Během svého života patřil rodák z Městce Králové, kde se narodil Kunhutě Štaufské (†asi 46) a Václavu I. (†asi 47) k nejvýznamnějším vladařům v Evropě. Krom toho, že byl českým králem, pyšnil se dalšími důležitými tituly: byl vévodou rakouským, korutanským a štýrským, dále pak markrabětem kraňským a moravským. K tomu měl državy i na Balkánu.
„Přemysl Otakar II. se řadil k mocným a sebevědomým vládcům své doby,“ poukazuje historik Josef Žemlička v knize Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků. „Nesporně patří do galerie velkých českých králů, kam se ostatně již dávno zapsal. Ne bez chyb a zranitelnosti.“ Že vskutku nebyl nezranitelným, dokládá poslední den, který strávil naživu.
Nahý král
26. srpna 1278 vedl na Moravském poli do bitvy početné vojsko. Protivníkem mu byl římskoněmecký král Rudolf I. Habsburský (†asi 73). Bojovalo se od ranních hodin, přičemž podle dobových zpráv měl Přemysl Otakar zpočátku navrch. Jednu chvíli se dokonce mohlo zdát, že vojenské střetnutí, ve kterém figurovalo odhadem dohromady 50 tisíc mužů, se stane osudným právě Rudolfovi.
„Během přechodu potoka Weidenbach byl náhle stárnoucí Habsburk sražen ze sedla a jeho život se chvíli ocitl na vahách,“ zmiňuje Žemlička. Rudolf přežil, strážen svými nejbližšími opět nasedl na koně a mohl pokračovat v bitvě, která se postupem hodin začala vyvíjet v Přemyslův neprospěch. Bitvu údajně rozhodla lest, kdy Rudolfovi vojáci nekoordinované Přemyslovo vojsko přesvědčili o tom, že jejich spojenci se dali na útěk. V panice se pak Přemyslovy šiky začaly tříštit a stahovat, až chaoticky utíkala z bojiště většina z nich.
Ne tak Přemysl Otakar. Byť známý výrok „toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal,“ údajně vzkřikl až Jan Lucemburský (†50) o pár desítek let později, Přemysl Otakar se zachoval přesně v jeho duchu. „Když král viděl, jak zrádní páni opustili šik, jen s nemnohými, kteří volili smrt za svého pána a vlast, se vrhl do houfu nepřátel, mnohé pobiv,“ cituje Žemlička z dobových kronik. „Český král byl zabit a zcela nahý nalezen mezi mrtvými.“ Nelze se tomu divit, coby panovník si mohl dovolit jen tu nejlepší zbroj a šatstvo, které se mohlo stát kořistí drancujícího vojska.
Zabít krále se neslušelo
Co se ale Přemyslu Otakarovi doopravdy stalo? „Nejasnosti panují v otázce, kdo poslední uštědřil králi poslední ránu, zda jako bojujícímu rytíři, či bezmocnému zajatci,“ podotýká Žemlička. Při středověkých evropských bitvách totiž platilo určité nepsané pravidlo, že vysocí šlechtici, natož panovníci, se nezabíjeli. Už jen z toho důvodu, že za ně mohlo být požadováno velké výkupné. Proto existují domněnky, že v případě Přemyslovy smrti šlo o osobní mstu, ne-li zradu některého z jeho blízkých, a to v době, kdy byl král již odzbrojen a zbaven brnění.
O motivech a důvodech Přemyslovi smrti lze spekulovat, respektive klonit se k pravděpodobné variantě. Avšak díky zevrubnému výzkumu, který z Přemyslových ostatků v Praze uskutečnil významný lékař a přední odborník na obličejovou chirurgii Jiří Ramba víme, jaká konkrétní poranění se králi železnému a zlatému stala osudnými.
