Ve skle vnímá obrovskou energii. „Při výrobě projde ohněm, vodou, všemi živly,“ říká Zuzana. Fascinuje ji, že každý střípek už má nějaký život za sebou. „Baví mě, že náušnice, které nosím, byly předtím lahví, ze které někdo pil, možná do ní dal kytku a pak mu v nějakém okamžiku upadla,“ vysvětluje. Ruku jí přitom zdobí originální prsten z hrdla lahve. Střepy výrazně neupravuje.
„Respektuji tvar, který mají. Jen když jsou moc velké, rozbiji je kladívkem nebo vylámu speciálními kleštěmi. Jaký přitom vznikne tvar, je ale opět náhoda,“ dodává. Omyté kousky, i ty, které jsou již z řeky částečně obroušené, nechá s pískem a vodou sedm dní točit ve speciálním tromlovacím bubnu, v němž se ohladí. Šperkům, jež rozehrávají hru světelných paprsků, které jimi pronikají, dává jména. „Obvykle jsou to vymyšlená slova, která mě při pohledu na ně napadnou, například Josik,“ prozrazuje.
Nahánělo ji hrůzu
Sklo Zuzanu nefascinovalo vždy. Jako malá měla hrůzu z babiččiny vitríny plné skleniček. Nesmělo se na ně sahat, aby se nerozbily. „Teď můžu do skleněného předmětu klepnout kladívkem, je to žádoucí. Vznikne z toho něco krásného,“ popisuje Zuzana.
Poklady z Botiče
Střepy hledá všude, například v okolí skláren, kde bývají krásně barevné. Bohatý je na ně ale i pražský potok Botič. V něm bývají většinou bílé, zelené a hnědé. „Nejsou o nic méně zajímavé. Mívají různé odstíny, jsou odlišně perforované nebo mají zajímavou strukturu,“ vysvětluje.
