Advokát Rozehnal v Hráčích varuje: Pozor na Babišovy výhružky! ...hrozí čistky v TV a rozhlase

Pomáhá vláda Petra Fialy veřejnoprávním médiím tím, že jim chce zvýšit poplatky? Anebo jim naopak dělá medvědí službu?

„To, že by měly být ty instituce lépe financovány, je, myslím jasné. Náklady se zvyšují a jejich příjmy jsou přibližně stále stejné. Ten model, který vláda zvolila, ale není šťastný. Model koncesionářských poplatků je mimořádně nespravedlivý a je vlastně už přežitý. On má několik výhod; dají se jednoduše předvídat příjmy a dají se jednoduše vybírat, ale i BBC už přechází na jiný způsob financování (diskutuje o něm – pozn. red.), zvolily je i severské státy. U nás platí i ten, kdo rozhlas a televizi konzumuje, i ten, kdo ne.“

V Německu platí každý, kdo je odběratelem elektřiny.

„Což je mimo současný trend, protože většina lidí využívá pouze audiovizuální služby na vyžádání, případně jiné digitální platformy. Domnívám se, že by bylo lepší zavést něco jako televizní daň, která by závisela na tom, jaké jsou vaše příjmy. Zároveň by existovala nějaká široká demokratizační platforma, která by byla přístupná pro všechny, a potom by byly takové ty specializované, jako je třeba sportovní kanál, které by byly přístupné za nějaký poplatek.“

Zní to komplikovaně, ale jako kompromis. Proč do něčeho takového vláda nešla?

„Všichni se bojí do toho víc zasahovat, takže se vlastně hledají možnosti, jak jenom trošku přebarvit ty koncesionářské poplatky. Nikdo je nechce příliš zvyšovat, takže se jen rozšíří ten okruh osob, na které by dopadaly.“

Andrej Babiš mluví o tom, že bude-li premiérem, naváže ČT na státní rozpočet. Mluví i o slučování ČT a ČRo s tím, že to prý ušetří peníze. Dává vám to smysl?

„Sloučení by skutečně mohlo přinést úspory, protože tvůrci, které vidíme mimo tyto struktury, vyrábějí obsah verzatilně použitelný jak pro audio, tak pro video. Jen se bojím, že by takové sloučení ve skutečnosti vedlo k personálním čistkám, které by měly sloužit té vládnoucí garnituře.“

Prostě místo dvou managementů jeden management, který se snáze ovládá.

„Samozřejmě, a když už děláme ten jeden management, tak to musíme celé překopat a dát tam lidi, kteří budou vládní garnituře nakloněnější.“

A co slova lidí kolem Stačilo! Kateřiny Konečné, že veřejnoprávní média zruší úplně?

„Oni vlastně také mluví o zestátnění těch médií, což zní hezky, protože lidem ubude povinnost platit koncesionářské poplatky, vše půjde ze státního rozpočtu, do kterého úplně tak tolik nevidíme, takže budeme mít pocit, že jsme ušetřili. To bude pocit mylný, protože ty peníze musí vláda stejně vzít od nás občanů a bude to jen znamenat podřízenost těch institucí vládní garnituře. Jak lépe ovládat instituci, než přes její rozpočet? Podívejme se, kde takové státní televize fungují: je to Severní Korea, některé stanice v Rusku, Bělorusku, některé africké země a částečně na to přešly Polsko a Slovensko. Nemyslím si, že ty bychom si měli brát za příklad.“

Šéf TV Nova Grunt v Hráčích: StarDance bychom rádi koupili! Voyo zdražíme o desítky korun

Není to jen celé vábnička Andreje Babiše pro voliče, kteří nechtějí platit, a po volbách skutek takzvaně uteče?

„Já bych byl ke všem těm vyhrůžkám či plánům opatrný. Je to politicky citlivé téma, které by sice přineslo obrovský odpor nejen z politické scény, ale i společnosti, na druhou stranu se dá očekávat, že bude mít tu politickou podporu velikou.“

Vy dění v ČT sledujete důkladně, obhajujete Markétu Dobiášovou proti Marku Wollnerovi, radíte Noře Fridrichové. Jaká je podle vašich zjištění na Kavčích horách firemní kultura?

„Nevím, jak teď, ale z výpovědí o tom, jaké to bylo za působení Marka Wollnera, až mrazí. Bylo to prostředí neustálého sexuální obtěžování, ale hlavně neustálé šikany a ponižování. To se u zaměstnavatele občas stane, ale problém je, když je ten zaměstnavatel veřejnoprávní instituce, která by měla mít standardy výše. A problém je taky ten, že nejvyšší vedení o všem zřejmě vědělo a nic s tím nedělalo.“

Když říkáte neustálé sexuální obtěžování, neustálá šikana. Co to znamená?

