Herečka Jiřina Švorcová tvrdí: Kemr byl kolaborant!

Jiřina Švorcová (81) žije řadu let v ústraní. Herečka, jejíž jméno budí dodnes rozporuplné emoce kvůli její angažovanosti v komunistické straně, však udělala výjimku a Blesku poskytla rozhovor.

V době, kdy Česko oslavuje dvacet let od revoluce v roce 1989, se Žena za pultem přiznala, jak prožívala pád totality.

Paní Švorcová, jak jste prožívala listopad '89? Registrovala jste nějakou nespokojenost mezi lidmi a protesty, které v Praze bývaly?

Pro mne byly a dodnes jsou ony listopadové dny noční můrou. Nebyla jsem pochopitelně v ulicích ani jsem necinkala klíčema, byla jsem v divadle. Do poslední chvíle jsem věřila, že se nebude stávkovat, nemohla jsem se přidat k náhlému revolučnímu nadšení kolegů, mně se zhroutil svět a nevěřila jsem, že to bude pravda a láska, co zvítězí.

Ale na jeviště jste s ostatními jednou přece byla?

Ano. Režisér Dudek mě přesvědčil, že mám oznámit své odstoupení z ÚV KSČ. Mě k tomu nelehkému kroku přiměla zoufalá bezmoc posledních zasedání ÚV. Měla jsem pocit, že i já jsem vlastně zklamala na celé čáře. Ale to, že jsem se vzdala členství v ÚV byl vlastně taky projev bezmoci. No a když jsem to na jevišti řekla, lidi tleskali. A Dudek řekl: 'Takový aplaus jsi dlouho neměla.' A já utekla s brekem. A stejně jsme se nikdy nedozvěděli a asi nikdy nedozvíme, kdo a proč poslal na studentskou demonstraci ozbrojence, proč tam musel být mrtvý student. No a těch proč je víc.

Ono se tenkrát říkalo, že jste vystoupila i z KSČ, takže ze strany jste nevystoupila?

Ani náhodou. Kdyby pro nic jiného, tak kvůli těm poctivým komunistům, kteří mi věřili a měli mě rádi. Jedna stará kamarádka, když se tu fámu, kterou vyslal do světa spisovatel Jarda Matějka, dozvěděla, tak mi řekla: 'Jiřinko, ty víš, že tě mám strašně ráda, ale kdyby to byla pravda, tak už bych tě nikdy nechtěla vidět.' Takovéhle lidi nemůžete zklamat. Komunistická strana se musela obrodit a to se také stalo. Já věřím, že většina těch předsedů a tajemníků to myslela dobře, ale realizace politiky byla špatná.

Byla jste předsedkyní svazu dramatických umělců, taky jste ho řídila špatně?

Myslím, že svaz byl velice demokratická organizace a jeho činnost prospěšná. Je škoda, že se zrušil, ale rozešli jsme se v klidu a důstojně. Vzpomínám, že na posledním zasedání mi Petr Oslzlý řekl, že založí komisi na ochranu pronásledovaných - asi tušil, co může nastat.

Jak jste vůbec prožívala ty hektické listopadové dny roku 1989?

To se ani nedá popsat... Připadala jsem si jako ve zlém snu a pořád jsem doufala, že se z něj probudím.

A jaká byla tenkrát atmosféra ve vašem domovském Divadle na Vinohradech?

Během několika dnů se ještě s velkým úspěchem odehrálo pár představení inscenace Hlasy ptáků. Na některé mé repliky, jako například: 'Já už ti nebudu sloužit,' jsem dostávala aplaus a na jiné se zase ozýval smích. Bylo to vždycky z jednoho místa a pak mi tam někdo naznačil, že prostě bych taky mohla být vypískána. Ono by k tomu možná bývalo došlo, že by mě z jeviště vypískali.

Jak se k vám chovali kolegové, vždyť jste tam hrála málem čtyřicet let?

