Od zrodu krále československého motoristického průmyslu je to přesně 145 let. „Narodil se 23. 1. 1878. Po čtyřech dnech jej pokřtil evangelický farář a od této chvíle byl jako celá rodina vyznání evangelického helvétské víry,“ uvádí v knize František Janeček: Motocyklový král autoři Daniel Povolný, Vladimír Souček a Radomír Zavadil.
Rodištěm mu byla vesnička Klášter nad Dědinou, kde vychodil obecnou školu. Tu konfesijní splnil pak v nedalekém Opočnu, než jej další studia zavlekla do Prahy, konkrétně na Vyšší státní průmyslovou školu, která se nacházela na Betlémském náměstí. Do té doby se datuje jeho okouzlení jízdou. „Velmi rád jezdil na kole, a to nejen rekreačně, ale i závodně,“ dostáváme vodítko k tomu, co jej později, už coby vynálezce a konstruktéra zlákalo k výrobě motorových mašin, které se předháněly nejen v charakteristické ladnosti tvarů, ale také v rychlosti.
Zaměstnanec vizionáře
První profesní krůčky po studiích začal Janeček činit v pražských Vysočanech, kde se k později hvězdným výšinám koncem 19. století začalo vypínat průmyslové impérium Emila Kolbena. Když si Praha v „Kolbence“ roku 1898 objednala „mj. i pět trojfázových alternátorů o hmotnosti 65 tun určené pro elektrárnu v Holešovicích, nemalý podíl na jejich konstrukci měl i Janeček,“ uvádí autoři s tím, že alternátory fungovaly bez vady po několik desetiletí.
Pod koly vozu
Právě tuto zakázku a zejména Janečkův podíl na ní, uvádí autoři do souvislostí s jeho prvním zahraničním angažmá. „Kolbenka“ obdržela požadavek na vybudování továrny na dynamoelektrické stroje v nizozemském Maarsenu. „Janeček dohlížel na její výstavbu, ale našel si čas i na další studium,“ poukazují. „Ve volných chvílích navštěvoval vysokou školu polytechnickou. Byl zde zapsán po šest semestrů a zabýval se zejména termodynamikou.“
První pracovní zahraniční cesta se však Janečkovi stala osudnou. Naštěstí ne v tom truchlivém slova smyslu, ačkoliv co se zdraví a vůbec života týče – měl vpravdě namále. „Praktická záliba v jízdě na kole, jež používal na cestu do práce a zpět, se mu stala osudnou,“ stojí v knize František Janeček: Motocyklový král.
„Když se jednoho dne vracel na kole domů, srazil ho mohutný automobil na dlažbu.“ Pokud by vůz jel rychleji a Janeček spadl přímo pod jeho kola, raději se ani nedomýšlet. „Vůz zastavil, řidič naložil potlučeného cyklistu a odvezl ho do domu svého zaměstnavatele k ošetření. Jak se ukázalo, černá limuzína patřila zámožnému šlechtici, který měl kromě titulu a velkého jmění i krásnou dceru.“ Oním „zámožným šlechticem“ nebyl nikdo jiný než starosta Maarsenu Jan Carl Strick van Linschoten. A onou krásnou dcerou, jež se vbrzku měla stát Janečkovou láskou, byla Johanna Carolina Strick van Linschoten.
Láska kvetoucí v bolestech
Téměř jistě přeskočila jiskra mezi mladým poraněným Janečkem a mladou šlechtičnou právě v době, kdy se zotavoval v domě muže, jehož řidič limuzíny byl zodpovědný za Janečkovy bolístky. „Zásah Amorovým šípem musel být oboustranný a hluboký, protože už 5. 7. 1901 se konala slavná svatba,“ píší autoři. František Janeček, chlapec z českého venkova, jenž se vypracovával na poli techniky v jednoho z nejpozoruhodnějších mužů první poloviny 20. století, se oženil s nizozemskou šlechtičnou. Příběh jako z pohádky.
Nejednalo se však, žel, o lásku celoživotní, neboť sňatek skončil ve 20. letech 20. století rozvodem. Ale krom nepochybného renomé a pravděpodobně také velké lásky, se mohl těšit i z finanční přízně svého tchána. „Janeček dostal díky své ženě nejen věno a dědictví po zemřelých rodičích, ale také stimulaci k další práci,“ uvádí Povolný, Souček a Zavadil s tím, že Janeček nebyl uvyklý bezpracně lenivět.