„Výpovědi těch svědkyň, v případě pana Wollnera, jsou unisono o tom, že byly ponižovány, šikanovány, stávaly se obětí nevhodného sexuálního chování.“

A byly osahávány…

„Přesně tak.“¨

Při odcházení z ČT jste radil i paní Noře Fridrichové a říkala, že teprve zváží nějaké právní kroky. Byly nějaké podniknuty?

„V tomto ohledu jsem nebyl zbaven mlčenlivostí, takže se k tomu nemohu vyjádřit.“

Takže žádné právní kroky nebyly podniknuty.

„Jak už jsem říkal, těžko se k tomu mohu vyjádřit, víc vám neřeknu.“

Když se potřetí zeptám, jestli byla uzavřena nějaká dohoda třeba i finančního rázu mezi paní Fridrichovou a Českou televizí?

„Nemám svolení k tomu se jakkoliv vyjadřovat.“

Proč takovéto příběhy neslyšíme z Novy, z Primy, kde je také drsnější soutěživé prostředí?

„Celá kauza (na ČT – pozn. red.) se projevila tím, že jedna redaktorka odešla ne v dobrém z ČT (Markéta Dobiášová – pozn. red.) a rozhodla se o tom začít mluvit. Jinak by se to nestalo, ta situace by byla pořád stejná, stejní lidé by byli na svých místech a firemní kultura by se nezměnila. Na Nově, na Primě se spíš nenašel nikdo, kdo by o těchto věcech mluvil.“

Obrátil se na vás někdo ze zaměstnanců Kavčích hor kvůli chystané chartě pracovníka ČT? Ta má znemožňovat se otevřeně vyjadřovat na sociálních sítích, vystupovat na některých akcích apod.

„Neobrátil a myslím, že všichni doufají, že to nakonec v platnost nevstoupí. Vede to k diskusi o tom, co je úlohou novináře – jestli je jenom tím, kdo přinese informace a nijak do toho nevstupuje. Takhle si to přestavují politici, že novinář je jen transferem mezi nimi a veřejností. Anebo ten novinář může projevovat své osobní názory, mít preference? Já se domnívám, že novinář nemůže prostě žít ve vzduchoprázdnu, že je zasazen do nějaké společenské reality a musí mít názory na společenské dění. Pokud by je neměl, tak je to špatný novinář. Jeho názory jeho práci ovlivňují, neměli bychom v tom bránit. Máme možnost si vybrat jiného vysílatele, vydavatele. Přece nechceme bezpohlavní novináře a média, a to souvisí i s tím vyjadřováním názorů na sociálních sítích i jinde.“

Vy byste se cítil komfortně, kdybyste byl politikem a šel byste do diskuzního pořadu, který by vedl někdo, kdo soustavně na sociálních sítích deklaruje, že není vaším příznivcem, že nesouhlasí s ničím, co děláte?

„Ano. Já si myslím, že je úlohou politika umět čelit i novináři, který je nepřátelský. Opak z politických debat dělá naprosto nezajímavé sterilní záležitosti, kdy novinář jen vyvažuje ty politické protivníky.“

Vy jste napsal knihu o Pavlu Rychetském, který v době šéfování Ústavnímu soudu čelil kritice, že své názory říká moc. Podle vás tedy i tahle funkce může být otevřenější?

„Ano, mně je to sympatické. Soudci i jiní veřejní činitelé by měli být více vystavováni konfrontaci s veřejností a my bychom měli vědět, co si ten soudce myslí – obzvláště, jde-li o soudce Ústavního soudu. Soudce se přeci nemá celou dobu tvářit jako sfinga. My bychom měli vědět, proč k jakému závěru, nálezu, rozsudku dospěl. Měl by být trochu předvídatelný, obzvláště u Ústavního soudu, který je trochu na pomezí politiky a justice.“

A kdyby tentýž soudce vyjadřoval sympatie k národoveckým hnutím nebo komunistům, to by se vám pořád líbilo?

„Aspoň bych věděl, co je zač. Zařadil bych si ho. Celé to má samozřejmě meze: jako předseda Ústavního soudu by neměl podporovat nedemokratická hnutí, snažit se zlikvidovat základ, na kterém existuje společenská shoda, a tak dále. Ale bude-li mít i třeba hodně konzervativní názory, ať nám je vyjeví.“

Tak s tím vy nemáte problém. Při přečtení vašich komentářů pro Hlídací pes člověk snadno vyčte, že nemáte rád Andreje Babiš, Václava Klause, Miloše Zemana. Jak vám to ovlivňuje práci?

„Já myslím, že nijak.“

Nezavřelo vám to ani jedny dveře?

