Žili jsme s bestií?

Případ umučené Lucinky (4) viděný z druhé strany Soud tento týden vynesl již třináctý verdikt v devět let trvajícím procesu o tom, kdo vlastně a jakým způsobem bestiálně utýral k smrti čtyřletou Lucinku Jenšíkovovu. Státní zástupkyně, městský soud v Praze a značná část veřejnosti dává jednoznačně vinu nevlastnímu otci děvčátka, Martinu Ježkovi (29). Jeho rodina ho ale brání zuby nehty. Argumenty, které snášejí v jeho prospěch, ale jakoby nikdo nechtěl slyšet a upřímně řečeno - věří jim jen málokdo. Nedělní Blesk získal exkluzívní zpověď dvou žen, které by odsouzeného Ježka měly znát nejlépe ze všech. Jeho matky a současné manželky. Osud bezbranného dítěte, které se stalo obětí brutálního zločinu a přišlo o život, musí snad u každého vzbudit upřímný soucit a pocit zděšení. Jak vůbec se něco takového mohlo stát? Jak to, že mezi námi chodí, pracují a klidně žijí tvorové, schopní dopustit se tak neskutečně zbabělého a nelidského činu? Jenomže i ten, na jehož bedra padá obvinění, má obvykle své zastánce. V případu Martina Ježka tomu není jinak. Jeho rodina a někteří ze sousedů, kteří ho znali od malička, nechtějí uvěřit, že by byl něčeho podobného schopen. Až dosud se odmítali o svých pocitech a domněnkách bavit. Reportéři Nedělního Blesku byli první, komu se v zapadlé jihočeské vesničce mezi Klatovy a Domažlicemi svěřili. Konečník světa a proslzená přítomnost "Tady je to konečník světa, však vidíte sami," ukázal rukou muž v obnošených montérkách, obývající jednu z chalup ve vesnici. "Ale o Ježkových vám nic neřeknu, tady je pomalu každý s každým příbuzný, už se to projevuje i na jejich genech a já nechci mít malér!" Martin Ježek se ženou a malým synem žije v rekreační chalupě svých rodičů. Úhledné patrové stavení je natřené na bílo, pozemek s malou zahrádkou obepíná plaňkový plot. Za ním se zmítá v zuřivém štěkotu vlčák s vyceněnými zuby. "Lehneš, Cito!", přikazuje mladá blondýnka a okamžitě se skrývá uvnitř. Na zápraží vychází starší žena a tvrdým hlasem pronáší: "Jestli jste přijeli kvůli tomu, co si myslím, tak jeďte zase pryč, tady s vámi nikdo mluvit nebude." Nakonec se ale rozhovor konal. Pod podmínkou, že budeme naprosto přesně reprodukovat to, co se dozvíme. K brance u chalupy po chvíli přišla ona drobná blondýnka, která odvolala svého čtyřnohého strážce. "Naše Cita chodila do práce s Martinem," říká o svém manželovi, zaměstnaném jako psovod v jedné pražské bezpečnostní agentuře, Zdeňka Ježková (21). Má utrápený obličej a i když se snaží, každou chvíli jí vyhrknou slzy. "Já nevěřím tomu, že by byl schopný něco podobného udělat," tvrdí ale pevným hlasem. A pak, s dlouhými odmlkami, hovoří o sobě i o muži, se kterým spojila svůj život přesto, že věděla, co mu kladou za vinu. "My jsme se poznali vlastně už jako malé děti," vzpomíná. "Martin sem jezdil se svými rodiči z Plzně na chalupu, já byla odsud." Spolu s ostatními dětmi tvořili normální partu místních i "lufťáckých", Zdeňka s Martinem si na sebe nikdy nemysleli a čas trávili vždycky s ostatními. "Nic mezi námi nebylo, náklonnost začala o hodně později, jenomže to už tu byla Jenšíková," vybavuje si v paměti drobná mladá žena. "Ale o tom mluvit nechci"(v tomto směru ji zastoupila paní Ježková starší, Martinova matka, ale o tom později - pozn. aut.). Na otázku, kdy se dozvěděla, že Martin Ježek byl obžalován z bestiálního umučení čtyřleté Lucinky odpovídá, že hned potom, co se to stalo. Dodnes odmítá, že by toho byl schopen. "Je to táta mého syna a já vím, jak se chová k němu, nikdy by malému dítěti neublížil," a ukazuje teprve třináctiměsíčního Martínka, zdravé a živé dítě. Martin i Zdeňka