„Tehdy jsme poslouchali Sandru a Bad Boys Blue. Pak nám kamarád pustil desku Black Celebration a tím to začalo. Naše děvčata, která se učila oděvní průmysl, nám šila všechno možné oblečení. My kluci jsme pak všechno barvili načerno, dělali jsme si náušnice jehlou a žili pro Depeš Mode,“ vzpomíná René, který se fanouškem kapely stal už v polovině 80. let.
Sehnat lístek na západní kapelu nebylo nic jednoduchého. René to vyřešil přes Socialistický svaz mládeže, jehož členem byl. „Můj soused byl předseda, napsal žádost na oko, že to je pro členy svazu. S tím papírem jsem jel do Prahy. Sotva jsem vystoupil z vlaku, už mě chytli policajti, protože jsem měl náušnici a dlouhý kabát. Vyslýchali mě, proč jsem v Praze a co tam chci,“ popisuje.
Nakonec mu po telefonátu s jeho sousedem uvěřili. „Měl jsem peníze pro patnáct lidí, ale nakonec jsem sehnal jen pět lístků. Zbytek se rozebral během chvilky,“ říká. Ostatní kamarádi z jeho party se pokoušeli lístky sehnat přímo před halou. „Tam už řádili veksláci. Prodávali falešné lístky i za tisíc korun. Někteří nabízeli i nocleh výměnou za prodej lístku,“ dodává.
René dorazil do Prahy s předstihem. „Před halou jsme byli už od rána, byla hrozná zima. Stáli jsme tam celé hodiny bez pití a jídla. Když se otevřely brány, dav se rozběhl a dveře prostě praskly. Policajti utekli a lidi se valili dovnitř. Někteří prošli i bez lístků,“ vypráví.
„Bylo úplně narváno. Holky omdlévaly, lidi padali, dělaly se vlny. Když začali hrát Behind the Wheel, všichni křičeli, že to není možné. Že jsou fakt tady,“ popisuje. Depeche Mode zahájili koncert skladbou Pimpf, následovaly hity z nové desky Music for the Masses. „Bylo to neskutečné. Nikdo nechápal, že opravdu stojí na pražském pódiu,“ vzpomíná René.
René si dodnes pamatuje i zvláštní kontrast, který panoval venku před halou. „Lidi se fotili s různými symboly tehdejšího režimu, ne proto, že by ho podporovali, ale protože to všechno mělo zvláštní napětí a nádech svobody. Bylo to něco, co jsme nikdy předtím nezažili,“ říká.
„Byl jsem natlačený až v první řadě. Po chvíli už to bylo k nevydržení, nedalo se dýchat. Chtěl jsem se dostat ven, k boku haly, ale když jsem se snažil přelézt zábranu, policajt mě skopl zpátky a řekl, že když jsem tam vlezl, tak tam zůstanu až do konce,“ vypráví. Po koncertu byl totálně vyčerpaný. „Pamatuju si, že jsem se konečně dostal k vodu až po půlhodině. Pil jsem snad litr naráz. Ale stálo to za to. Říkal jsem si, že to chci zažít znovu.“ Dočkal se až po pěti letech, v roce 1993, kdy Depeche Mode přijeli do Česka s turné Devotional Tour. „Bylo to jiné, svobodnější, ale už to nemělo ten náboj. V osmaosmdesátém to bylo něco neopakovatelnýho,“ dodává.
Po letech se René spojil s autorem knihy Depešáci 1988 Filipem Macháčkem, který se rozhodl celý fenomén fanoušků a kultovní koncert zmapovat. „Napsal jsem mu, že mám fotky z té doby. Ozval se mi a řekl, že je použije. Byl jsem rád, že se můj příběh a fotky v knize objevily,“ říká René.
Macháčka pak poznal i osobně, poprvé na koncertě bubeníka z Depeche Mode v Ostravě. „Ukázal mi už na mobilu, jak bude kniha vypadat. Když jsem ji viděl hotovou, měl jsem radost, že jsem součást toho příběhu.“ Na křtu nemohl chybět. „Bylo to, jako bych se v čase vrátil o 37 let zpátky,“ dodává.