„Možná do vyšších příček justice. Ale benefity jsou vyšší.“

Co jsou ty benefity?

„Že můžu vyjevit svůj názor, a ten si případně obhajovat.“

Ale soudce z vás nebude.

„Určitě ne.“

Obhajoval byste Andreje Babiše, kdyby si vás vyžádal?

„Klidně. Já Andreje Babiše znám, do určité míry si ho i vážím, a sice jsme se nedávno setkali u soudu, kde o mně neříkal úplně hezké věci, ale máme spolu korektní vztahy.“

Přitom zastupujete tzv. »chvilkaře«, které urazilo expremiérovi nařčení, že jejich demonstrace někdo zaplatil, svážel tam lidi…Jak to dopadlo? Musel se omluvit?

„Ano, skřípal u toho zuby, ale omluvil se.“

A máte korektní vztahy.

„Soudní spor je něco jiného, než mezilidské vztahy. Když ho potkám, vždy slušně pozdravím.“

Vy jste uváděn jako odborník na soukromé a mediální právo. Co si pod tím mám představit a co z toho vás uživí lépe?

„Soukromé právo se zabývá vztahy mezi sobě na roveň postavenými subjekty, tedy mezi lidmi či mezi lidmi a korporacemi. Mediální právo je relativně široká oblast práva, která se zabývá jednak tím, jak ty mediální instituce fungují, i tím, co média mohou produkovat a co už naráží na hranice práva nebo dobrých mravů.“

A co je výnosnější?

„Určitě soukromé právo, kam patří i obchodní právo, čili spory mezi korporacemi.“

Když jsme tu měli Tomáše Sokola, říkal, že on si účtuje klidně i 5000 za hodinu. Jak vypadá ta vaše hodinovka?

„Pohybuje se mezi 3000 a 4000 za hodinu, ale bohužel to není tak, že bychom si mohli vyfakturovat osm hodin denně nebo i více, které pracujeme. Jde o čistý čas strávený na klientově případu, čili bez nějakého studia právních textů. To můžete dělat maximálně dvě, tři hodiny denně.“

Advokát Sokol pro Blesk: Jakeš působil jako hlupák. A co si protrpěla Parkanová?

Máte advokátní kancelář. Jak moc je to profitabilní byznys?

„Je to tak středně, možná lépe než středně hodnocený byznys. Naprostá většina advokátů je dnes honorována méně než třeba soudci a neříkám, že je to špatně, ale už ta naše pozice není automaticky spojena s hodně nadprůměrnými příjmy.“

Proč se to takhle proměňuje?

„Relativně hodně klientely na právní služby nepoužívá externí advokáty. Budují si velké a velmi profesionální týmy vnitřních právníků, kteří jim dovedou zabezpečit to, co dříve dělali advokáti.“

Takže se chcete stát soudcem anebo tím in-house právníkem.

„Já už tím advokátem asi zůstanu.“

Proč?

„Práce podnikového právníka by mi příliš nevyhovovala. A kdybych chtěl být soudcem, musel bych začínat od nejnižších stupňů. Ani nevím, jestli by o mě justice měla zájem, ani už nemám věk na to, abych začínal někde na okresním soudu jako zcela nový soudce.“

Roku 2001 jste řekl: V advokacii povětšinou vidíte temné stránky lidských duší a často se musíte stýkat s lidmi, kteří jsou vám nepříjemní, ale svůj antagonismus musíte pečlivě skrývat a tajit. To zní jako docela složitá část toho řemesla.

„Je to opravdu náročná profese. Já ani nevím, jestli bych si ji znovu vybral, kdybych věděl všechno, co vím. K advokátovi se dostávají lidé ve velmi obtížných životních situacích, ve kterých se vyjevují jejich temné stránky. Říká se, že kvalita vztahu se pozná při rozvodu a kvalita rodinných vztahů se pozná při dědictví. Často se ukáže, že ta kvalita není příliš dobrá a s tím advokát přichází do styku. Advokát řeší spory, které nejsou dány jenom rozdílným právním pohledem na věc, ale jsou i emotivně vyostřené. Neustále tak čelíte negativním emocím, které se na vás valí z jedné i druhé strany. Zároveň jste pod tlakem klienta, i zároveň pod tlakem soudu, a každý má trochu jiné zájmy. I vy jako advokát máte nějaký svůj zájem a vše skloubit je relativně obtížné.“

Budeme-li se bavit o rozvodu, tak popište nějaké ty temnější stránky.

