Pomáháte neziskovým organizacím, které zase pomáhají lidem, kteří to potřebují. Jak vás to napadlo?
„První myšlenka přišla před léty, kdy můj nyní třicetiletý syn byl malé dítě a já chtěla věcmi po něm někomu pomoci. Jenže nebyl internet a bylo to složité. Na myšlenku jsem navázala v roce 2008, kdy jsem dělala pro Public TV pozitivní zpravodajství. Zjistila jsem, že existují neziskové organizace, které se starají o lidi, kterým nikdo jiný nepomůže.“
Jak se celý projekt rozjel a čím se začalo?
„Umím pracovat s kamerou a stříhat video, tak jsem si řekla, že bych mohla neziskovkám tvořit videoprezentace. Zavolala jsem do Komunitního centra Motýlek, které je v Praze a pomáhá nejen se zdravotním postižením.“
Co jste nabídla?
„Že pro ně natočíme, sestříháme a zveřejníme video, ve kterém se můžou představit. Paní ředitelka tehdy váhala, protože neziskovky na něco takového obvykle nemají peníze. Ale já jí hned řekla, že je to zadarmo, což ji překvapilo. Takže jsme se dohodli a video šlo do světa.“
A pokračovalo to?
„Mezi organizacemi se to rozkřiklo a některé jsem sama kontaktovala. Když jsem měla pohromadě několik videí, udělala jsem webové stránky a tam je prezentovala.“
Co lidé na stránkách najdou?
„Organizace dělají různé akce. Tak jsem na web začala věšet i jejich plakáty. Přidala jsem i burzu pomoci. Lidé kouknou na stránky a hned vidí, kdo, kde a jak potřebuje pomoci. Tento měsíc se na stránkách rozjíždí i speciální rozcestník. Každý se může proklikat k tomu, jakou formou a komu by mohl pomoci. Nedávno se mi třeba ozvala firma, že má 25 tisíc skleniček. Obeslala jsem organizace, které třeba provozují nějakou kavárnu, a skleničky se rychle rozdaly.“
Čím jste původním povoláním?
„Jsem vystudovaná inženýrka ekonomie, což jsem ale nikdy nedělala. Byla jsem zaměstnaná jako tanečnice v Armádním uměleckém souboru, a když ho zrušili, tak jsem šla dělat úřednici. Jsem tam už přes dvacet let.“
A kromě toho tedy skutečně zadarmo pomáháte lidem přes neziskovky?
„Ano. Ale mám to omezené jen pro ty organizace, které pomáhají znevýhodněným skupinám spoluobčanů. Úplně z toho třeba vyčleňuji zahraničí. Navíc je v Česku asi 130 tisíc neziskovek, takže to musím filtrovat. Na některé se lidé dívají skrz prsty, ale řadu z nich potřebujeme. Třeba ty, které pomáhají lidem s onkologickým onemocněním. Tam vás neléčí, ale pomohou vám s věcmi, s kterými vám lékař nepomůže. S psychikou, s žádostmi o sociální dávky, s parukou, s návratem do zaměstnání...“
Co všechno tedy od vás dostanou?
„Především prezentaci. Jak ji použijí, je už na nich. Ale vím, že jim pomáhá, některé organizace se na mě obracejí opakovaně. Lidé se raději podívají na video, než aby si něco četli, a díky videu se mohou s organizací seznámit a pomoci jí. Jednou mi přišel dopis od ředitele Maltézské pomoci, který psal, že díky našemu videu získali auto. A to je radost! Zaregistrované neziskovky mají na webu prostor zveřejňovat pozvánky na akce, články nebo inzeráty.“
Kde jste vůbec nasbírala zkušenosti s kamerou?
„Dlouho jsem točila jako amatér pro zábavu. Pak jsem si udělala rekvalifikaci v Hradci Králové ve Škole audiovizuální tvorby Impuls, třísemestrální kurz, kde byl výsledkem dvacetiminutový dokumentární film. To je asi šest let. Já se učila za pochodu.“
Také jste udělali charitativní kalendář. K čemu slouží?
„Ono je totiž hodně forem pomoci a právě v tom kalendáři lidem tyto možnosti představujeme. Každý měsíc jedna možnost, jak lidé mohou pomáhat těm, kteří to potřebují. Do Kalendáře pomoci pro rok 2018 se se mnou pustil fotograf Honza Kvarda. Podpořila nás řada známých osobností, které samy neziskovky podporují. Na rok 2019 připravujeme opět s Honzou další kalendář, na kterém spolupracuje čtrnáct neziskových organizací a v rámci kalendáře se představí. Co stránka, to jiná organizace. Každá organizace si nechá vytisknout tolik kalendářů, kolik bude chtít, prodá nebo rozdá je a vzájemně si tak udělají reklamu. Je to trochu osvětový kalendář. Úzce spolupracujeme i s Asociací veřejně prospěšných organizací ČR, jíž jsme členy.“
