Demonstrace a snahy o bojkot olympiády jsou mnohdy masivní a hlasy kritizující Čínu jsou velice rozhořčené. O co ale ve skutečnosti ve sporu mezi Čínou a Tibetem jde?
Svoboda a nezávislost Tibetu byla již od začátku dvacátého století ovlivňována dvěma mocnostmi: Indií pod vládou Británie a Čínou. Nejdříve indická, v roce 1912 i čínská armáda byla z Tibetu stažena a v roce 1913 byla tibetským dalajlamou vyhlášena nezávislost.
Konflikt se znovu rozhořel v roce 1949, kdy vláda komunistické Čínské lidové republiky prohlásila do té doby autonomní stát Tibet za součást Číny. O rok později, v roce 1950, překročila jednotka Čínské lidově osvobozenecké armády, čítající čtyřicet tisíc vojáků, řeku Jang-c a zaútočila na Čhamdo, město na východě Tibetu, kde zcela rozdrtila chatrnou tibetskou armádu o síle pouhých 8000 mužů.
Cesta k socialismu
Po svém vítězství čínská vláda vydala prohlášení, že "osvobodila Tibet od nadvlády imperialismu a z pout feudálního nevolnictví, a že bude konečně navrácen mateřské zemi". V roce 1951 byla tibetská delegace v Pekingu donucena s Čínou podepsat takzvanou "Sedmnáctibodovou smlouvu" a do Tibetu proudí desetitisíce čínských vojáků.
Život v Tibetu se začal radikálně měnit. Pod dohledem nově vzniklého Tibetského pracovního výboru bylo reorganiováno tibetské zemědělství. Tibeťané žijící v horách byli nuceni jít 'kolektivně' pracovat na pole a přispět tak k 'materiálnímu pokroku socialistického lidu'. Půda v Tibetu byla přes původní sliby znárodněna.
Vymýtit reakcionáře!
Komunistická Čína začala pod vedením 'velkého kormidelníka', komunistického vůdce Mao Ce-tunga omezovat vliv tradičních duchovních institucí, soustředěných v buddhistických klášterech. Dalajlama, do té doby nejvyšší tibetský vůdce, byl zbaven jakéhokoliv oficiálního politického vlivu.
Čínští vojáci a Čínou zřízené instituce získávaly čím dál tím větší kontrolu nad každodením životem jak obyčejných lidí, tak i mnichů a mnišek v klášterech. Vzniklé výbory a komise převzaly postupně na tibetském území všechnu reálnou moc.
Protesty a jejich potlačení
Přestože na vyobrazeních čínské komunistické propagandy se objevovala Čínská lidová armáda radostně se mísící s nadšenými tibetskými rolníky, ve skutečnosti byla ale situace značně odlišná. V reakci na plánovanou nucenou cestu Dalajlamy do Číny začaly v roce 1957 v hlavním městě Tibetu Lhase masové demonstrace, které v roce 1959 vyústily v tibetské povstání.
Při násilném potlačování protestů čínskou armádou bylo zabito 87 000 Tibeťanů a mnoho dalších bylo uvězněno. Dalajlama a 80 000 dalších Tibeťanů odchází do indického exilu. V Mansúrí v severní Indii byla vyhlášena tibetská exilová vláda, kterou podpořilo i OSN. Dalajlama setrvává v exilu dodnes.
Mnoho klášterů, jejichž obyvatelé se odmítli podřídit čínské moci, bylo srovnáno se zemí a jejich obyvatelé byli internováni v pracovních táborech a věznicích na území Tibetu i Číny.
V roce 1962 bylo již přibližně 97 % klášterů v Tibetské autonomní oblasti a 99 % klášterů mimo oblast buď neobydlených nebo v ruinách. Z 6259 klášterů v celém Tibetu zůstalo údajně pouze 8 klášterů zcela nezničených.
V rámci budování 'Nového Tibetu' započalo masové přesidlování. Nyní žije na území Tibetu více lidí čínské než tibetské národnosti.
Kulturní revoluce: Utažení šroubů
V srpnu roku 1966 byla v Číně nastolena takzvaná Kulturní revoluce, zaměřená podle svých tvůrců proti čtyřem přežitkům - starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům. Reálně však šlo především o upevňování pozice komunistického vůdce Mao Ce-tunga a jeho manželky Ťiang Čching a likvidace rostoucí opozice uvnitř i vně komunistické strany.
Hnací silou Kulturní revoluce se stala mládež, která za silné podpory oficiálních míst vytvářela tzv. rudé gardy. Jejich cílem bylo bránit kult Mao Ce-tunga a likvidovat odpůrce revoluce. Jako důkaz viny přitom postačovala např. znalost cizího jazyka, pobyt v zahraničí či cizojazyčná kniha.
"Viník" byl nucen na důkaz pokání nejprve chodit po kolenou za soustavného bití a poté byl uvězněn. Záminkou pro rudé gardy se mohlo stát dokonce i to, že osoba při sobě v danou chvíli neměla Rudou knížku, legitimaci, dokladující příslušnost ke Komunistické straně Číny.
V Tibetu se rozpoutala nová vlna represí a zatýkání. Existuje velké množství důkazů a svědectví o krutostech, mučení a popravách bez řádného soudu, které se v té době odehrály. Při výsleších bylo přiznání vynucováno pomocí až 75 způsobů mučení. Disidentům odsouzeným na smrt byla například před veřejnou popravou přeťata průdušnice a nahrazena ocelovou trubičkou - aby mohli dýchat, ale nemohli vykřikovat protistátní hesla.
Známému odpůrci čínského režimu, tibetskému buddhistickému mnichovi Paldänu Gjacchovi, který sám strávil více než 30 let v pracovních táborech a vězeních na území Tibetu, se podařilo vyvézt ze země mučící nástroje, v čínských vězeních běžně používaných proti politickým vězňům. Patří mezi ně pouta, nože i elektrické obušky s kapacitou až 70 000 voltů.
Proč stále protestují?
Přestože se situace v Číně v posledním desetiletí uvolnila, čínští vojáci jsou stále v Tibetu a množství politických vězňů stále za zdmi vězení marně čeká na propuštění. A nejedná se pouze o Tibet. Utajované popravy, dlouhodobé věznění bez soudu, obchodování s orgány zabitých vězňů - to všechno jsou problémy, na které ochránci lidských práv v souvislosti se současnou Čínou upozorňují.
"Domácí novináři nemohou informovat o "citlivých" historických tématech a musejí se vyhýbat 20 přesně vymezeným oblastem, mezi nimi například korupci v soudnictví nebo kampaním na podporu lidských práv," uvádí Amnesty International.
Snad právě začínající Olympiáda a částečné otevření Číny světu, které ji provází, konečně přispěje ke zlepšení, na které jak Tibeťané, tak i mnozí Číňané tak dlouho čekají.
Použité zdroje: Paldän Gjaccho, Amnesty International, Tibinfo.cz