„Rozvody, které musí řešit advokát, jsou si podobné jako vejce vejci. Začíná ten velký boj o děti, někdy ani ne proto, že ten rodič má o péči o dítě takový zájem, ale protože to bere jako prestižní záležitost a formu pomsty vůči druhému partnerovi. Je to jedna z těch opravdu emotivních a negativních věcí, protože jde o malé děti, které se neumí bránit. Druhá věc je, že tu máme institut společného jmění manželů, což znamená, že vše, co manželé vydělají za dobu trvání manželství, je společné a ten majetek se pak musí nějak rozdělit. Každý z manželů ale to dělení vidí jinak, často i to zákonné rozdělení berou jako nespravedlivé, ukrývají si majetek, padělají různé důkazy…“

Tady mluvíte i o lidech, kteří nemají nějaké velké jmění?

„Dokonce bych řekl, že čím je to jmění menší, tím jsou ty spory vyhrocenější. Naprosto vyhrocené bývají spory, kdy je jediným majetkem manželů třeba panelákový byt, protože ti lidé jsou v pasti. Nemají na to, aby jeden druhého vyplatili, ale zároveň se nechtějí vystěhovat. Tam jde někdy skutečně o život.“

Jak to myslíte? To si vyhrožují smrtí?

„Ano a někdy není daleko k tomu ty výhrůžky zrealizovat.“

A co ty děti?

„Ty jsou smutnými diváky těchto dramat.“

Zhoršuje se tenhle jev i s tím, jak se zhoršuje nějaká ekonomická dostatečnost ve společnosti?

„Myslím si, že jsou pořád stejné. Navíc nevěřím tomu, že se ta ekonomická nedostatečnost nějak zvyšuje. Nedomnívám se, že by hlavní problém byl ve výši majetku. Je to právě v těch temných zákoutích lidské duše.“

Máte limity pro to, koho zastupovat budete a koho ne? Odmítáte lidi, když vám nesedí?

„Odmítnout klienta je z hlediska stavovských předpisů relativně velmi složité. V naprosté většině případů nějakou formu ztotožnění s klientem najdete. Mně se pouze jednou stalo, že jsem ho nenašel.“

O co šlo?

„Byl to případ, kdy se matka pokusila zabít své dítě, ale neměla k tomu vlastně žádný důvod. Bylo to jen vytrysknutí lidského zla.“

A to jste tehdy odmítl?

„Nemohl jsem, dostal jsem případ přidělený soudem. Ale obecně se snažím případ nevzít, když vidím, že spolupráce bude velmi složitá, že si klient toho advokáta nepřeje, že by si to nejradši všechno vedl sám a moji práci tím vlastně hatil.“

Jste vzhledem k svojí profesi cynický?

„Ne. Já se nedomnívám, že cynismus by měla být nějaká deviza advokáta. Advokát se do svých kauz nemá citově pokládat a má si držet profesionální odstup, ale stále má nějakým způsobem soucítit s klientem, chápat jeho stinné i kladné stránky.“

Ještě jedna vaše citace: Advokátky v naprosté většině případů lépe působí při jednáních s klienty či protistranou, na druhou stranu mají někdy sklon k malicherné řevnivosti. Co si o tomhle citátu, který je tedy z roku 2011, možná myslí vaše žena, která pracuje ve vaší advokátní kanceláři?

„Ta s tím souhlasí. Advokátky berou často spory, které mají s protivníky, příliš prestižně, takže chtějí vítězit na malých věcech, které ve skutečnosti podstatné nejsou.“

A v tomhle se liší od mužů?

„Těch rozdílů je celá řada, ale tohle je jeden z těch markantních.“

Víte, že v dnešní době se takhle generalizovat nesluší?

„Nesluší, já to chápu, ale přece jenom za těch 35 let už mám nějakou zkušenost s tím, jak se chovají advokáti a advokátky.“

Malichernost, ženy v právních profesích… Lze to vztáhnout i na Lenku Bradáčovou, která brzy nastoupí jako nejvyšší státní zástupkyně?

„Lenka Bradáčová nikdy nebyla advokátkou.“

Je ženou působící v justici.

„U ní si myslím, že není problém v malicherné řevnivosti. Je tam problém zcela jiný: když se podíváme, jak vedla (pražské – pozn. red.) vrchní státní zastupitelství, tak vidíme, že tam je spousta temných kauz, nejznámější asi kauza Vlasty Parkanové, která trvala asi deset let a skončila pro VSZ naprostým fiaskem a blamáží. Paní Parkanové to trestní stíhání zničilo politickou kariéru, osobní život, profesní život a takto zničených životů má to zastupitelství za sebou celou řadu. Já nevolám po tom, aby státní zástupci byli neomylní, ale čekal bych, že po velkých průšvizích přijde sebereflexe, snaha to napravit. Nic takového nepřišlo.“

To si myslíte, že bude společným jmenovatelem toho, co od Lenky Bradáčové můžeme čekat i v té nejvyšší funkci?

