Upálila manžela

Prožila dvacet let v pekle a teď se v něm musí smažit dál. Miroslavu Eskovou (41) manžel dlouhé roky týral a na jeho zvrhlé sexuální hrátky by byl pyšný i markýz de Sade. A tak ho jednoho dne v návalu zoufalství upálila. Soud vyřkl nemilosrdný ortel - 13,5 roku za úkladnou vraždu. Sazbu, která se dává těm nejsprostším vrahům. Vůbec nevzal na vědomí fakt, že si doma prožila své a že svého muže chtěla jen vystrašit. Jako by jejich manželství bylo tím nejpříkladnějším na světě. Tím, že ji poslal do vězení, však soud potrestal i Františka Kadeřábka (50). Kdysi s Miroslavou Eskovou chodili a jejich cit přetrval i léta odloučení. Šestnáct let na ni čekal, aby mu ji po roce společného štěstí opět vzali... Když má běžnou směnu, opouští František Kadeřábek škodovácký závod v Ostrově na Karlovarsku přesně v 16 hodin. Dnes je ale výjimečný den, a tak za ním klapne klika už o chvilku dřív. "Musím si vyzvednout dopis od Mirky. Tři týdny jsem od ní nic nedostal, takže vůbec nevím, kde se momentálně nachází." Míjíme ostnatým drátem »ozdobené« zdi věznice Vykmanov. Tady byla Miroslava Esková dosud, ale pak ji vězeňská eskorta odvezla neznámo kam. Když František Kadeřábek konečně rozlepí malou obálku s adresou napsanou úhledným drobným písmem, objeví se mu v hlasu stín trpkosti. "Tak už vím, kde je. Odvezli mi ji do Pardubic." Příběh se smutným koncem se začal odvíjet už před více než dvaceti lety. Tehdy mladičká Miroslava Esková nastoupila do podniku, ve kterém pracoval i František Kadeřábek. Už od pohledu je to hodný, skromný člověk. Ale kolik v něm skutečně vládne citu, to není na první pohled vůbec vidět. Až když se rozpovídá o soukromí a životní lásce, zalesknou se mu v očích slzy - slzy smutku, zmaru a pocitu nespravedlnosti... "Mirka se mi vždy líbila, byla to milá hodná holka. Blíže jsme se ale seznámili až na celozávodních hrách v Plzni. Na zpáteční cestě jsme se dali do řeči a začali se o sebe víc zajímat," vzpomíná. S Mirkou se scházel stále častěji. Jemu se líbila její skromnost, jí imponoval jeho úsměv a hlavně něha. Ta něha, která jí podle všeho chyběla v manželství. "Mirka se vdávala velmi mladá, kolem osmnácti. V podstatě ji přinutila rodina. Byla drobná a štíhlá, on byl hromotluk dvakrát tak těžký. Poznal jsem ho někdy v roce 1984, když jsem mu dělal elektřinu v koupelně. Ve společnosti to byl příjemný chlap. Ale jakmile přišel domů, změnil se k nepoznání. Na Mirku byl hrubý, nadával jí a bil." Trpělivým posluchačem a oporou se Miroslavě Eskové stal právě František. A to i přesto, že oba měli rodinu a děti. "Svěřovala se mi s každým trápením, které ji v manželství potkalo. Přiznala mi i to, co jinak před každým tajila - že ji v mládí sexuálně zneužíval její otčím. Přes veškeré útrapy se však nechtěla rozvádět. Když její manžel přišel na náš vztah a zjistil, že Mirka přemýšlí o rozvodu, začal jí vyhrožovat, že ji zabije a děti půjdou do ústavu." Mirčin strach nakonec zvítězil nad citem k Františkovi. "Nakonec jsme si všechno vyříkali a řekli, že náš vztah ukončíme. Kvůli dětem, a Mirka navíc z obav před manželem." Miroslava Esková dál žila svůj smutný život v domě v Abertamech. Dlouhých šestnáct let se na sebe s Františkem Kadeřábkem stěží pousmáli. "Pokaždé, když jsem jel přes Abertamy, jsem se díval do jejích oken, jestli ji alespoň na okamžik nezahlédnu. Potkali jsme se jen občas, v autobusu na cestě do práce. Stále jsme ale k sobě něco cítili, protože i ty prchavé okamžiky štěstí byly velmi krásné." V polovině února 2001 došlo k tragédii, která vesničkou Abertamy na dlouho otřásla. Co přesně se v domě Petra a Miroslavy Eskových odehrálo, dnes ví už jen Mirka. Řečeno strohou řečí policejních zpráv a soudních spisů, přišel Petr Eska domů opilý. Na manželce se opět dopustil násilí a navíc ji donutil ke zvrhlým sexuálním hrátkám. Například jí do pochvy násilím vrazil flakón se sprejem. Když usnul, vzala Miroslava Esková v afektu kanystr s deseti litry benzínu, který měla uskladněný v domě, a vylila ho kolem postele. Pak škrtla zapalovačem, zamkla dveře a zavolala pomoc. Ta však přišla pozdě. Petr Eska utrpěl četné popáleniny, kterým po šesti dnech v nemocnici podlehl... "O té hrůze jsem se dozvěděl z novin, ale nevěděl jsem, o koho jde. Pak jsem potkal člověka, který mi potvrdil, že to spáchala Mirka na manželovi. Hned jsem si řekl, že to tak prostě