Jiřina Švorcová: Vadím, ještě pořád někomu vadím!

Ve vinohradském divadle jste hrála čtyřicet let. Jak se k vám po revoluci chovali kolegové?
„Jednoho dne bylo svoláno »herecké OF« a kolega Babuský mě varoval, že se na mě chystají. A já to schytala za všechny chyby, omyly, nepravosti a nespravedlnosti, kterých se strana kdy dopustila. Ani kdybych teď vystoupila ze strany, jak navrhoval Ota Brousek, když mi snad chtěl pomoci, by se na mě nedívali jinak, jak řekl pan Vladyka. Museli se opravdu velice přemáhat, když se ještě před pár dny při děkovačce se mnou drželi za ruce. Hájit se, argumentovat bylo nemožné a taky zbytečné, byla jsem náhle vyvrhel. Prostě parádní lustrační prověrka jak vystřižená z let. Podívejte, divadlo jsem milovala a své kolegy jsem měla ráda, ale v nepřátelské atmosféře se nedá dýchat, natož hrát a mít potěšení ze spolupráce. Neměla jsem jiné východisko než dát hodinovou výpověď a jít do důchodu. Odehrála jsem poslední představení, vyklidila stolek, u kterého jsem stárla čtyřicet let, a sbohem navždy.“

Chybělo vám po nástupu do penze divadlo?
„Dva roky se mi potom o divadle zdálo a nemohla jsem okolo vinohradského ani projít...“

Jak na váš náhlý odchod reagovali kolegové?
„Nevím. Jen Pepík Bláha mi zavolal a řekl: Vykašli se na ně.“

Měla jste ve své poslední hře, Hlasech ptáků, velkou roli?
„Hlavní postavu v ní měl Brousek a Jiřina Jirásková, která hrála jeho hospodyni, potažmo bývalou manželku nebo milenku. Role moje a Gabriely Vránové měly po dvou výstupech, ale parádních. Takže dá se říct, že to byla velká role, i když ne hlavní.“

Brala jste svůj odchod z divadla jako zradu, křivdu, potupu..?
„Křivda to byla. Takový odchod a po tolika letech jsem si ze svého divadla snad nezasloužila. Režisér Strejček mně jednou řekl, že jsem anděl strážný vinohradského divadla, a pak mě vyženou. Dnes už o tom můžu mluvit s humorem.“

Jaký byl váš plat v divadle, když jste odcházela do důchodu?
„Mám dojem, že kolem pěti tisíc.“

Jak jste pak dostala vysokou penzi?
„Haničinec se divil, že mám započítali i vdovský důchod po manželovi.“

A kolik máte?
„Koho to zajímá?“

Lidi to zajímá a já vám přece sliboval, že se budu ptát na všechno...
„Mám víc než deset tisíc. Jak se penze valorizovaly, tak se mě to také týkalo.“

A přesně mi to neřeknete?
„Nemám dvacet ani patnáct tisíc. Po Králi Šumavy se mě taky na nějaké besedě ptaly ženské, kolik jsem za tu roli dostala. Deset tisíc, odpověděla jsem. A jedna řekla: Tolik?! A druhá: Jenom?! Všechno je relativní.“

Jak jsou pro vás vůbec důležité peníze?
„Peníze jsou důležité, aby člověk mohl slušně žít a aby nemusel být o chlebu a o vodě. Pro mě byly vždycky důležité i v tom, že jsem sem tam mohla vypomoci někde, kde to bylo zapotřebí.“

Myslíte různé charity?
„Spíš osobní výpomoci.“

Po revoluci se houfně vracela ocenění zasloužilý a národní umělec, nepřemýšlela jste o tom někdy?
„Ani náhodou. Bylo to pitomé. Já ho nechci jen proto, mi ho dal minulý režim. Každý navržený mohl odmítnout, jako to třeba dělal Kemr. Férový byl Gott, který řekl, že jej dostal od národa, proto si jej váží a nemá důvod jej vracet. A že mu ten metál připínal Husák, to už druhá věc, ale do této pozice ho vyzdvihl národ.“

