25. duben 1989: Jak jsem (ne)dostala medaili

„Tehdy jsme s kolegyněmi plnily veškeré úkoly a závazky, jen abychom docílily vytouženého cíle – bronzového, stříbrného a zlatého odznaku,“ vzpo-míná Anna Greplová, která v té době pracovala jako zdravotní sestřička. „Odznaky získávali jen ti nejlepší, nosili je při slavnostních příležitostech připnu-té na oděvu. Jaká krása! Moje kamarádka a já jsme byly adeptky už na stříbrný. V plnění úkolů jsme se velice snažily. Sobotní i nedělní služby u těž-kých pacientů bez nároků na mzdu, brigády na zahradě ředitelství, haldy starého papíru...,“ vzpomíná čtenářka Blesku.

Pak měl nadejít ten dlouho očekávaný den – »sladká odměna« v podobě odznaku. „Se slzami v očích a s pocitem velké křivdy jsem přijela domů. Manžel mě již očekával s úsměvem a otázkou, kde mám tu medaili. »Nemám!«, vykřikla jsem zlomeným hlasem a slzy mi tekly po tváři.

Stály jsme totiž s kamarádkou na konci řady a prostě na nás ne-zbyly. Špatně to spočítali,“ doplňuje Anna Greplo-vá úsměvnou historku. Ještě dlouho poté, když se prý manželé obou žen potkali, ptali se, jestli už mají holky medaili. A jak zněla odpověď? Mají! „Nako-nec nám ji se zpožděním dali, vždyť jsme si ji za-sloužily!“