johannesa Brahmse a Johanna Strausse mladšího ve Vídni a že si z nich odnesl chrupy obou těchto slavných mužů. Mělo k tomu dojít v říjnu 2001, poté, co se mu nepodařilo otevření hrobky českého cestovatele Emila Holuba ("jeho náhrobní deska je komplikovaně provedená, potřeboval bych ještě nějaká dřeva na její podložení, ale nebylo kde je vzít," vzpomíná Ondrej), bylo to »východisko z nouze«. V obou hrobkách je prý písemná zpráva o »návštěvě« a pachatel pořídil i dokumentaci. Ondrej Jajcaj tvrdí, že fotografie zaslal »vídeňským úřadům«. Výsledkem je žaloba, kterou na něho prý podala Straussova společnost v Rakousku. Filozofie »sběratele exponátů« a člověka, který vší silou své osobnosti touží po vytvoření muzea stomatologie, je velmi svérázná. "Zrovna teď jsem v hraniční situaci, nebyl by problém zmizet, prostředky na to mám. Já ale chci vyvolat diskusi, chci lidem ukázat, kam směřuje dnešní konzumní společnost. Jaký je rozdíl mezi zuby pračlověka a chrupem lidí odevzdaných zemi v 18. a 19. století?" klade řečnickou otázku Ondrej. Rezolutně tvrdí, že svoji »mnohakilogramovou« sbírku zlaté zubařské práce je připraven veřejně odevzdat. Chce - rovněž veřejně - diskutovat o tom, co dělá. I s ohledem na zákony, se kterými zatím problémy neměl. "Jakékoliv žalobě proti mně by musela předcházet exhumace v konkrétních hrobkách. Kdo a proč by ji nařídil?" říká s notnou dávkou alibismu. (Pozn. aut.: Podle Policejního prezídia v Praze a pražské ústředny Interpolu Ondrej Jajcaj neprochází databází ani trestaných, ani hledaných osob. Totéž Nedělnímu Blesku sdělil tiskový mluvčí Policejního prezídia Slovenské republiky pplk. Jaroslav Sahul.) Posledním argumentem, který Ondrej uvedl na svoji obhajobu, je činnost archeologů v Egyptě. "Nedělají vlastně nic jiného než já," shrnul, "jen díky jim víme něco o faraónech a o životě v té době." Faktem ale je - nehledě na desítky dalších otázek, týkajících se nejen etiky a lidskosti Ondrejovy činnosti -, že před egyptology má několik tisíc let náskok...