„Já se domnívám, že ano, protože pokud nějak postupujete 10, 15 let, tak se asi těžko změníte funkcí.“

Jste v tomhle svém názoru osamocen mezi kolegy? Anebo je vás více?

„Já spíš naopak neznám žádného advokáta, který by měl názor jiný.“

Exkluzivní rozhovor s ministrem Blažkem: Promluvil o „rozdělení moci“ s Pavlem i vlivu v ODS

Nemůže vás poškodit, že to říkáte veřejně?

„Advokát s Nejvyšším státním zastupitelstvím v podstatě nepřijde do styku. To už je tak vysoký orgán, který je spíše metodický a vydává k jednotlivým kauzám stanoviska. Ta jsou skoro až na konci procesu, třeba ve fázi dovolání.“

To je jako kdybyste mi říkal, že byla Lenka Bradáčová na novou pozici odklizena.

„To určitě ne. Už anoncovala, že má ambice víc zasahovat do trestních řízení zrušením jednoho stupně státního zastupitelství (Bradáčová zatím neuvedla, o který stupeň by šlo – pozn. red.). Popřípadě, že přes ty své metodické pokyny bude nějakým způsobem koordinovat činnost státních zastupitelství. Byť se ta exekutivní moc trochu zmenšuje, asi málokdo by odmítl nabídku být nejvyšším státním zástupcem.“

Vy jste v jednom eseji napsal, že je Česko „policejně-gangsterský stát“. Co jste tím myslel?

„Jednak to, že tady došlo k určitému zbožštění trestního práva a represivních složek a jakýkoliv byť i malicherný problém, který se vyskytne, má společnost tendenci řešit právě prostřednictvím trestního práva. Jsou to někdy úplné nesmysly, jako že třeba neteče voda na Praze 6 a s tím související zahájení stíhání, které má určit, zda za to někdo náhodou nemá trestní odpovědnost. To je velmi nebezpečný fenomén, díky němuž roste moc represivních složek. Některá média pak nekriticky přijímají verzi, kterou přinese policie, státní zastupitelství, i když se po pár letech u soudu ukáže, že to bylo celé vycucané z prstu. Říkají si, že soudy si s tím evidentně nedokážou poradit, protože podívejte se, ty velké ryby, o kterých se psalo, odchází od soudů nevinné, a to zase zpochybňuje důvěru v justici.“

Vy, jako kdybyste tady nastiňoval, že jsou některá stíhání na objednávku.

„Určitá stíhání možná ano, protože to z nich přímo čiší. Ale já narážím spíš na to, že jsou prostřednictvím stíhání řešeny i případy, které trestní právo řešit nemá. Trestní právo je pila a na některé problémy potřebujete skalpel.“

Co využívání tohoto institutu ke změně rozložení moci? Převratu?

„To jsme bezpochyby viděli na pádu Nečasovy vlády. Tam to trestní právo nemělo co dělat, výsledek byl relativně hubený. Dokonce bych řekl, že se jednalo o bagatelní trestný čin.“

Vy jste si sám poseděl za mřížemi, konkrétně ve vazbě tři měsíce na přelomu 2001 a 2002. Byl jste obviněn z poškozování věřitele ve chvíli, kdy jste zastupoval Vladimíra Železného při jeho boji o TV Nova. Jaká to byla zkušenost?

„Chtěl bych jen uvést, že jsem byl pak všech obvinění zproštěn a že mi stát nahradil újmy, které mi tím způsobil (formou odškodnění – pozn. red.). Podmínky vazebního stíhání jsou velká ostuda České republiky, jsou v podstatě středověké. Byť je v naprosté většině případů pak nějaký trest uložen, pořád k těm lidem musíme přistupovat jako k nevinným. Ty vazební věznice by takto v jedenadvacátém století vypadat neměly.“

Můžete to upřesnit?

„Zmíním třeba, že je několik lidí, kteří v jedné malé místnosti musí jedni před druhými vykonávat potřebu, jíst, mají hodinu na vycházku v nějakém kotci, prostředí je špinavé, nedůstojné, sprchu máte myslím dvakrát do týdne.“

Od vaší zkušenosti je to skoro čtvrtletí, ale od dalších lidí, kteří si vazbu zažili, slyšíme, že se nic nezměnilo. Proč?

„Protože pokud by nějaký politik přišel s tím, že potřebuje více peněz na zlepšení vazebního vězeňství u nás, asi by neměl velkou politickou perspektivu.“

Kolik nakonec činilo to odškodné, které jste vysoudil?

