Rilke vyrůstal v komplikovaném prostředí pražské německé rodiny. Matka jej do pěti let oblékala do dívčích šatů a oslovovala jej Sophie, protože se tím vyrovnávala se ztrátou starší dcery. Básník později celý život trpěl pocitem vykořeněnosti a nezakotvenosti. „Bez lásky toulám se po kraji. Nevlastním ani dům, ani díl země,“ napsal ve sbírce Nové básně. Právě pocit osamění a hledání místa ve světě se stal jedním z klíčových motivů jeho díla.
Praha si svého slavného rodáka symbolicky připomíná i dnes. V roce 2011 byla v ulici Na Příkopě odhalena Rilkeho busta od sochařky Vlasty Prachatické, v roce 2015 pak na Řezáčově náměstí v Praze 7 vznikl pomník v podobě žulového kvádru s posledními verši z Deváté elegie. Rilkeho poezie přitom významně ovlivnila i českou literaturu. Inspiraci v ní našli básníci jako František Halas, Vladimír Holan či Jiří Orten.
Jeho život byl plný stěhování a cest. Pobýval v Mnichově, Paříži, Itálii, Rusku i severní Africe. Blízký vztah měl se spisovatelkou Lou Andreas-Salomé, která ho přiměla změnit jméno René na Rainer. Pracoval také jako osobní asistent sochaře Augusta Rodina, od kterého si odnesl smysl pro disciplínu a detail. Přesto v sobě celý život nesl pocit nejistoty a citlivosti. I proto o něm básnířka Marina Cvětajevová napsala: „Ale co vlastně jsi ty? Němec ne, i když jsi celé Německo, ne Čech, i když jsi narozen v Čechách... Nemáš vlast.“
Vrchol tvorby
Vrchol jeho tvorby však přichází až v roce 1922, kdy se po letech mlčení na švýcarském zámečku Muzot dostavila mohutná inspirace. Během tří týdnů napsal 55 Sonetů Orfeovi a současně dokončil dlouze vznikající Duinské elegie. Kritici tato díla dodnes řadí k základním stavebním kamenům moderní literatury 20. století. Rilke tehdy prohlásil: „Verše nejsou pocity, jsou to zkušenosti.“ A skutečně v jeho poezii se prolíná prožité, procítěné i existenciálně osudové.
Rilkeho bytostné téma, hledání smyslu života, smrti, bytí a duchovna, mu vyneslo přezdívku „básník smrti“ i „mág sensibility“. Sám věřil, že umění má člověka vracet k tomu nejpodstatnějšímu: „Poezie vábí člověka přitisknout ucho k zemi, aby zaslechl mluvu jejích pramenů jako v první den.“ Jeho poezie se snaží uchopit neuchopitelné a vyjádřit existenci v její složitosti i kráse.
Zemřel 29. prosince 1926 ve věku 51 let ve švýcarském sanatoriu Valmont. Na svém náhrobku si přál jediný vlastní verš: „Růže, jak čistý to protimluv! Slast, nebýt nikoho spánkem pod tolika víčky.“ Jeho dílo však žije dál. Rilke přivedl podle rakouského spisovatele Roberta Musila „německou báseň k dokonalosti“ a ovlivnil několik generací básníků od Evropy po USA.