jednou muselo dopadnout. O tři měsíce později jsem jel na odpolední směnu a do autobusu nastoupila Mirka s dcerou. Dali jsme se do řeči a začali jsme se navštěvovat. Úplně jsem se vrátil o těch šestnáct ztracených let zpátky. Já jsem za tu dobu zestárl a Mirka zmoudřela. Někdy jsem jezdil já k ní, někdy ona ke mně, jindy jsme si dali schůzku třeba v Karlových Varech." Byla to krásná doba. Ale první mrak byl na obzoru. "Jednou ze soboty na neděli jsem spal u Mirky. Moje žena už něco tušila, a tak si na mě počkala na autobusové zastávce, kam mě Mirka vždy doprovázela. Uviděla nás a od té doby jsem se doma objevil už jen jednou, když jsem si přijel pro věci. Natrvalo už jsem zůstal u Mirky. Manželku jsem měl rád a pořád i mám, ale tohle prostě bylo silnější," vypráví František Kadeřábek. Letos v únoru se Kadeřábkovi rozvedli a pro Františka Kadeřábka nastal nový život. Natrvalo se odstěhoval k Mirce do Abertam. Do domu, ve kterém k hrůznému činu došlo. V červnu 2002 se s Mirkou dokonce i vzali. "Za svědka mi šel kamarád z práce a Mirce její příbuzný. K obědu jsme měli knedlíčkovou polévku a svíčkovou," vzpomíná František Kadeřábek. Když ukazuje svatební fotografie, překypuje štěstím jako mladý kluk. V té době bylo vyšetřování abertamského zločinu už téměř uzavřené. Přišel soud a Miroslava Esková byla odsouzena za vraždu na 10 let. Odvolala se, ale soud vyšší instance jí trest nejen potvrdil, ale dokonce ho zvýšil na 13,5 roku ve vězení s ostrahou. Když František Kadeřábek vysloví délku trestu, zabarví mu hořký tón hlasu pocit příkoří. "Stále věřím, že pravda jednou vyjde najevo. Mirka byla odsouzená za vraždu, ale ona přitom nechtěla vraždit. Jen manžela varovat. Proto vylila benzín kolem postele, a ne přímo na něj." Když má František Kadeřábek mluvit o Mirčině utrpení, které k tragédii vedlo, stěží hledá slova. O bolesti bližních se hovoří těžce. Nakonec však přece jen nabere dech. "Vyprávěla mi, co se doma odehrávalo. Sprostá slova a rány byly to nejmenší. Mirka pořádně neslyšela na jedno ucho. Ale nejhorší byla ta zvěrstva v posteli. Víte, pro ni byla postel symbolem manželského utrpení. Všech těch dvaceti zkažených let, které musela po jeho boku prožít." To samé ostatně soudu říkala i Miroslava Esková: "Naše manželství s Petrem Eskou bylo od začátku problémové. Muž denně pil, bil mě a nutil mě k odporným sexuálním praktikám. Rozvést jsem se ale nemohla, kvůli dětem a ze strachu." Soud jí ale neuvěřil. Proti Miroslavě Eskové totiž hrálo to, že o manželově násilí ze strachu nikdy nevypovídala před policií. "Ani k lékaři nešla, tak moc se bála manžela. Jeho kamarádi navíc soudu odpřísáhli, jak skvělý byl chlap. V hospodě možná, ale v domácnosti ho nikdo z nich nepoznal. A soud se k tomu postavil tak, jako by žádné domácí násilí nikdy neexistovalo," zoufá si František Kadeřábek. Jeho poslední nadějí tak zůstává dovolání k nejvyššímu soudu. "Přál bych si, aby Mirka byla souzena ne za úkladnou vraždu, ale za ublížení na zdraví s následkem smrti. Aby soud konečně zohlednil dlouhá léta jejího utrpení, protože v mnoha případech tak opravdu učinil." Naráží například na kauzu Marie Stoklasové. Ta byla před několika týdny odsouzena za útok nožem na manžela, který ji často bil. Dostala pět let, protože měla štěstí - kdysi jedno napadení ohlásila na městském úřadě a její slova potvrdili svědci. Miroslava Esková, respektive dnes už Kadeřábková, si v současné době odpykává trest ve věznici s ostrahou. Na Mirčin poslední týden na svobodě vzpomíná František Kadeřábek jako na jedno z nejkrásnějších období svého života. "Chtěl jsem jí dát to, co za dvacet let manželství nepoznala. Proto jsem si vzal dovolenou. Chodili jsme hledat polodrahokamy, sbírali jsme houby," vzpomíná František. V rukách přitom obrací kameny, které našli společně a nechali si je vyleštit. "Dokud budou ty dva kameny u sebe, budeme i my s Mirkou spolu." Výkon trestu nastoupila Miroslava Kadeřábková 9. srpna 2002. Na ten den si František pamatuje přesně. "Byl jsem ji doprovodit až k branám věznice. Pocity? Hrozné. Musel jsem si vzít ještě týden dovolené, abych se z toho dostal. Víte, my jsme spolu byli šťastní, i když to trvalo jen čtrnáct měsíců. Dnes, když je mi smutno, dám si před sebe Mirčinu fotografii a píšu jí dopis. Už jich dostala nepočítaně. Já na ni počkám, i kdyby to mělo být těch třináct let. A ona to ví..."