„Už přesně nevím, je to strašně dávno, od té doby uběhlo skoro 25 let. Mám dojem, že jsem dostal nějakých 1,2 milionu korun. Tímto poukazuji i na praxi, kdy odškodňování nespravedlivě stíhaných je naprosto ostudné.“

I Vlasta Parkanová, kterou stíhali takřka 10 let, zatím vysoudila milion a půl.

„Já jsem byl také stíhán 10 let. Standardně dostáváte odškodnění v řádu desetitisíců. Čili poté, co projdete desetiletým martyriem, po kterém jste zbaven obžaloby, vám stát řekne: dotkli jsme se vaší cti a ta vaše čest má hodnotu třeba 23 tisíc korun. To je jako dostat od státu další facku, kdy vám říká: a takhle my si tě, občane, vážíme.“

Jak v tomhle světě vidíte Klausovu amnestii z roku 2013, která mimo jiné osvobodila ty, od jejichž zahájení stíhání uplynulo 8 let bez výsledku?

„Moc přátel si tím nenadělám, ale já to říkal už tehdy a říkám to i nyní: já jsem s tím článkem (amnestie – pozn. red.) byl naprosto v souladu. Pokud stát není schopen zajistit, aby do 8 let od obvinění bylo stíháno buď k rozsudku, nebo ke zproštění, tak má sbalit desky a omluvit se.“

Ta lhůta se ale, vypadá to, nezkracuje. Proč?

„Gró problému podle mě spočívá v práci policie, která je relativně pomalá, ale do toho já v detailu nevidím. A pak jde o to, co označujeme jako tzv. justiční ping-pong, kdy se nějak rozhodne na prvním stupni, odvolání to buď změní, nebo vrátí, zase se to protahuje. Tady by si ty soudy měly uvědomit, že si nehrají s paragrafy ani listy papíru, ale s lidskými životy. Takže by řešení bylo, kdyby odvolací soudy už samy rozhodovaly a nevracely případy soudům prvního stupně kvůli nějakému relativně nepodstatnému důkazu, který nám to zase o rok prodlouží.“

Měli by prezidenti amnestie využívat častěji?

„Nedomnívám se, že by to mělo být časté. Tehdy to byla, myslím, reakce na skandální praxi v České republice, kdy jsou kauzy, které běží i 10 let s nulovým výsledkem. Ten systém by ale měl zareagovat sám, neměla by být potřeba amnestie.“

Jak se z člověka stane odborník na mediální právo? Tím, že zastupuje Vladimíra Železného? Anebo to bylo dříve?

„To byl ten začátek, ale já jsem potom začal mediální právo učit na Právnické fakultě a napsal jsem o něm řadu publikací, nejenom u nás, ale i třeba v Holandsku nebo ve Spojených státech, takže jsem se tím stal osobou, která je za odborníka označována.“

Co vás tato zkušenost s Vladimírem Železným, poměrně intenzivní, o mediálním prostředí, o mediálním právu naučila?

„Já asi nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť naučilo něco o mediálním prostředí, protože ten spor (mezi CET 21 a CME, které tehdy válčily o Novu – pozn. red.) se vlastně až tak netýkal médií, ale byl čistě jenom obchodní. Ale už tehdy se ukázalo, že vše, co souvisí s médii, ať už se to týká jejich fungování, nebo ať změn zákonů, je otázka navýsost politická. A proto se tak obtížně mění mediální zákony – každá z politických sil má pocit, že do toho musí nějak zasáhnout bez ohledu na to, co potřebuje ta industrie nebo co potřebuje odborná veřejnost.“

Vy jste v tom sporu vystupoval nejprve jako právník Vladimíra Železného, na vás přešla část jeho majetku, byl jste v jednu chvíli jednatelem TV Nova, respektive společnosti CET 21, a najednou jste vy byl tím hlasem, který řekl, že má odejít. Proč ta změna loajality?

„Není to tak, že by se stal vlastníkem jeho majetku, to je nepravdivá mediální zkratka. Zasedal jsem v některých orgánech společností, které ten majetek spravovaly, to bezpochyby. Nicméně společníci, a to včetně Vladimíra Železného, rozhodli, že bude prospěšnější pro řešení celé té situace, která už byla velmi komplikovaná, když pan Železný trochu ustoupí stranou.“

A on s tím byl srozuměn.

„Byl.“

Čili žádný převrat?

„Ne. Tak ten děj, který odstřel od Novy nastal až daleko později, kdy já už jsem dávno nebyl a ten souvisel s tím, jak PPF konsolidoval tu svoji strukturu, souvisí se s tím, kdy prodávala všechny ty společnosti CME.

Jaký máte vztah dnes?