Máte někde schovány všechny řády, ocenění vyznamenání, které dostala?
„Mám, to víte, že ano. bylo ocenění za vynikající práci a uděloval ho národní výbor. Dost vinohradských kolegů a zaměstnanců ho dostalo, ale mě a Vlastu Fišara divadlo nenavrhlo. Já už byla poslanec Národního výboru města Prahy – tak asi proto. A Vlasta byl vysoký odborářský funkcionář. Tak nás navrhla kulturní komise národního výboru a nakonec jsme to ocenění dostali taky. Já jsem byla v nemilosti, což je vidět i na mé filmografii a mezerách, které v ní jsou, nebo na tom, jak časem ubývaly divadelní role.“

A když jste byla nositelka Řádu práce a dalších vysokých ocenění, tak k tomu byly i nějaké výhody?
„Absolutně nic. Jedině když ještě byla auta na pořadník, tak ti, kteří dostali Řád práce, měli nárok každý druhý rok na koupi nového auta mimo pořadník. Jeden kolega, který měl Řád práce, auto každé dva roky výhodně prodal a měl na nové, šikula.“

Vy jste si takhle auta nepořizovala?
„Ne, když jsem dostala Řád práce, byli jsme s manželem v pořadníku. Voloďa byl svérázný člověk, jednou přišel domů a povídá: Jiřino, průšvih, byl jsem v Mikulově a asi jsem se tam opil a teď mi přišel list, že mám na nákladovém nádraží tisíc litrů vína! Oblila mě hrůza, protože peníze byly v tu ránu pryč, a hned jsem počítala, kolik máme kamarádů a komu všemu budeme víno prodávat. Ještě chvilku mě napínal, ale pak se vytasil s poukazem na volhu. Byl to takový jeho vtípek, a když jsme ho opakovali před jeho kamarádem Jirkou Rybínem, reagoval na něj stejně jako já. Vzali jsme si růžovou volhu. Všichni se nám smáli, že jsme projeli pudinkem, ale když později barva zoxidovala, byla krásná. Tenkrát byly v Praze jen dvě takto barevné volhy – jednu jsme měli my a druhou Pavel Kohout.“

Které z těch cen a řádů si ceníte nejvíc?
„Radost jsem měla ze všech tak, jak šly postupně za sebou, ale největší radost jsem měla z národní umělkyně.“

V osmdesátých letech se říkalo, že jste nejvlivnější žena ve stranickém aparátu, navíc jste byla i slavná herečka, a teď najednou jste byla během pár dní nenáviděná důchodkyně, jak jste to nesla?
„To je nesmysl. Nanejvýš v oblasti kultury. Na prohry a pády si člověk musí zvyknout, chce-li žít dál. Já měla to štěstí, že mě spolustraníci měli rádi a vážili si mě. Byla jsem ráda, že jsem byla pozvána na ustavující sjezd KSČM. Byli jsme si tenkrát názorově velice blízko s Jirkou Svobodou, právě z dob našich půtek s oddělením kultury partaje. A bylo nás tehdy ještě dost, abychom dali dohromady kulturní pořady, se kterými jsme jezdili. Tu kulturní buňku tvořili Větrovec, Tonda Hartl, Václav Švorc, Karel Richter, Jiřina Petrovická, Lída Plachá, Pastorek. První večer Literatury ze šuplíku se odehrál v hotelu Pyramida s velkým úspěchem.“

Takže vy jste se politicky dál začala angažovat hned v roce 1990 a vyrazila recitovat a dělat besedy po republice?
„Samozřejmě.“

