Volají na vaši linku i děti jen tak z legrace? Pokud ano, jaké je asi procento takových hovorů?
„Ano, i na naši Linku důvěry někdy volají děti, aniž by v té chvíli chtěly opravdu něco řešit. O takových hovorech se dá ale uvažovat i o jako testování dostupnosti služby, zjišťování, zda opravdu funguje, a to pro případ, kdy se rozhodnou nebo budou potřebovat ji plně využít. Takových hovorů bylo v minulém roce necelá 4 % ze všech uskutečněných hovorů.“
Děti sousedů jsou často venku do noci, jiná sousedka mi říkala, že občas žebrají o jídlo. Chtěla bych to nějak nahlásit, ale nechci, aby sousedka věděla, že jsem to byla já.
„Pokud Vás situace Vašich sousedů zneklidňuje, máte, stejně jako všichni občané, možnost obrátit se na orgán sociálněprávní ochrany dětí, resp. oddělení péče o dítě, na městském úřadě v místě vašeho bydliště. A to můžete udělat i anonymně.
Za nejlepší cestu považuji dopis, ale můžete je kontaktovat i telefonicky či osobně. Pokud byste potřebovala situaci dětí ze sousedství a vhodný postup ještě více probrat, máte možnost obrátit se, také i anonymně, na Linku důvěry Dětského krizového centra (tel. 777 715 215, 241 484 149).“
Jak častá jsou falešná obvinění ze zneužívání?
„Vaše otázka je i přes svou stručnost a zdánlivou jednoduchost poměrně složitá. Ne u všech dětí, které jsou v Dětském krizovém centru vyšetřeny s podezřením, že byly sexuálně zneužity, se toto podezření potvrdí. To samo o sobě ale ještě neznamená, že se jednalo o záměrné falešné obvinění.
V mnoha případech vznikne podezření na zneužívání z mylně pochopených sdělení dítěte či jeho projevů bez záměru očernit konkrétní osobu. S falešným obviněním ze sexuálního zneužívání jako takovým jsme se v loňském roce setkali ve 13,5 % řešených podezření.“
Co je podle vás horší: sexuální zneužívání, nebo fyzické týrání? A jak lze následky léčit?
„Na první otázku Vám bohužel neumím jednoznačně odpovědět. Oba tyto fenomény mohou výrazně deformovat další psychický vývoj zasažených dětí, narušovat jejich vnímání sebe sama, jejich fungování v mezilidských vztazích a v budoucnu i jejich chování k vlastním dětem.
Za nejefektivnější léčbu považuji co nejkvalitnější vztahy v dalším životě, v nichž mohou korigovat mezilidské zkušenosti z rodiny, kde probíhalo týrání či zneužívání. V mnoha případech je ovšem nezbytná také odborná psychoterapeutická péče, která může trvat i poměrně dlouhou dobu.“
