Nedokázal jsem si představit, že by rakovinou zubožený král stanul 13. července na jevišti a začal tančit svůj proslulý moonwalk. Jeho plánované obří turné, které mělo skončit až v březnu příštího roku, mohlo být jedním z jeho mnoha velkých návratů, nebo by se stalo velmi hořkou tečkou za jeho oslňující kariérou.

Spiknutí

Jacksonova smrt před obrovským turné, které pořádal ve spolupráci s mágem Davidem Coperfieldem, smrt skutečná nebo fingovaná, je odpovědí na tuhle poslední otázku. Zatímco svět pláče nad dvojníkem, někde stojí nový Neverland v němž zmizel Michael obklopen dětmi, které nikdo nehledá.

Tahle zpráva o jeho smrti je teprve první. Ta druhá, poslední, přijde až za třicet let z dosud neobjeveného ostrova v Karibiku. Je přece mnohem laskavější věřit těm, podle nichž opravdoví králové neumírají, ale jen mizí.

Když se vysloví jméno Michael Jackson, vybaví se mi vyzáblá postava v černém, bledý hermafrodit s deštníkem a tváří zakrytou rouškou, strašidelná bytost, která třese z balkonu nad stádem umírajících slonů a žiraf vyděšeným miminem. Když se řekne Michal Jackson, vybaví se mi velký bílý nos, povalující s koutě soudní síně.

Ale tak to není.

Král

Příběh krále popu je plný hořkostí, je pohádkou o chlapci, kterému sláva rozcupovala dětství. Když mu bylo pět let, poprvé na něj posvítil reflektor a on v jeho zajetí zůstal až do konce, i když kličkoval ze všech sil. Byl Peterem Panem světového popu, také nikdy nedospěl.

Michael Jackson byl bezpochyby jedním z největších performerů všech dob. Pamatujme si ho podle jeho písní, ne podle upadlých nosů a umírajících slonů.

Jackson byl černoch, který se chtěl stát bělochem, mužem, který se chtěl podobat ženě. Chtěl chránit všechny děti v tomhle krutém světě, ale neochránil ani sám sebe. Miliony lidí se mu klanily jako božské bytosti, miliony jím opovrhovaly a považovaly za devianta. První zpráva o jeho smrti, která přišla z nemocnice v Los Angeles zněla takto: „Jde o 50 letého muže, který nedýchá.“

Ondřej Höppner