Mnoho lidí trnulo 10. června 2018 v obavách. Volnočasová kratochvíle – lovení kešek neboli geocaching se změnila v boj o holý život. Vydali se totiž lovit kešku do tunelu Motolského potoka zrovna v době prudkého a silného přívalového deště, který tunel zcela zaplavil a keškaře vyvrhl do rozbouřených vod Vltavy.
Dva lidé nepřežili, další dva se podařilo zachránit. Jednoho z nich zachraňovala Martina Součková, která má za sebou svůj vlastní pohnutý příběh na rozhraní života a smrti. Je strašidelné uvědomit si, jak málo scházelo k neštěstí, které by oplakaly především její děti a nejbližší.
Vařečkou zlomené dětství
Martina neměla šťastné dětství, jak se pro server Bez frází svěřila. Od dětství ji například sprchoval otec studenou vodou. „On tvrdí, že takhle aspoň budeme zdravý. Zatímco my ječíme, ledová voda štípe,“ vzpomíná dvojnásobná maminka, která je dnes tiskovou mluvčí Českého hydrometeorologického ústavu a paradoxně též trenérkou mladých veslařů Slavia Praha. Studená voda je tak jejím druhým domovem.
Jeho výchova se neobešla ani bez fyzických trestů, ačkoliv se otci chtěla zavděčit. Do jisté míry právě kvůli němu začala závodně veslovat, protože to byla „jeho disciplína“. Když se ale něco nepovedlo, byly na pořadu dne tresty. „Mlátilo se vařečkou. Vařečkou, kterou o nás se ségrou táta i zlomil,“ vzpomíná.
Právě v dětství si začala vštěpovat nejrůznější povinnosti, které musela. Dle jejích slov to souvisí i s poruchou autistického spektra. Dlouhá léta nicméně Martina žila spokojeně, cílevědomě a soběstačně, přes všechny překážky, kterým od dětství musela čelit. Než do jejího života zasáhla první vlna koronaviru. Přímé linky jejího vždy perfektně narýsovaného pracovního dne vyplněného povinnostmi, které si vštípila v dětství, se tehdy začaly nepříjemně klikatit.
»Nepotřebná«
„Do práce se nechodilo. Loděnice byla zavřená. Trénovat jsme nesměli. Nikdo mě… nepotřeboval,“ uvádí Martina. „Nikomu jsem nemohla dokazovat, jak jsem úžasná, že všechno zvládám. Nebyly před námi žádné závody, žádné mety. A můj přítel, kluk, s kterým poslední měsíce všechno v mém osobním životě zase začalo dávat smysl, odjel v létě studovat do Ameriky. Neměla jsem vůbec nikoho, o koho bych se mohla opřít.“
Pro workoholiky nezáviděníhodná skutečnost. „Zareagovala jsem jediným způsobem, jaký jsem znala: že toho musím dělat tolik, abych neměla čas přemýšlet, jak moc jsem na všechno sama a co všechno musím zvládnout,“ uvádí Martina. Čím více si však vlastní mysl i tělo zaměstnávala prací, tím více na ni doléhal stres, únava a strach o ztrátu jistot. „Budila jsem se do hrozivých vidin. Živých halucinací, kdy se mi zcela zřetelně před očima míhalo, že je celý svět proti mně a všichni mi chtějí ublížit,“ dodává s tím, že se bála, že přijde o práci, že jí onemocní děti, že jí přítel podvádí. „Všechno, co se dalo, jsem viděla v tom nejhorším scénáři. Úplně živě, zřetelně, reálně.“
Poslední kapkou byly vnitřní hlasy, které slýchala ve své hlavě. „Čím dál víc sílící. Jako by někdo vedle mě, nějaký neurčitý, ale přitom neskutečně reálný hlas, mluvil přímo u mého ucha,“ povídá Martina, která se své neduhy snažila řešit jak prášky na uklidnění či na spaní, tak i odbornou pomocí. Jenže psycholožka jí poradila, aby v případě, „kdyby to bylo fakt špatný“, zavolala na linku pro sebevrahy. Netušila, jak blízko měla k tomu, aby se jím stala.
