Sympatická novomanželka, žokejka Martina Jelínková-Růžičková (42), čekala na svou životní lásku dlouhých třicet let. Bláznivá červená knihovna? Ne, realita. A jak se dala dohromady hvězda někdejšího televizního seriálu Třicet případů majora Zemana Rudolf Jelínek s bývalou žokejkou Martinou? Seznámili se před třiceti lety při trénincích v Chuchli. Ona - malá holka toužící stát se žokejkou, on - známý herec, který už překročil čtyřicítku. "Nicméně každý jsme od té doby žili svůj vlastní život, já jsem zapomněl, že do Chuchle chodila nějaká Martina Růžičková. Kdo by si všímal dvanáctileté dívky," usmívá se herec. "Ruda tehdy byl a dodneška je pojem," bere si slovo Martina. "To bylo v době, kdy točil na Kubě Majora Zemana a hezky mně o Kubě vyprávěl," vzpomíná. "Já chodila za školu a měla jsem dva zážitky v jednom: byla jsem za školou a povídala jsem si s panem Jelínkem! Byla jsem v sedmém nebi. Potom se naše životy úplně rozešly, samozřejmě že já jsem ho sledovala, na rozdíl od něj. Když byl v televizi, říkala jsem: S tímhletím člověkem já jsem jezdila v Chuchli... A nakonec jsem si ho našla. Dostal rozum po třiceti letech (směje se)." Dnes už pan Jelínek o natáčení normalizačního televizního seriálu Majora Zemana nevypráví. Za minulostí udělal čáru, žije přítomností. "Nezlobte se, ale nechci se o tom bavit. Je to dávno pryč," odmítl Rudolf Jelínek o své roli majora Hradce hovořit... Co když řekne Ne? "První vnuknutí zavolat mu jsem měla, když už jsem z časopisů věděla, že je sám," vypráví žokejka. "Ale na to, abych mu skutečně zavolala, jsem hledala odvahu dva roky." Ovdovělý herec si však mezitím našel novou partnerku, herečku a spisovatelku Sarah Biderman. Ani tento chmurný fakt Martinu od osudového telefonátu neodradil. Jen si stále nedovedla představit, co do sluchátka řekne: "Pořád jsem si říkala: Ježíšmarjá, co já mu budu vyprávět? Pamatujete si na mě? Co když řekne: Ne? Tolik jsem se toho bála. Zavolala jsem mu a ono to tak bylo!" Herec tehdy skutečně odvětil, že se na žádnou Růžičkovou z Chuchle nepamatuje. "Zkusila jsem se zeptat aspoň na ty koně, na kterých jsme jezdili," vzpomíná Martina. "Na koně si pamatoval. A pak mě ze slušnosti, aby se neřeklo, pozval do divadla. Čekala jsem na něj u baru, on chodil přes foyer a kolem divadla. Když mě konečně našel, řekl: Nezlobte se, vezu domů Jarouška Kepku a musím venčit psa. Jestli chcete, tak mi zavolejte." Zavolal sám, hned druhý den. Prošla jsem peklem Tato velká love story zakončená svatbou začala před třemi měsíci. Už bylo také načase, aby se na Martinu usmálo štěstí: "Jsem rozvedená tři roky. Říká se tomu nevydařené manželství. Tatínek zemřel, když jsem byla malá, bývala bych si rodiny vážila, ale manželství bylo velkým zklamáním. Můj muž nepracoval, exekutoři si u nás podávali ruce, odstřihli nám elektřinu, neměli jsme na školku pro dceru Vanessu. Tenkrát jsem si myslela, že se vdávám za svou životní lásku. Jsem hodně silná, ale mám pud sebezáchovy. Úplně to rozštípla jeho nevěra s mou nejlepší kamarádkou." Žena, která jela čtyřikrát Velkou pardubickou (i když do cíle bohužel nedojela) a na statku v Pohoří trénuje třicet koní, je dle svého názoru hodná a mírumilovná, ale když toho někdo zneužije, brání se. "Za minulostí uděláme tlustou čáru," nabádá ji Rudolf Jelínek. "Měl jsem užívat důchodu, a teď vidím, že se musím vrátit zpátky do života. A nebylo lehké se k tomu rozhodnout. Vzpomínal jsem při té příležitosti na Petra Bezruče, na jeho verš, že na strom zvadlý nepřipínám růži, no a ona je Růžičková. Ale ta růže způsobila, že strom vyrašil. " Dva hladké prstýnky A že jste se vzali tak brzy, už po třech měsících - ptáme se a Rudolf Jelínek bez jediného zaváhání odpovídá: "Protože čas nám utíká." Jeho žena dodává: "My jsme prostě věděli, že to je ono. Že jestli nějakej další život, tak spolu. Náš svazek není úplně typický, je tu věkový rozdíl, ale řeknu vám, kdybych potkala Rudu a bylo mi dvacet a jemu sto, tak bych si ho stejně vzala. Každá vteřina s ním je pro mě vteřina štěstí, nepoznala jsem takového chlapa. Původně jsme si mysleli, že náš vztah zůstane silně přátelský. To nám vydrželo asi dva dny." Na třetím rande, kdy se zamilovaná dvojice vodila za ruce po Vinohradech, došlo k požádání o ruku. On nadhodil, že viděl ve zlatnictví hezký prstýnek. Ona namítla, že není třeba, aby si ji kupoval. A vtom jí to došlo, vyhrkla: "Počkej, nemyslels takový ten hladký prstýnek, bez ničeho? Dva prstýnky? No tak to jdem!" Vybrali prstýnky z chirurgické oceli, neboť - jak žertem podotkl pan Jelínek - vzhledem ke svým zraněním je na ni Martina zvyklá. Oplátkou mu darovala nejoblíbenějšího koně: "To není jen kůň, to je kus mého srdce. Aby Ruda viděl, jak moc ho miluju." Sáro, díky! A jak vlastně skončil Jelínkův předchozí vztah s již zmíněnou Sarah? "Vztah ukončila ona," ochotně odvětil herec. "Bylo to i v novinách, článek končil slovy: Přece bych nechodila se stárnoucím hercem! Jsem jí vděčný za to, co jsem s ní prožil, ale víc jsem jí vděčný za to, že ten vztah ukončila." Svatba Martiny a Rudolfa se konala v Bělé pod Bezdězem, přičemž vznikl drobný problém s prstýnkem: Martině byl malý, i když si ho předtím ve zlatnictví zkoušela. Nakonec jí ho ženich na prst za použití síly navlékl. Sundat už nelze. "Ani ho sundavat nechci," říká novomanželka. "Předchozí prstýnek mě tlačil, o tomhle vůbec nevím. I to je známka toho, že jsem si vzala toho pravého." Byla jsem lokomotiva Jak to bude dál? Pan Jelínek plánuje přestěhovat se na manželčin statek do Pohoří. "Budu na statku, protože tam mám koně, kromě manželky," říká. "Do Divadla pod Palmovkou, kde mám angažmá, budu dojíždět. " Paní Jelínková upozorňuje na další výhody společného bydlení: "Ušetříme deset tisíc měsíčně za telefon. Vanesse její biologický otec koupil mobil, aby si volali, jenže Vanessa volá Rudovi. A já zas vyvdala ohromnou rodinu, Ruda má dvě děti a pět vnoučat, na která jsem patřičně hrdá. Vždycky jsem byla lokomotiva, měla jsem za sebou vagony, kopec byl čím dál prudší. Najednou jsem jeden z vagonků a tak hezky se vezu..."