Píchla dceři do žil smrt?

Pokusila se zvlášť brutálním způsobem zavraždit svou dvouletou dcerku Marušku. Bezbranné holčičce měla vpichovat pod kůži fekálie. Dívence, která trpěla nesmírnými bolestmi, zachránili život až lékaři motolské nemocnice. To je ve stručnosti děj otřesného případu podle rozsudku pražského soudu, který udělal z Lucie Baranijakové (29) z Kadaně lidskou zrůdu a poslal ji na sedm let za mříže. Proklínaná žena, která se proti rozsudku odvolala, se rozhodla promluvit: "Jsem nevinná. Je to celé spiknutí bílé mafie. Třeste se před nimi," varuje Lucie. Veřejností i justicí odsouzená žena žije v krásně opravené bytovce na okraji Kadaně. Nijak se neschovává. Na zvonku doslova září nová cedulka »Lucie Baranijaková«. "Ráda se s vámi budu bavit. Chci říct, jak to bylo. Já nejsem žádná zrůda," souká ze sebe u venkovních dveří bytovky Lucie Baranijaková. Stres posledních dní na jejím obličeji zanechal výrazné stopy. Je bílá, pohublá, jako tělo bez duše. "Já mám Marušku hrozně ráda, dala bych za ni všechno na světě," přesvědčuje nás u vchodu do bytu. Do očí jí vyhrknou slzy. Útěchu hledá v náručí svého manžela Romana Nováka. Dceru miluju "Maruška má Lucii strašně ráda. Myslíte, že by k mamince chovala tak silný cit, kdyby jí ubližovala?" utěšuje svou ženu Roman Novák a ze skříně v obývacím pokoji vytahuje dvě velké desky. "Tady máme tisíce fotek Marušky. Když je nám úzko, tak se na ně díváme. Je to hlavně práce Lucie," vysvětluje Roman. Jeho žena se zatím utišila. Pomalu si sedá do velkého křesla v pohodlně zařízeném obývacím pokoji. Je vidět, že peníze tu rozhodně nechybějí. "Marušce jsem žádné fekálie do těla nepíchala, to je absolutní nesmysl," běduje pohublá žena a pokládá hlavu do dlaní. "Maruška se narodila předčasně ve 33. týdnu. Byla hrozně maličká, vážila jen 1,38 kg. Navíc měla velké zdravotní potíže, byl zázrak, že vůbec přežila. Už tehdy se u ní ty fekální bakterie objevily," tvrdí Lucie, která je ochotná vysvětlit i to, jak se do jejích věcí dostaly injekční stříkačky, jeden z klíčových důkazů obžaloby. Osudné stříkačky "A vy víte, že se nějaké stříkačky našly? Viděl jste je? Vždyť o nich mluví jen jedna sestřička, která je měla údajně nalézt v mých věcech v nemocnici a poslat je na rozbor. Policie ale žádné stříkačky nemá, nikdo je totiž nezajistil a navíc ani u jejich nálezu nikdo nebyl," rozčiluje se údajná vražedkyně a dodává: "Před nálezem stříkaček jsem měla s jednou sestřičkou konflikt. V hadičce Maruščiny kapačky totiž nechala obrovskou vzduchovou bublinu. No a pak ta samá sestřička jako náhodou objeví v mojí tašce stříkačky. Podle mne jen prostě chtěla zakrýt svou předchozí chybu." Lucie Baranijaková hovoří rozčíleně. Živě gestikuluje. Po pláči ani památky. Ještě více zloby ji popadne ve chvíli, kdy začne mluvit o Miinhauserova syndromu, jímž podle psychiatrů trpí. Tedy poruchou osobnosti, která se projevuje sklony k sebepoškozování a někdy i ubližování svému dítěti. "To je další blbost! Já přece žádným syndromem netrpím," přesvědčuje nás Maruščina matka a pokračuje: "Lékaři, kteří mne vyšetřovali, se s tímto syndromem v životě nesetkali, znají ho jen z literatury. Přesto jim na to, aby u mne tuto poruchu osobnosti určili, stačily dvě hodinky. Navíc mne nechali vyplňovat testy na rušné chodbě kliniky. Neměla jsem vůbec klid, byla jsem strašně nervózní." Teror okolí Po celou dobu mladá žena téměř neodvrátí zrak od svého manžela. Ten je jí už na první pohled obrovskou oporou. V jeho chování není znát ani stín pochybnosti. O nevinně své ženy je zjevně absolutně přesvědčený. "Ti doktoři si chtěli udělat ještě větší jméno, než mají. Chtěli prostě odhalit vzácný syndrom, který u nás ještě nikdo nikdy neodhalil. Proto tak zaútočili na Lucii. Je to bílá mafie," notuje si se svou manželkou Roman Novák, který rozhodně není jediný, kdo své Lucii bezmezně věří. "Nad vodou nás drží rodina a přátelé. Znají Lucii a vědí, že by něčeho takového nebyla nikdy schopna," vysvětluje Novák. Ostatní obyvatelé Kadaně, kteří mají zprávy jen ze sdělovacích prostředků, se však chovají úplně jinak. Už když jsme Lucii Baranijakovou v Kadani hledali, každý věděl, kdo to je. "To je ta mrcha, co chtěla zabít své dítě," ukazovali ochotně její bydliště. "Je to hrůza, to se vůbec nedá popsat. Jen kvůli obvinění mne propustili z práce. Každá vycházka ven je teď pro mne doslova peklo. Všude se mnou musí raději někdo být. Navíc i když mě osvobodí, tak už nikdy žádnou práci nenajdu. Jsem zapsaná jako vražedkyně, a to už ze mě nikdo nesmyje. Lidi mne prostě odsoudili předem," naříká Lucie a opět propuká v záchvat pláče. Teď už ji nemůže utěšit ani manžel. "Věříme, že to dobře dopadne, že Lucku očistí," končí rozhovor milující partner a doprovází nás ke dveřím. Obžaloba Lucie Od listopadu 2000 do začátku ledna 2001 měla Lucie Baranijaková v pražské motolské nemocnici vpravovat své tehdy čtyřleté dceři Marušce do krve látky znečištěné stolicí. Zbroj zdravotních potíží dítěte lékaři dlouho nemohli odhalit. Vše se vysvětlilo až poté, co zdravotní sestra náhodou objevila ve věcech Baranijakové dvě injekční stříkačky bez jehel. Následný rozbor prokázal, že obě stříkačky obsahovaly stejné fekální bakterie, jaké byly nalezeny v krvi dvouleté Marušky. Ve chvíli, kdy lékaři zamezili kontaktu matky s dítětem, se stav holčičky začal zlepšovat. Nyní žije se svou babičkou a žádnými problémy už netrpí.