Rallye na vlastní kůži: Stošedesátkou mezi stromy

Rakouská vesnice Obertautendorferamt 70 kilometrů od hranic s Českem. Zadat její jméno do navigace je kumšt, ale stálo to za to. Na louce za posledním stavením totiž burácí Ford Fiesta RS WRC – auto, se kterým Prokop atakuje v mistrovství světa stupně vítězů.

V jednom ze stanů běží video s názvem Bouračky. Sledovat záběry jezdců, kteří vymetají příkopy, pár minut před tím, než usednete do sedačky nejvýkonnějšího současného rallye vozu a poletíte 160 km/h lesem mezi stromy, na klidu nepřidá.

Jde se na to

S nasazenou přilbou adrenalin ještě roste. Vmáčknout se do sedačky spolujezdce, nechat se připoutat a jde se na to. „Můžeme?“ ptá se Martin téměř řečnicky. Teď už nelze vycouvat!

Jeho testovací trať, to jsou čtyři kilometry po lesní šotolině. Hned jak fiesta vystřelí kupředu, stromy se začnou míhat kolem, až se z nich stane flek. Stejně vypadá i zatáčka, do které se řítíme. Brutální brzdy, najednou jedeme bokem a hravě ji projíždíme.

Navigátor nevidí

Sedadlo Hrůzy, Martinova navigátora, je hodně nízko. Navigátor Zdeněk Hrůza dopředu skoro nevidí a ani nepotřebuje. Jeho starostí je číst rozpis. Já se ale natahuji a hltám každý metr trati. Poprvé ve Fabii S2000 s Janem Kopeckým jsem se hlavně bál, ale i když je tohle ještě silnější a rychlejší auto, užívám si to daleko víc.

„Průměrná rychlost tu je 110 km/h, tedy podobně jako na mistrovství světa,“ říká po jízdě sedmý muž šampionátu a já se utěšuji, že když tu za den projede čtyřicetkrát, má to v ruce. „To ne, k chybě není daleko. I když s vámi jedu o 30 procent méně, abych vás nevystrašil, jednu hrubku jsem udělal a s kolegou jsem musel couvat zpět na trať,“ ničí mi ideály.

Skok na rozloučenou

Třešničkou na závěr je skok: Chvilka klidu, kdy vůz letí vzduchem, a pak děsná rána, když sebou plácne na zem. Je to nářez, adrenalin, respekt, strach. Jezdce a navigátory, co pravidelně sedají do aut, chápu. Tohle je droga a ty jsou nebezpečné. Ale za ty pocity to prostě stojí.