Získaný kapitál v něm naopak odbrzdil vynálezce, který v něm dřímal. Ještě stále coby Kolbenův zaměstnanec začal přihlašovat jím navržené technologické patenty – například na výrobu „tepelného motoru.“ Po návratu do Čech se s manželkou usadil v Praze ve Vysočanech – konkrétně ve vile Flajšnerce, v níž jeden čas před ním pobýval i Kolben. Poslední velkou službu svému slovutnému zaměstnavateli učinil Janeček rovněž ve Vysočanech. „Postavil ve Vysočanech první Martinovu (též Martinskou a Siemens Martinovu) pec a uvedl do chodu slévárnu oceli.“ V roce 1905 začal podnikat už vyloženě sám za sebe.
Válečná léta
Jeho velkou vášní se v předválečné době stala letadla. Dokonce jich několik zkonstruoval. Své nadání pro vylepšení technologických procesů zúročil i během první světové války. „Rakouská armáda kromě gumy postrádala i minomety,“ uvádí autoři. Janeček tak začal pracovat na nových pneumatikách pro nákladní vozidla a především také vymyslel „odstředivý vrhač min, jenž ve stylu antických diskobolů poháněný leteckým motorem silou 200 koní vrhal čočkovité projektily o hmotnosti 100-120 kg do vzdálenosti 1 000 – 1 200 metrů.“
Nadto pro potřeby rakouské armády vynalezl „granát, jenž by explodoval nejen po dopadu na zem, ale i na sníh a vodu.“ S většinou svých vynálezů se ale příslovečně „loudal“ – zda úmyslně, z vypočítavosti nebo to bylo dáno složitostí zadaných úkolů lze spekulovat. I nad ním totiž visela hrozba odvodu na frontu, přičemž práce na vynálezech tuto hrozbu oddalovala. Navíc se Janeček údajně „nikdy nezabýval jen jednou věcí. Obvykle pracoval na několika úkolech najednou, a když vypršel termín, zákonitě neměl nic hotovo.“ Jen co válka skončila, začal se plně angažovat v československé armádě.
Janeček-Wanderer
A právě po válce se začal Janeček naplno věnovat tomu, v čem nenašel konkurenta. Na poli aviatiky se neprosadil. Potenciál proto uplatnil v silniční dopravě – v té době už si sám liboval v jízdách na motorkách. Avšak zahraniční výroby. V hlavě proto nosil nápad, proč v Československu nezačít vyrábět původní motocykly české, zvláště když postupem let přicházel o zakázky armádní povahy. Pro ty účely si pořídil v Michli na Pankráci hostinec Zelená liška, v jehož blízkosti nechal vystavět továrnu, v níž se v roce 1929 rozeběhla výroba motocyklů.
Vesměs v pravý čas – trendem v té době byly zejména automobily, ale s nástupem hospodářské krize se začala šířit poptávka po levnějších motorkách. A Ty Janeček ve spolupráci s německou firmou Wanderer začal pod značkou JA(neček) WA(nderer) nabízet na trh. A hned první model JAWY 500 OWH slavil úspěchy, které předznamenaly Janečkovu dominanci na československém trhu. „Aby uspokojil velký nákupní zájem, který JAWA získala masivní reklamní kampaní, prezentací na výstavě a kladným hodnocením v odborném tisku, ještě v r. 1929 urychleně dovezl z Německa všechny hlavní díly pro zabezpečení úvodní série 258 motocyklů.“
Jak už z historie víme – jen u oněch „prvních“ 258 motocyklů Janeček nezůstal, jeho firma do dnešních dnů vyrobila na miliony motocyklů. Postupem let a desetiletí se z JAWY stala osvědčená značka, která fungovala i po skonu jejího zakladatele, jenž nastal 4. června 1941. JAWA se stala synonymem českého motorismu a do dnešních dnů jsou její motorky vyváženy i do zahraničí. Snad tu nejznámější z nich, Jawu 50, znají i lidé, kterým motocykly příliš blízké nejsou. Na legendárním pionýru nebo též „fichtlu”, jak bývá motorce přezdíváno, totiž za socialismu jezdil snad každý druhý.
