Taťána Míková v Blesku: O svých začátcích před kamerou i kolegovi, do kterého udeřil výboj

Diváci vás na obrazovkách České televize vídají 23 let. Jaké byly vaše začátky?

Na začátku to bylo spíše něco jako televizní rozhlas, protože my jsme začínali tak, abychom v devadesátých letech využili toho, že máme v Českém hydrometeorologickém ústavu technické možnosti, které jsme dřív k dispozici neměli a nebylo možné dostat družicové snímky okamžitě do vysílání tak, abychom tam živě viděli snímek, který je starý třeba 20 minut. Dneska už se dostáváme na 10 minut, což je obrovská výhoda, protože i na radarových odrazech, tam je to hodně znát, že ty radary zachycují srážky, které už teď probíhají a které se někam posunují.

A vzpomenete si na ty první začátky před kamerou, jaké emoce to doprovázely, když se zaplo to červené světýlko a začalo se nahrávat?

Úplně ze začátku tam vlastně ani kamera nebyla, byly tam jenom ty obrázky, které byly z družic, z radarů a já jsem pod nimi něco povídala. Pak nám dali konečně kameru do toho studia a já jsem si vlastně sama musela nejdřív nastavit tu kameru, abych byla vidět, abych byla ostrá, a potom jsem si tu kameru, když jsem řekla úvodní větu, musela přepnout na ty obrázky z toho počítače. Tam bylo tolik úkonů, které jsem se musela naučit po technické stránce, které jsem nikdy předtím nedělala, že jsem vlastně ani neměla čas přemýšlet o tom, jestli se bojím, nebo ne.

Premium

Nečekaná smrt »Slunce v duši« Zákopčaníka (†63): Slavné rosničky v šoku!

Můžete nám popsat, jak vlastně probíhají přípravy na natáčení, předpovědi počasí, co je na tom to nejtěžší?

Nevím, jestli řeknu to nejtěžší, ale musím říct, že většinou jsou diváci strašně překvapeni, když si uvědomí, že pro těch pět minut, které vidí večer před událostmi, my musíme pracovat už od rána, už v osm hodin píšeme našim krajánkům, jaké záběry nám mají natočit, na co se zaměřit, co třeba bude ten den v počasí zajímavé. Málokdo si uvědomí, že chystáme i všechny ty perličky ze světa, že je musíme někde objevit. My jsme vlastně sami editoři toho svého pořadu, je to pro nás trošku namáhavé, ale zas to má tu výhodu, že víte, o čem mluvíte.

Vy jste spoluautorkou nového seriálu České televize České počasí s podtitulem aneb proč padají trakaře. Co nám o tomto projektu můžete prozradit?

Je to vlastně primárně projekt Davida Sýse, kterého si nesmírně vážím. Tím seriálem provádí Petr Hradil a on se opravdu nebál pustit i do docela nebezpečných situací. Dokonce do něj několikrát i uhodilo, ale naštěstí byl ve Faradayově kleci, takže ta ho ochránila. Já, když jsem viděla ty záběry, tak možná, že jsem se cítila daleko hůř než on sám v té kleci, ale přežil to ve zdraví a odvážil se opravdu věci, které bych možná já sama ani nechtěla.

Fungují podle vašich zkušeností přírodní pranostiky o počasí?

I když některé mají třeba zdravé jadérko, že někde byly odpozorovány z toho, co vlastně zemědělci nebo lidé, kteří byli spjatí s přírodou, vysledovali, tak řada z nich je jenom dobrá narýmovaná říkačka. Ono totiž třeba naplnit stoletý kalendář, představte si, 365 dní a na každý den musela být říkačka.

Takže ani rosničkám nemáme věřit?

Rosničky jsou specifický druh. To jsou tropické rosničky, ony mají takový bílý proužek a ty prý skutečně dokážou svoje chování přizpůsobit tomu, jak se mění tlak vzduchu, takže ony poznají, když ten tlak klesá, a tuší, že bude změna počasí. Ale pravda je, že ty naše rosničky, které známe tady v České republice, prý tenhle prognostický dar opravdu nemají.