Hlava vejpůl
Za nejvážnější zranění zmiňuje konkrétně „strašlivou sečnou ránu“, která prakticky rozpůlila královi hlavu. Vedena byla středem čela prakticky až na dáseň. „Sečná rána byla králi zasazena zepředu, snad když ležel na zádech nebo klečel, neboť byla velkou silou vedena shora na přední polovinu lebky,“ konstatuje Ramba v knize Záhada nemoci Karla IV. Osobnosti českých dějin z perspektivy obličejové chirurgie.
„Ostří nejprve rozpoltilo mozkovou klenbu, projelo mozkem, na spodině lební proseklo i kost klínovou, 3-5 mm široká štěrbina probíhá nosem a na patře se stromkovitě větví mezi kořeny předních zubů,“ popisuje lékař. „Další sečná linie pak probíhá podél levého špičákového zesílení horní čelisti až na dáseň a další linie běží od kořene nosu, po vnitřní stěně levé očnice až na její dolní okraj. Rána musela být vedena strašlivou silou, neboť měla za následek doslova rozpůlení lebky.“ Ať už silou úderu či tloušťkou vražedné zbraně, rána po sobě zanechala zhruba centimetrovou mezeru, jíž nemohl vladař za žádných okolností přežít.
Zůstává nicméně otázka, jakou zbraní toto devastující zranění vzniklo. Rytíři na bojištích standardně používali meče. Podle Ramby je však meč spíše vyloučený. Kloní se k jinému smrtonosnému nástroji – sekyře. „Byla lehčí než meč, ale tím, že měla těžiště na konci, se zvyšovala její pádnost,“ domnívá se. „Ostří silné 1-2 mm s klínovitým náběhem v samotnou masu sekery mohlo snadno rozetnout hlavu s tak devastujícím výsledkem.“
Z výše uvedeného se tak lze přiklonit k některých dobovým zkazkám, které zmiňovaly, že Přemysl Otakar v podstatě nezemřel v přímém boji, nýbrž byl zbaběle zabit v zajetí. Stále tedy v rovině spekulací, byť s větší mírou pravděpodobnosti se k této verzi kloní i Žemlička: „Bojem vyčerpaný a zemdlený král byl zajat od jakého neurozence, oloupen o zbroj a potupně odváděn. Náhle k němu měl přistoupit jakýsi rytíř (…) udeřil krále do obličeje. Jiný muž proklál jeho útroby. Marně tomu bránil ten, jenž krále zajal (mohl se těšit na královské výkupné!!).“
Fešný panovník na cestě domů
Klid nenašel zesnulý panovník ani po smrti. Rudolf Habsburský nechal jeho tělo převézt do Vídně, kde jej nechal vystavit v minoritském klášteru na odiv veřejnosti. „Stěží se daly rozpoznat jeho rysy, hlava byla ranami příliš znetvořena,“ konstatuje suše Žemlička.
„Skromné kosterní pozůstatky svědčí o výšce asi 168 cm, na tu dobu průměrné,“ uvádí historik dále. „O vysokém čele, malém předkusu a robustní postavě. Měl být snědých tváří, výmluvný a vcelku příjemného vzhledu, což uznávají i jeho odpůrci.“
Teprve za necelý rok, na jaře 1279 svolil Rudolf k převozu do Čech. Nejprve byl král pohřben ve Znojmě, a až teprve v roce 1296 jej nechal vlastní syn Václav II. (†33) pohřbít v Praze – konkrétně v Anežském klášteře na Starém Městě. V roce 1373 se ostatky českého krále, jenž platil za ideál rytířství, stěhovaly naposled. Karel IV. (†62), jenž byl Přemyslovým pravnukem, je nechal pohřbít do svatovítské katedrály. Tam ve skvostné tumbě, jíž zhotovil snad dokonce přímo stavitel katedrály Petr Parléř (†asi 69) spí svůj věčný spánek Přemysl Otakar II. do dnešních dnů.
Přemysl Otakar II. Sen o ovládnutí Evropy skončil porážkou v jedné z našich nejslavnějších bitev Videohub