Jak často jste takto mezi soudruhy vyrážela?
„Třeba v roce 2000 jsem měla osmdesát takovýchto akcí. Především to byly besedy na nejrůznějších místech hlavně pro levicové kluby žen. Tehdy jsem byla dost zaměstnaný člověk, ale v té době jsem byla relativně ještě mladá a nevadilo mi vstát ráno v šest hodin a jet třeba někam do Zlína. Nebo mě pozvaly ženské někam k Mělníku a vůbec mi nevadilo, že jich tam bylo pětadvacet. Seděly jsme kolem kamínek a povídaly si. Bylo to takové posilnění, protože jsme věděly, že strana žije, nezapomíná na své základní cíle, na myšlenku toho, čemu strana slouží, co by měla být a z čeho se uhnulo.“

Jaký jste měla za tato vystoupení honorář?
„Žádný, kdo by ho platil? Partaj skoro žádné peníze neměla. Naopak jsme stále platili příspěvky, i když ne tak velké jako za dob před listopadem 89, kdy se platila procenta z platu.“

Kdo vás po listopadu 89 nejvíce podržel, byl to bratr, který bydlí s vámi ve vile?
„Samozřejmě, rodina dělá strašně moc. Přestože všichni sourozenci nejsme úplně stejného politického názoru, to rozhodně ne, ale to se vůbec nepromítá do našich osobních vztahů. Myslím, že mě příbuzní mají rádi, a rozhodně vím bezpečně, že by mě nenechali padnout, kdyby se mnou něco bylo. Být členem velké rodiny je vůbec příjemné, pokud samozřejmě ta rodina funguje.“

Váš starší bratr Václav byl rovněž hercem a působil Národním divadle. Po listopadu taky skončil v Národním?
„Taky.“

A rozhodl se odejít dobrovolně?
„Tenkrát tam do důchodu odešlo hodně lidí a mezi nimi i ti, kteří by bývali chtěli zůstat – třeba Fabiánová nebo Záhorský. Víte, z divadla nikdo neodchází nadšený a rád. Hercův je umřít na jevišti.“

Poznávají vás na ulici i nyní, dvacet let po převratu, když v televizi se inscenace nebo seriály vámi moc často nereprízují?
„Strašně moc udělal seriál Žena pultem, když vyšel DVD, kterých se trafikách prý prodaly desetitisíce. Lidé si prostě hned vzpomněli a oživili paměť. I když jsem od jejího natáčení v roce 1977 hodně vyšla z podoby.“ (smích)

Zkoušela jste se zeptat v České televizi, proč ze svého bohatého archivu nevysílají žádné inscenace, filmy nebo seriály s vámi?
„Nezkoušela. Je mi to jasné, tak proč bych se na to ptala. Vadím. Ještě pořád někomu vadím.“

Přece jen je to už dvacet let...
„No, je to dvacet let... A před těmi dvaceti lety křičeli: Nejsme jako oni! A jací jsou? Ale co si budeme povídat...“

Kvůli vám je ale v trezoru i spousta dalších herců, kteří v těch hrách a seriálech s vámi hráli a třeba podali vynikající výkon...
„Tak ať se zasadí o to, aby Česká televize ty filmy nebo inscenace odvysílala. Oni budou mít větší váhu, než bych měla já.“

Souhlasíte s rčením, že boží mlýny melou?
„Asi jo. Jsou to všechno takové pomíjivé věci, dobové hrátky a tance, které se přeženou. Já si uvědomuji, jak jsme se dívali jako mladí lidé na první světovou válku, které byli účastni rodiče. Byla to pro mě hluboká minulost, něco, o čem se píší romány a vypráví historky. Když jsem byla poprvé v Sovětském svazu a potkala se s lidmi, kteří tam prožili Říjnovou revoluci, tak se mi tomu vůbec nechtělo věřit, protože mi to přišlo šíleně, šíleně dávno. Dneska když se zeptáte některých mladých lidí, co to bylo v roce ,68, tak vědí prdlajs. Nezajímá je to.“