Osudové chvíle
Chmurné myšlenky se snažila zahnat v noci procházkami potemnělou Prahou. Při jedné z nich byly deprese a úzkosti nad její síly. „Hlavou se mi nesl proud myšlenek, který mě přesvědčoval, že nic stejně už nemá cenu. Hlasy na mě křičely, že v sobě nemám hodnotu člověka na takové úrovni, na jaké jsem ji byla vždycky schopná vnímat. Nejsem tu pro nikoho,“ vzpomíná „Nikdo mě v mých očích nepotřeboval, nikdo mi neřekl, jestli jsem něco udělala dobře.“
Pocit deptání umocňovaly vnitřní hlasy. „Vždyť to bude fajn… Lehneš si tam, ono tě to přejede a bude to…“ šeptaly. Usmyslela si, že ze světa „odejde“ tak, jako její babička, která položila hlavu na koleje, a čekala na přijíždějící vlak. Poslední, který kdy slyšela. Následovat ji se Martině zdálo nikoliv jako nejlepší nápad, ale jediný možný. „Přečetla jsem milion psychologických knížek. Podvědomě jsem věděla, co dělat. Věděla jsem, že když určité věci změním, postupně začnou přicházet momenty, které mě posunou. Ale taky jsem věděla, že to bude nepohodlné. A mně se nechtělo s tou nepohodlností pracovat.“
V noci došla na Vyšehradský železniční most, jehož zábradlí přelezla a ocitla se u kolejí. „Dokážu si už přesně vybavit ten pocit, kdy mi přišlo, že neexistuje jiná cesta, že už to nevydržím. Chci tam dojít, lehnout si tam a ať už je konec,“ líčí upřímně. Když v tom... „Ve chvíli, kdy začal můj vlastní vnitřní vědomý hlas přehlušovat ty zlé hlasy odněkud zpoza mé hlavy, ve mně převládlo ohromné naštvání. Vždyť jsem vždycky všechno vydržela! Tak proč nevydržím i tohle?“
Vůle k životu měla více důvodů. „Myšlenky na moje syny, na to, co by museli prožívat a co by s nimi bylo,“ zmiňuje. „Od sebevrahů se nikdy nedozvíme, co jim běží hlavou ve vteřině, než to celý skončí. Jestli chtějí umřít, nebo to celý spíš chtěli udělat demonstrativně, ale dotáhli to tak daleko, že už to nešlo vzít zpátky. Já se až za tuhle hranici nedostala. Dostala jsem se kousek, maličký kousek odsud. Osobnostně jsem dostala do vínku vůli. Já jsem ta, co chce. Když za něčím jdu, dokážu být vytrvalá, a co si vysním, za tím dojdu, ať se děje cokoliv.“
Díky dětem
Martina se oné listopadové noci vrátila domů. A svému staršímu, patnáctiletému synovi se se svým trápením svěřila. „Já mu taky hned vysvětlila, že vím, že s tím nic neudělá, jen jsem měla potřebu mu sdělit, že se tohle děje. Od té doby je ale ještě úžasnější, než jsem si kdy dokázala představit. Začal za mě doma dost věcí přirozeně přebírat. Dokáže udělat večeři, snaží se mi pomáhat, ulehčit,“ váží si. „Mám tak úžasné děti, a já jim přitom chtěla udělat tak hroznou věc… Každý člověk má svoje dno. Moje dno bylo na tom mostě. Hlouběji už to nešlo. Tam už jsem to celé mohla jen ukončit, nebo se začít hrabat nahoru. Já si zvolila druhou možnost.“
„Vydala jsem se pro pomoc i k psychologům. Jedna z rad, kterou jsem od nich dostala, byla, ať všechno, co v sobě nesu, vyjádřím formou, jaká mi je blízká. A já tak během týdne kolem Vánoc sepsala knížku. Je v ní všechno. Jako součást terapie zabrala, chystám se ji i vydat,“ uzavírá Martina svou otevřenou zpověď pro server Bez frází.
Řekněte si o pomoc!
Pokud máte psychické potíže či jakékoliv trápení, obraťte se na odborníky například na Lince bezpečí: 116 111 nebo v Centru krizové intervence: 284 016 666. Služby jsou poskytovány nonstop a zdarma.
Martina popisuje drama na Vltavě: Zachraňovala dva tonoucí lovce kešek David Vaníček