Jednoho dne bylo svoláno herecké OF a kolega Babuský mě varoval, že se na mě chystají. A já to schytala za všechny chyby, omyly, nepravosti a nespravedlnosti, kterých se strana kdy dopustila. Ani kdybych teď vystoupila ze strany, jak navrhoval Ota Brousek, když mi snad chtěl pomoci, by se na mě nedívali jinak, jak řekl pan Vladyka. Museli se opravdu velice přemáhat, když se ještě před pár dny při děkovačce se mnou drželi za ruce. Hájit se, argumentovat, bylo nemožné a taky zbytečné, byla jsem náhle vyvrhel. Prostě parádní lustrační prověrka, jak vystřižená z padesátých let. Podívejte, divadlo jsem milovala a své kolegy jsem měla ráda, ale v nepřátelské atmosféře se nedá dýchat, natož hrát a mít potěšení se spolupráce. Neměla jsem jiné východisko než dát hodinovou výpověď a jít do důchodu. Odehrála jsem poslední představení, vyklidila stolek, u kterého jsem stárla čtyřicet let a sbohem navždy.

Byl na té schůzi ještě někdo, koho vaši kolegové kritizovali?

Ne, byla jsem tam jenom já sama. Jediná.

A ostatní vinohradští herci ve straně nebyli?

Po roce '68 tam těch straníků bylo už velice málo. Naše stranická organizace byla velice slabá.

Vy jste jí šéfovala?

Já ne, šéfoval jí Vašek Sloup.

A ten jim nevadil?

Byla jsem členka ústředního výboru a předsedkyně svazu. I když jsem byla daleko kritičtější, nežli leckterý z nich, který by mohl být usvědčen z kolaborace s režimem, protože třeba hrál v hrách, filmech nebo seriálech, které byly poplatné režimu, tak museli najít někoho, kdo na tom byl podle nich ještě hůř a z něj udělali toto obětního beránka, tak proto jsem vším byla vinna. Když se dnes reprízují staré filmy z padesátých a šedesátých let, tam v nich hrají všichni čeští herci, kteří nyní tvrdí, jak byli ublížení a trpěli, protože to byla doba temna a já nevím čeho všechno ještě. Zkrátka žili čtyřicet let v koncentráku nebo co. Vždyť je to absurdní! Nedávno jsem se dívala na seriál Chalupáři, kteří měli vymyšlený příběh, ale ta atmosféra vymyšlená nebyla, taková tenkrát opravdu mezi lidmi panovala.

Byli takoví všichni?

Samozřejmě byli lidé, kteří to všechno nenáviděli. Třeba na slovo vzatý odpůrce režimu byl Kemr. No a ten hrál a měl v té době tolik takových nádherných rolí, o jakých mohli jiní jen snít. A byl odvážný, když odmítl vyznamenání? Nic se mu ale nestalo. Prostě jej nechtěl a tím to skončilo. A já dostávala dopisy jako předsedkyně svazu, jak je to možné, že tento významný herec ještě nedostal zasloužilého nebo národního umělce. Ale on tyhle ceny odmítal. A dál točil jeden film nebo seriál za druhým... Takže kolaboroval s bývalým režimem, když hrál v jeho hrách, filmech a seriálech.

Kdo je Jiřina Švorcová (81) - Legendární Žena za pultem.

Anna Holubová v seriálu Žena za pultem z roku 1977 jí přinesla velkou slávu nejen u nás, ale i v Německu (kde měla řadu let i svůj fanklub!), v Bulharsku, na Kubě a seriál se vysílal i v Polsku, Maďarsku, Jugoslávii a v řadě dalších států. Nezapomenutelná je i ve filmu Král Šumavy

Vše o tom, jak se k Jiřině Švorcové chovali herečtí kolegové po listopadové revoluci 1989, čtěte v druhé části otevřeného rozhovoru v Nedělním Blesku.