„Myslím, že korektní. Máme kanceláře relativně kousek od sebe, takže když se potkáme, pohovoříme. Ale už vlastně kromě umění nemáme moc společných témat.“

I v kontextu boje o Novu se mluvilo o ingerenci rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a konstatovalo se, že je zpolitizovaná. Je z tohohle podle vás nějaká cesta ven, když její členy vybírají poslanci?

„Je to politické těleso, takže odstranit tu politickou stránku nejde. Opačná snaha v některých zákonech je pokrytecká, kdy se předepisuje, kdo může být nominován do té funkce, kdo ne, ale je to celé taková nedůstojná šaškárna.“

Senátorka Hana Kordová Marvanová dokonce myslí, že by se RRTV mohla zrušit úplně, protože už neplní svoji původní funkci. Jaký máte názor?

„O tom se diskutovat dá, protože hlavní funkcí rady je udělování licencí a odebírání licencí, což je vlastně pasé – v souvislosti s digitalizací vysílání máme těch možností tolik, že se nám z toho licenčního řízení stala nároková záležitost. Zbude pak pouze to, že rada dbá na dodržování ostatních ustanovení zákona o provozování rozhlasu a televizního vysílání, jako je objektivita, vyváženost atd. A dá se diskutovat o tom, jestli tento požadavek na objektivitu a vyváženost u televize a rozhlasu není vzhledem k paletě možností, které máme, překonaný, a jestli nám je nezajistí spíše trh než státní orgán.“

Tedy nebyl byste proti tomu RRTV zrušit a její význačné úkoly přenést na jiný orgán?

„Nebyl bych proti tomu diskutovat. Něco by státní orgán kontrolovat měl – třeba reklamu na léčiva, zdravotní pomůcky, pořady, které se týkají mladistvých, propagace války. Přenést to na živnostenské úřady, které jinak dohlíží na reklamu, by bylo špatně, nejsou na to dost specializovány. Ale naprostá většina agendy (RRTV – pozn. red.) už je zbytečná.“

RRTV vyvolala paniku tím, že chtěla, aby se registrovali a v návaznosti regulovali všichni influenceři. Ministr Baxa byl proti, celé to zmlklo. Znamená to, že to spadlo pod stůl?

„Já myslím, že trochu ano. Uvidíme, jak bude rada postupovat vůči jednotlivým influencerům, kteří se nezaregistrují, ale myslím si, že tam byla hysterie trochu na obou stranách. Když se podíváme do záměru zákonodárce, myslím evropského, na základě něhož byl zákon pro provozování audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání přijat, neměl ambici regulovat celý internet, ale jenom to, co konkuruje televiznímu vysílání. To dává logiku, protože tady máme vysoce regulované televizní vysílání a naprosto neregulované vysílání probíhající po digitálních cestách. Na druhou stranu, když se podíváme na některé ty youtubery a influencery, kteří propagují energetické drinky pro děti a vyhlašují různé soutěže v pojídání léků, nějaký nůž by nad sebou taky měli mít. To přece nemůžeme nechat úplně být. Jsou oblasti života, na nichž velmi záleží a ovlivňování dětí regulováno být má.“

Pokud moje dítě zareaguje na nějakou takovou výzvu a po spolykání nadměrného množství léků skončí na urgentním příjmu, na kom leží odpovědnost?

„Musíme rozlišit několik druhů odpovědnosti. Je tu odpovědnost civilněprávní, takže na vzniklou škodu, ta bude na tom, kdo to šíří. A pak je trestní odpovědnost, která leží na člověku, který k jednání vybízí.“

Nějaký puberťák z Číny…

„Přesně tak. Neznamená to, že ta platforma (internetová – pozn. red.) nemá odpovědnost vůbec, ale nemá mechanismy, které by jí umožňovaly v tom množství obsahu rozlišovat mezi tím, co je a co není protiprávní. Vyvinula se proto doktrína, že platformy odpovídají pouze za to, co je protiprávní očividně. V případech ostatních, kdy to závisí na nějakém posouzení, za obsah odpovídá od chvíle, co dostane informaci, že je protiprávní.“

Takže od chvíle, kdy jim to nahlásí uživatelé. A pokud platforma obsah neodstraní, nese odpovědnost.

„Přesně tak.“

Zastupujete také syna Libuše Šafránkové, Josefa Abrháma mladšího, v souboji se zámkem Moritzburg v Sasku, v jehož exteriérech se natáčela Popelka. Proč panu Abráhomovi vadí výstava a upomínkové předměty s tváří jeho zesnulé matky?

