Zárybnická o lavinách: Eliška (15) přežila čtyři hodiny pod sněhem. Co ji zachránilo?
Prošli si sněhovým peklem, o tenké hranici mezi životem a smrtí vědí mnoho. Jak nebezpečné laviny jsou? Jak snadné je překročit hranici sebezáchovy? A kde všude sněžné nebezpečí číhá? Memento přeživších, rady zkušených, taková je kniha Laviny v Česku, o které v Epicentru Báry Holé povídala její spoluautorka, meteoroložka a moderátorka Alena Zárybnická.
Dvacet let přednáší meteorologii pro horskou službu, létá na větroních a je milovnicí skialpinismu, žije na horách. Možná právě proto se dala i na dráhu spisovatelky, společně s kolegy mapovala osudy těch, kteří si prošli sněhovým peklem.
„Velké téma, které nejenom mně, ale dalším třem kolegům, spoluautorům, kamarádům sebralo za poslední dobu hodně času. Ale my jsme ho tam dávali moc rádi, protože zjednodušeně věříme, že když si přečteme příběh, který nás chytne za srdce, tak se budeme ptát, proč se tak stalo a případně, když bychom se v podobné situaci vyskytli, tak jestli nemůžeme zabránit opakování. A nechci říkat rovnou chyb, ale věcí, které vedly k té nešťastné shodě událostí,“ vysvětlila v úvodu, proč kniha Laviny v Česku spatřila světlo světa.
Osud, nebo obrovské štěstí?
26 lavinových událostí od roku 1968 až po současnost. Desítky rozhovorů s přeživšími i pozůstalými. Příběhy, které se nevypráví lehce. Některé s fatálním a nezvratným osudem, jiné se šťastným koncem. Takový je i příběh patnáctileté Elišky, která pod masou sněhu přežila čtyři hodiny.
„Měla obrovské štěstí. První štěstí bylo, že když na tu skialpovou vycházku šla, tak cestou potkala svoji tehdejší paní učitelku, která vlastně věděla, kam Eliška má namířeno, sama šla jinou cestou na jiné místo. Eliška odbočila tam, kde tedy ji shodou náhod informovala. Nemusely se potkat, takže první štěstí. Sjížděla kopeček, prašan, slunce, nádhera. Později odpoledne, když se uvolnila tam masa sněhu spolu s ní a zůstala zasypána kompletně,“ vypráví Alena Zárybnická příběh dívky, pro kterou se výlet na skialpech změnil v boj o život.
Měla vzduch, jinak by nepřežila
Je to příběh starý zhruba pětadvacet let, stále ale živý. Elišce tehdy podle vyprávění Aleny Zárybnické hrálo do karet několik faktorů.
„Zůstala pod sněhem kompletně, ale naštěstí měla hlavu zřejmě u nějakého vývratu, u kořenu stromu, protože jí tam proudil vzduch, jinak by neměla šanci tak dlouhou dobu pod lavinou přežít. Byla nalehko oblečená, takže její tělo se rychle podchlazovalo, což může být svým způsobem výhodná situace. Protože ta spotřeba kyslíku je pak menší, ale co bylo podstatné po těch čtyřech hodinách, když zjistili na chatě, že tam není, tak se vydala paní učitelka spolu s dvěma kluky na místo, kde by ta Eliška mohla být. A pak i na základě toho, že se Eliška ozývala a uslyšeli, byť to je jako hodně utlumené, tak její nějaké zvuky, podle kterých ji potom našli, vykopali ji ven a postavili ji na nohy, což je další obrovské štěstí, že ona tohle to zvládla,“ poodkryla jedna z autorek knihy příběh patnáctileté Elišky.
Jak tenká je hranice?
Zárybnická se v epicentru lavinového nebezpečí sama neocitla. I když jak říká, od průšvihu nás mohou dělit vteřiny.
„Pokud se nic nestalo, neznamená, že jste nebyly na hraně. To je úplně stejný, jako když bude zamrzlý rybník, vy půjdete na procházku po tom zamrzlém rybníce a vlastně to, že se neprolomíte, neznamená, že jste nebyli piko vteřinu od toho průšvihu. Takže z tohohle úhlu pohledu bezpochyby jsem byla v místech, kde jistá rizika uvolnění a následného pádu laviny byla,“ uzavřela Zárybnická.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.