spolu žili jako muž a žena asi dva a půl roku předtím, než se vzali. Oba dojížděli za prací, on do Prahy, ona do mlékárny v Klatovech. I když absolvovala rodinnou školu a může být kuchařkou, pečovatelkou nebo švadlenou, práce v oboru by jí neuživila. Když přišla s Ježkem do jiného stavu, vzali se. Svatbu měli v Klatovech 16. června 2001 a přišlo jim na ní asi pětadvacet lidí. Život se tehdy zdál krásný i přesto, co jejímu manželovi kladla žaloba za vinu. "Věřím Martinovi, znám ho odmalička a on mi řekl úplně všechno," tvrdí Zdeňka. Má jasno téměř ve všem. Podle ní policie tutlá fakt o otiscích prstů, které byly nalezeny na lahvi s ďábelskou směsí i na sklenici (Ježek měl namíchat koktejl z octa, alkoholu a koření a donutit Lucinku, aby ho vypila). Manžel jí ale ujistil, že jeho otisky ani na jedné z nádob nebyly. Policie prý zato zjistila, že ty jediné nalezené patřily tehdy třináctiletému Emilu Blechovi, ze kterého se stal korunní svědek proti Martinovi Ježkovi. Tento bratranec Jenšíkové s nimi žil ve společné domácnosti. "Právě ona ho v ten den poslala pro víno," přesvědčeně dodává Zdeňka Ježková, "a u Lucinky alkohol v krvi našli." Její nynější manžel podle ní byl v době týrání čtyřletého děvčátka v práci, kam mu jeho družka Jenšíková měla volat, že Lucince je velmi zle, aby okamžitě přišel domů. "Martin mi řekl, že zpočátku nechtěl z práce odejít, ale potom v obavách o holčičku nakonec přijel. Ale to už bylo pozdě. Mockrát litoval, že tehdy ze své práce nezavolal raději záchranku a neposlal ji na jejich adresu. Všechno mohlo být jinak a možná by i Lucinku zachránili." Zlomeným hlasem říká, že se ani teď, před manželovým odjezdem do Prahy k soudu nijak zvlášť neloučili. Nevěří, že by je možný soudní rozsudek od sebe oddělil i na dlouhá léta. "On to prostě neudělal," vzlyká. A pak, ještě než se vrátí do chalupy, sebere zbytek sil a odpoví na poslední otázku. "Jak by podle vás měl skončit ten, kdo tak bestiálně utýrá bezmocné dítě?" "Přeju mu aby umřel stejným způsobem, jakým to dítě zabil," odpovídá bez rozmýšlení a se slzami v očích odchází. Kdo zná své dítě líp, než jeho matka? Matce Martina Ježka, paní Marii, je sedmačtyřicet let, ale vypadá o mnoho starší. Je vidět, že události kolem jejího syna jí pořádně vzaly. Ani ona to netají. "Už nikdy nebudeme žít jako dřív, ale můj Martin měl Lucinku rád a nikdy by jí neublížil. To ona." Pozdější družka jejího syna začala do vedlejší vsi jezdit na chalupu podle jejích slov někdy v devadesátém roce. "Vyspala se tady s kdekým, to vám potvrdí každý, kdo je poctivý. Spousta chlapů za ní běhala a potom dokonce i kluci, i ten můj Martin." Paní Ježková v touze pomoci synovi hovoří i o věcech, které by za jiných okolností asi zůstaly hodně hluboko v jejích vzpomínkách. "Byla to jeho první ženská v životě, nikdy předtím se žádnou nespal. Uvázala si ho k sobě jako psa a pak ho odtáhla do Prahy." Co se stane s klukem, když poprvé pozná ženu? Martin se své budoucí družce ve všem buď přizpůsobil, nebo podřídil. Nevadilo mu, že stane faktickým otčímem jejích dvou malých dětí, Lucinky a Lukáška. Nevadilo mu, že jeho vyvolená je - slovy paní Ježkové - neuvěřitelná šmudla, levá na všechno. "Martin pral i vařil, žehlil na děti a staral se o všechno, co s domácností nějak souviselo. Úplně o všechno." Jaký měli ti dva společný život, už asi nikdo nezjistí. Kromě nich byl alespoň nějakého úsudku schopen tehdy třináctiletý Emil Blecha, bratranec Jenšíkové, který s nimi fakticky bydlel. Soud ho uznal za korunního svědka, jeho výpověď otevřela Martinovi Ježkovi bránu do vězení. S tím se ale paní Marie smířit nehodlá: "Jak je možné, že