„Panu Abrhámovi hlavně vadí to, že ho nikdo nekontaktoval a nekonzultoval, jak ta výstava má vypadat. Za života paní Abrhámové (Šafránková v civilu používala příjmení manžela Josefa Abrháma – pozn. red.), to bylo naprosto běžné. Ta výstava tam není poprvé a vždy v minulosti se na paní Abrhámovou obrátila a ona se k tomu vyjádřila. Jemu (synovi Šafránkové – pozn. red.) ani tolik nevadí ta výstava, jako komerční využívání její tváře, jejího jména. Když se podíváte do stánku na tom zámku, tak se prodávají opravdu obskurní předměty.“

15 oříšků k rozlousknutí! Jak dobře znáte naši nejslavnější pohádku?

Jako třeba?

„Třeba utěrka s vyobrazením paní Šafránkové. Je to nedůstojný kus hadru. Ona s tím nikdy nesouhlasila, vždy byla proti tomu, aby se její jméno a tvář využívaly k takto pokleslým komerčním účelům.“

Vy jako kdybyste implikoval, že ten zámek využil toho, že paní Šafránková už není mezi námi, a na všechny tyto předměty ji natiskl.

„Takový pocit mám, protože od jejího úmrtí se s tím roztrhl pytel. Já jsem v kontaktu se společností DEFA, která produkovala ten film (Tři oříšky pro Popelku – pozn. red.) a oni také čelí situaci, že se najednou objevila spousta upomínkových předmětů s její tváří, s jejím jménem, které nesouvisí vůbec s ničím.“

Co pan Abrhám chce? Stažení dotyčných předmětů, finanční satisfakci, obé?

„Jednak omluvu, jednak finanční satisfakci.“

Jak objemnou?

„Je to tak symbolické, že si to ani přesně nepamatuju, myslím, že řekl 100 tisíc.“

A příslib zámku, že už to skončí.

„Přesně tak, případně, že to budou konzultovat s panem Abrhámem mladším.“

Vy se také zabýváte kauzou údajně neplatných životních pojistek, zastupujete subjekt, který je od klientů vykupuje s tím, že pak bude škodu od pojišťovacích domů vymáhat. Popište ten problém stručně tak, aby ho pochopil náš divák, pokud je také třeba jedním z nich, kdo uzavřeli takovouto nevýhodnou životní pojistku.

„Ten problém spočívá v tom, že se zde uzavřelo relativně velké množství životních pojistek, mluví se o 2 až 10 milionech. A jsou neplatní z toho důvodu, že klienti nedostávali správné informace o tom, jaké pojistné jim bude následně vyplaceno. Naprostá většina lidí to brala i jako formu spoření a po uběhnutí relativně dlouhé doby by měli dostat ještě méně peněz, než té pojišťovně dali. Můj klient proto dělá to, že již zaplacené peníze chce pro klienty zpět.“

My žijeme v nějakém právním státě. Jak je možné, že se toto děje?

„Když se podíváte na kulturu našich smluv, zjistíte, že je naprosto mizerná, protože lidé možná ještě z toho minulého režimu přistupují k tomu, že vlastně podpis moc neznamená, že ono se to vždycky nějak vyřeší. Proto se tady objevilo tolik šmejdů, proto se tady objevilo tolik těch nebankovních institucí, které poskytovaly půjčky na lichvářský úvěr atd. A v případě pojištění si lidé tu smlouvu nepřečetli pořádně, spoléhali příliš na to, jak je informovala ta druhá smluvní strana, což je problém, když jsou zájmy smluvních stran protikladné.“

Na druhou stranu nemůžete od každého očekávat vyšší finanční gramotnost. Dělá ten stát něco, aby téhle praktice zabránil?

„Vím, že se tím zabývá Poslanecká sněmovna. Nesmíme ale zapomenout, že, že pojišťovny jsou daleko silnější hráči, než byli tzv. šmejdi, popřípadě poskytovatelé nebankovních půjček.“

Pořad Hráči: Pravidelně v Blesku ti, co vládnou Česku!

Blesk už třetím rokem přináší čtenářům a divákům exkluzivní pořad Hráči, v němž se střídají ti, kdo v Česku něco znamenají ve sféře byznysu, politiky, managementu či showbyznysu. Zhruba hodinové rozhovory, které vede zkušená moderátorka politických debat i rozhovorů s vrcholnými ústavními činiteli Vera Renovica (39), si můžete vychutnat každé dva týdny na webu Blesk.cz. A to vždy v pondělí (v případě svátků oznámíme posun). V tentýž den si pak jejich písemnou podobu přečtete v tištěném deníku Blesk. To vše, abychom našim čtenářům umožnili podívat se za oponu, za níž se rozhoduje o našich životech, peněženkách či budoucnosti našich dětí. Jestli chcete vědět víc o těch, kteří skutečně vládnou zemi, v níž žijete, dívejte se na Hráče na Blesk.cz!