jeden malý kluk, který mohl mít tisíc důvodů nemít Martina rád - třeba žárlivost, co já vím - má u soudu hlavní slovo?" Fotografie Lucinky i Lukáška u Ježků stále visí v obývací ložničce prvního patra jejich chalupy. Jsou tam na nich, mezi dvěma okny ve štítě, vlastně všichni - obě malé děti se smějí na Martina Ježka a dědečka. "My na Lucinku nikdy nezapomeneme, byla naše," rozpláče se paní Marie. Dopisy, sousedé, spravedlnost Na adresu Martina Ježka došly dva anonymní výhružné dopisy. Podle jeho ženy napsala ten první zřejmě starší paní, která se trochu mírnila ve výrazech, ale o vině pochybnosti neměla. "Zabolelo to, ale strach ještě nepřineslo. To až druhý dopis." Ten byl už víc než tvrdý. "Ty kur.., však my si tě i s tím tvým malým smradem vyčíháme. Utýrání Lucinky odskáčete oba, smrt za smrt." Tak a podobně prý anonym psal. Dopis má nyní policie a pátrá po autorovi. Zdeňka Ježková s malým Martínkem z chalupy raději ani moc nevychází... Všichni ve vesnici, která nemá snad ani pět desítek stavení, vědí, o co u Ježků jde. Celý případ tu znají dopodrobna, ale vyjadřovat se k němu chce málokdo. Jednou z výjimek je Ladislav Liška, který se sem přistěhoval před jedenadvaceti lety a dnes žije na penzi v oprýskaném domě, který kdysi koupil od vojenských lesů a statků. "Co bych vám povídal? Já vím, že to byla dobrá rodina. Děti, ta malá i její bratříček, sem ke mně se svým dědou často chodili. On je vodil i dolů k rybníkům a tady u mně na dvorku si často hráli s dalšími mrňaty. Nic špatného bych o nich a jejich životě říci nemohl." Pověst rodiny Ježků nikdo ve vsi nezlehčuje a vztah Lucinky a Lukáška k otčímovi dokonce jeden ze sousedů přirovnal k »opičí lásce«. "Mladý Martin tu kolem nás s oběma pravidelně chodíval na procházku. Holčičku často nosil v náručí a já si ještě říkal, že se ho drží jako opička. Úplně křečovitě, jakoby byla ráda, že má zase tátu. A vidíte, jaký to vzalo konec. Já jenom doufám, že to v Praze spravedlivě rozhodnou." Ve spravedlnost doufají všichni. Nejen rodina Martina Ježka, jeho sousedé i známí. Doufají a věří v ní všichni, kteří si přejí potrestání zrůdy, co utýrala nevinné děvčátko. Trvá to už devět let..... Otřesný případ českého soudnictví Čtyřletou Lucii utýral podle obžaloby k smrti její otčím Martin Ježek v září 1993. Obžalován byl necelý rok poté a v březnu 1995 odsouzen na 15 let do vězení za brutální vraždu. Vrchní soud však tento rozsudek městského soudu v Praze celkem třikrát zrušil - v březnu 1995, v srpnu 1996 a v únoru 1998. V listopadu 1998 vrchní soud dokonce změnil trestní kvalifikaci z vraždy na neposkytnutí pomoci. Zasáhl Nejvyšší soud a verdikt zrušil, v červnu 2002 zrušil i předchozí rozhodnutí městského a vrchního soudu o zastavení stíhání Martina Ježka. Letos 3. prosince odsoudil městský soud v Praze obžalovaného k dvanácti letům odnětí svobody ve věznici s ostrahou za ublížení na zdraví s následkem smrti. Ježek se okamžitě odvolal, takže rozhodovat bude opět vrchní soud. Co se stalo v osudný den 13. září 1993 dostala podle korunního svědka obžaloby, tehdy třináctiletého Emila Blechy, čtyřletá Lucinka hlad. Vzala si z ledničky sklenku mléka, určeného pro vlastní dceru Martina Ježka, dvouletou Martinu a vypila jej. Ježek prý dostal téměř hysterický záchvat, Lucinku surově zbil vodítkem na psa i rukama. Poté smíchal ocet, alkohol a koření a donutil dívenku, aby tekutinu vypila. Následně ji měl posadit do vany s ledovou vodou a pak ji přiměl k pojídání jejích výkalů. I když dívenku její matka později z vany odnesla do postele a uložila, bylo pozdě. Lékařský posudek uvádí, že se Lucinka udusila po vdechnutí vody a zvratků.